J. Podluží a tance Moravských Chorvatů

O tancích na Podluží

Podluží se rozkládá v úrodném rovinatém kraji od Hodonína až po Břeclav a odtud dále až k Lednici a Valticím. V nejjižněj-ším cípu země u soutoku Moravy s Dyjí je Podluží vklíněno mezi Slovensko a Rakousko. Podluží se dělí na Horní a Dolní. K typic­kým podlužáckým obcím Horního Podluží patří Lužice, Dolní Bojanovice, Mikulčice s Těšicemi, Starý Poddvorov a Josefov s Prušánkami. Na Dolním Podluží je to pak Moravská Nová Ves s Hruškami a Týncem, Kostice s Tvrdonicemi, Stará Břeclav s Lanštorfem-Ladnou a stará hraniční osada Lanžhot. Další obce: Poštorná, Charvalská Nová Ves a Hlohovec, osazené v 16. století Chorvaty postupně splynuvšími s domácím obyvatelstvem, patřily až do roku 1918 k Dolním Rakousům. Od tohoto roku se řadí jako součást Moravy k širšímu Podluží.
Podlužácký region se však v minulosti rozprostíral i na pravém břehu hraniční řeky Dyje na území Dolních Rakous, kde k němu patřily obce Pernitál, Ranšpurk-Havranohrad, Cáhnov a další obce až k Suchým Krutám na Moravském Poli. V těchto obcích podnes část obyvatelstva mluví, jak sami říkají "morav­sky". Pro zvláštnosti ve výslovnosti je Podlužáci nazývají "ondzá-ky". Hranice nebyla až do druhé světové války překážkou ve stycích podlužáckých obcí Lanžhota, Tvrdonic, Kostic, Staré Břeclavi a Poštorné s Pernitálem (Bernhardsthal), Ranšpurkem (Rabensburgem) a Cáhnovem (Hohenau). O hodech sem zajížděly pravidelně vozy s hodovou chasou z Moravy přes dřevěné, válkou později zničené mosty, v blízkosti Pohanska, aby si pod hodovou májí zaskákali hošije a "zagrepčili" před muzikou, popřípadě zatančili vrtěnou, jako je tomu podnes na podlužáckých vesni­cích. Po obou stranách řeky Dyje a v celém Pomoraví od Hodonína až po Břeclav a dále k Valticím a Lednici žili Slováci, kteří měli stejný kroj, písně, hudbu, zvyky a tance.
Taneční repertoár na Podluží tvoří několik vývojových vrstev. K nejstarším a nejpůvodnějším podlužáckým tancům patří hošije s vrtěnou a verbunk-čardáš. Zatím nejstarší dostupné zprávy o nich nalézáme v různých pramenech od začátku 19. století. Jsou z let 1808 a 1811 (J. Á. Zeman), 1819 (farář Josef Bohuňovský z Hasprunu u Ranšpurku) a pak s menším odstupem až z let 1836 (zpráva z drnholeckého panství brněnskému hejtmanovi). 1845 a 1848 (obě z pera A. V. Šembery). Uvedené zprávy se týkají jak tance z vlastního Podluží, tak z dolnorakouských vesnic a z chor­vatských vesnic Frélichova (Jevišovky), Dobrého Pole a Nového Přerova na panství drnholeckém u Mikulova. Popisy zmíněných autorů jsou až na menší odchylky stejné. Tance jsou uváděny bez názvu, pouze u Šembery se objevuje označení "tanec slovenský, oblíbený i u Chorvatů". Tím ovšem nemíní vlastní název tance. Z popisu je patrno, že nešlo o jednotlivé od sebe oddělené tance. Tanec se skládal ze dvou částí: ze samostatného vyskakování chlapce před muzikou na předem předzpívanou příslušnou píseň, kterou muzika opakovala k tanci. Chlapec při výskocích co možná nejvyšších tleskal pravicí na pravou patu. Když poskákal, pokynul dívce a v druhém dílu tance se s ní několikrát otočil na místě jedním i druhým směrem. Nakonec ji vyzvedl a v závěru tance s ní společně na místě poskočil. Ostatní tanečníci stáli v půlkruhu kolem něho a při výskocích mu do taktu tleskali. Někdy se objevovaly mezi skoky chlapce zvláštní ozdobné poskoky, podupy nebo břinkání "krajovicemi", tj. podkůvkami a mezi vířením dvojice společné podupy chlapce a dívky. J. A. Zeman, vrchnostenský úředník v Lednici, popisuje při zahájení tance při tanečníkově vyskakování do výšky samostatné otáčení dívky na místě. K tomu všemu vyhrávala hudba složená z velkých gajd a dvojích houslí. Její partituru zaznamenal Josef Bohuňov-ský v Ranšpurku. Tento starobylý pěvecko taneční projev, který byl v čtyřicátých letech minulého století zaznamenán také ve Velkých Pavlovicích a na Kyjovsku, dozníval v původní formě kolem 50. let minulého století. S ním je uváděn jak z Podluží, tak z Dolních Rakous a u Moravských Chorvatů ještě bohatýrský zápas chlapců "o kosířek", který přežíval na Podluží hluboko do 20. století a podnes je znám jako chlapecká hra "za pase"..
Začátkem druhé poloviny 19. století se původní podlužácký a chorvatský skočný tanec, zakončený zavířením dvojice na místě, začíná štěpit ve 2 samostatné tance: mužský tanec prestižního rázu zvaný skok, do skoku, od predka, hošije. Druhým tancem je párový točivý tanec vrtěná, zvaný též moravská, vrťák, vrtění, vrcená. Ke každému tanci se zároveň vyčleňuje samostatný písňový fond. Tak František Bartoš ve své sbírce Nové národní písně moravské, která vyšla v Brně 1882, má oddíl písní Do skoku (tj. k hošijím - používal zde tedy ještě staršího označení) a oddíl písní k vrtěné. V úvodu ke každému oddílu nastiňuje i cha­rakteristiku každého z uvedených tanců. Obzvláště výstižně vykresluje vrtěnou - podlužácký protějšek kyjovských sloven­ských, v díle Lid a národ v roce 1885: "Nejoblíbenějším tancem bývala stará domácí "vrtěná". Který tanečník si právě zaplatil, zazpíval si svoji píseň, hudba ji podchytila, tanečník kývl si na svoji dívku a otáčel se s ní rychlým tempem na jednom takměř místě; ostatní tanečníci následovali jeho příkladu".
Později se stala vrtěná součástí tzv. sóla. tj. svity tanců valčík, polka, vrtěná (někdy se vkládala ještě rychlá polka). V této podobě se tančí vrtěná jako závěrečný tanec sóla podnes. Hošije se uchovaly v obřadní podobě o hodech, kdy je tančí jednak hodová chasa pod májí, jednak přespolní chasy a konečně i ženáči. Jednotliví chlapci předstupují na vyzvání stárka, který jim součaně předává tzv. "předek" před muziku, zazpívají si každý svoji píseň a po několika tanečních cifrách skáčí do výšky. Ostat­ní chlapci v neuzavřeném kruhu jim do taktu tlesklají. Hošije bývají uvedeny hudební intrádou a při střídání skakounů hraje hudba zvláštní mezihru.
S podlužáckým verbunkem-čardášem nebo tzv. grepčením či cifrováním se setkáváme až v pramenech z 80. let minulého století. Tak Jan Herben při popisu hodů v Hlohovci píše roku 1882 ve Světozoru: "Cifrování je tanec v nejširším slova smyslu. Tančí se totiž celým tělem. V taneční škole by ovšem nebylo lze se mu naučit, neboť cifrování ponechává se obratnosti, zručnosti, eleganci, vynalézavosti a rozmaru každého tanečníka. Jakmile hudebníci zahrají pochod, chasa cifruje při něm. Poskakuje, hopkuje, pohazuje hlavou, točí se na podkovce, tleská do rukou, vrtí se, luská prsty, výská; nebo chytnou se dva, tři za ramena, jako když Srbové tančí kolo, dupkají spolu a jeden s druhým pohybuje se v nejrozmanitějších obratech, způsobech a nápadech - vše harmonicky, avšak ladně a vkusně..." "Chlapci, ještě než chodí do školy, umějí cifrovat..." Toto Herbenem tak barvitě a výstižně popsané cifrování chlapců při muzice je vlastně předchůdcem podlužáckých "verbunků", tančených na písně novouherského typu.
Verbunk-čardáš-grepčení patří dnes k nejpopulárnějším tancům na Podluží. "Cifruje - verbuje - grepčí se" při všech příležitostech, nejvíce o hodech pod májí, a je dokonce několik druhů těchto verbunků. Nejčastěji se tančí obyčejný verbunk, který chlapci nejprve předzpívají. Pak hudba opakuje nápěv a v průběhu hry jej dvakrát zrychlí. Tanečníci tančí. Každé tempo má své figury. V počátečním tempu jsou známé pomalé nákleko-vé figury, tzv. "válání". V rychlém tempu se pak přejde do rychlých, drobnějších figur - "grepčení". které jsou prokládány vysokými skoky, výskoky s obraty, švihy nohou a odzemky. Proslulý lanžhotský verbíř Bartoš-Babiňák, za války žijící v Anglii měl v tanci 30 různých figur. Průměrný tanečník jich dříve tančíval kolem 12.
Trnavský verbunk, zkráceně trnava je podle informátora Haládího ze Staré Břeclavi pojmenován podle začátku taneční písně: Do Trnavy, do Trnavy, došli chuapci z Moravy. Začíná zvláštní hudební intrádou a základní nápěv je obohacen ještě mezihrou. Je to slavnostní druh verbunku a figurálně začínal váláním, pak drobnějšími ciframi tančenými na mezihru. V další části taneční kompozice se rozvine do prudšího tempa a ukončí stejně jako na počátku váláním prokládaným občas otočením ve vzpřimu a závěrečným poskokem. Ještě je třeba zmínit se o "hu-sarském" verbuňku, kterému se chlapci z Kostic prý naučili při noční pastvě koní na loukách u řeky Moravy od kamarádů z Brodského (podle Jakuba Darmovzala z Kostic, nar. kolem r. 1870). Ke starší vrstvě tanců patří na Podluží ještě některé tance spojené s obřady svatebními, hodovými a s fašankem. Ze svatebních tanců je to tzv. slavíček (Zazpívaj, slavíčku), tančený po příchodu z oddavek před domem nevěstiným na způsob vrtěné. V tomto tanci se vystřídají s nevěstou družba, starší družička, starší mládenec atd., až teprve v závěru tančí nevěsta se ženichem. Vrtěná se v průběhu svatby objevovala v obřadním zarámování několikrát, ať už v tzv. svatebním sóle, anebo v sóle kuchařek s družbou a také při tanci s očepenou nevěstou, anebo zastara při tanci družby s nevěstou na stole při tzv. vyváďání nevěsty (srov. I. A. Zeman, Die Hochzeitfeierlichkeiten der Podluzaken, Taschenbuch für Mähren und Schlesien, Brünn 1808). Ke svatbě a podobně někdy k fašanku se pojil tanec zvaný podle Kopeckého Podlužácké svatby "hejnom" neboli "kot", řetězový tanec, při němž se pobíhalo po celé dědině a prováděly se různé žerty, včetně probíhání dvojic branami od zadního konce ke předu. Po skončení kota pak tanečníci vedení družbou utvořili na návsi kolo a zatančili na způsob jihoslovanského kola podle písně Já su černý Jan. Protějškem hanáckoslováckých zavádek byla v Těšících a Lužicích fašanková hanácká, při které se podle písně Co to máš Hanačko... zaváděla krokem podobným zavádkovému kroku hanáckých Slováků děvčata ke stolu, kde skládala potom, podobně jako na Kyjovsku, při "skládce" svůj peněžitý příspěvek na úhradu fašankových výloh. K fašanku patřil kdysi po celém Podluží rozšířený tanec "na dyně", při kterém tanečníci v držení ke kolovému tanci zavřeném tančili prudký obkročák a snažili se spadnout na zem.
Taneční zábava byla vyplňována množstvím tanečních her chlapeckých jako vařajková, zaječí, žabská, liskaná a metlářská s tzv. "valacinou". Děvčata v Lanžhotě zase tančívala kdysi slá-mečkový. Ze společných tanečních her u muziky byl oblíbený ovčák, Černý Jan - palicová, hubičková a dívčí taneční hra "Červená, bílá růžičko". Množství figurálních tanců dvojicových (řeznická, židovská, trcpolka, Naša Marína, ševcovská, šotyška) i trojicových (jatelinka) spolu s polkami, třasáky, valčíky, tajči a mazurkami vyplňovalo běžný taneční repertoár i při různých výročních a rodinných příležitostech (o fašanku. o svatbě, o ho­dech atd.).
Jako hudební doprovod v nejstarších zprávách byl uváděn vždy gajdoš a dva houslisti. Později hrávala hudba hudecká nebo štrajch. Cimbál pronikl na Podluží až později. Nejčastěji nyní doprovází běžný tanec včetně verbunku, vrtěné, hošijí atd. de­chovka, která zapadla funkčně do současného vesnického života.

O tancích Moravských Chorvatů

K obcím s ryze chorvatským obyvatelstvem v okolí Mikulova, osídleným více než před čtyřmi sty lety, patřily až do roku 1945 obce Frélichov (Jevišovka), Dobré Pole a Nový Přerov. Větší počet chorvatského obyvatelstva měly i obce Drnholec (kdysi sídlo drnholeckého panství) a v okolí Břeclavi Hlohovec, Char-vatská Nová Ves, Poštorná a Lednice. Chorvatské rody se rozší­řily i severovýchodně na Hodonínsko, hlavně do okolí Šardic a Hovoran, jak o tom svědčí ještě dnes četná chorvatská příjmení jako Košulič, Ivičič, Filipovič aj.
Přepokladem průzkumu tanců Moravských Chorvatů bylo důkladné poznání tanců na Podluží, ale i v přilehlých dolnora-kouských územích se slovanským obyvatelstvem, např. v obcích Ranšpurku, Cáhnově, Přílepech aj. obcích Moravského Pole. Chorvaté měli s obyvatelstvem Podluží mnoho společného jak v životních podmínkách, tak i v kulturních projevech, neboť společným soužitím docházelo k vzájemnému ovlivňování. Ne­můžeme říci jaké byly původní chorvatské tance - lze jen usuzovat, že si z domoviny přinesli to, co bylo pro tuto oblast typické (patrně kola aj. chorovodové tance balkánské). Několik zpráv chorvatských badatelů u Moravských Chorvatů z minulého století je po této stránce dosti rozpačitých a možno říci, že útržkovitých. Zprávy našich badatelů z té doby (např. Jan Herben) přinášejí více konkrétních údajů, stejně jako několik zpráv z počátku 19. století. Tyto zprávy potvrzují, že nejen tance Moravských Chorvatů na Mikulovsku a tance na Podluží, na rakouském Moravském Poli, ale i na Kyjovsku byly příbuzné, ba téměř shodné. Odpovídaly dobovému pojetí tanečního projevu a jeho organizace na jižní a jihovýchodní Moravě.
Tanec Moravských Chorvatů tedy nelze studovat odděleně od tanců Podlužáků a slovanského obyvatelstva v Dolních Rakou-sích. Jejich vývoj možno bezpečně sledovat od 20. - 30. let minulého století (od guberniálních sběrů a přípravy vystoupení na korunovačních slavnostech v brněnských Lužánkách v roce 1836). Ba ještě v roce 1845 vystupují Chorvaté s podlužáckou a dalšími skupinami z tehdejšího brněnského kraje při oslavách zahájení provozu železniční tratě Praha - Olomouc v Olomouci 20. srpna v pořadu nazvaném "Nationaltänze". Je zřejmé, že se jejich výstupů, připravených pro korunovační slavnost, využí­valo příležitostně i při různých dalších slavnostních okamžicích. Po prozkoumání všech druhů záznamů jak na Podluží, tak u Chorvatů, lze vyslovit konkrétní závěry o tancích Moravských Chorvatů a o jejich vztahu k tancům především Podlužáků. Poně­vadž jde o dlouhodobý proces soužití i vzájemného prolínání a splývání obou národních skupin a jejich kultur, je přirozené, že došlo k propojení i tanečního repertoáru. První zpráva o tanci Chorvatů je z drnholeckého panství je tedy z doby přípravy korunovační slavnosti lužánecké, zaslaná na vyzvání Krajského úřadu v Brně správcem drnholeckého panství 15. 6. 1836 (je uložena v SA v Brně. fol. 723/p z 15. VI. 1836). Popisuje charakteristický tanec Chorvatů, který se skládal rovněž z vyska­kování chlapce před muzikou po předzpěvu příslušné písně za doprovodu dvojích houslí a dud. Chlapec při výskocích tleskal pravou rukou na patu pokrčené pravé nohy. Ostatní chlapci v půlkruhu mu při výskocích tleskají do taktu. Ke konci přivolá tanečnici a uchopí se s ní k víření, jednak bočně pravým nebo levým bokem u sebe. jednak v držení polootevřeném jako u sedlácké, jak znázorňují keramické kolorované figurky "tančících Podlužáků". nalezených na milotickém zámku, dnes v Nár. muzeu v Praze. Víření je prokládáno ještě podupy a výskokem taneční dvojice (srov. studie Z. Jelínkové: Mužské skočné tance prestižního rázu na jihovýchodní Moravě a v sou­sedních územích. Slovácko 35, 1993. vyd. Slovácké muzeum Uherské Hradiště, str. 59n). Dvojice tančících Chorvatů, stejně jako hudební doprovod, zobrazil v téže době (1836) brněnský malíř Horn (viz Hornovy barevné litografie z roku 1837). Popis tance Chorvatů se téměř shoduje s popisem tance Podlužáků z pera J. A. Zemana, hospodářského úředníka na zámku v Led­nici, z roku 1811. tedy o čtvrt století dříve, nežli byl pořízen popis tance chorvatského. Tanec jak u Podlužáků, tak u Chorvatů, skládající se ze dvou částí - z mužského vyskakování s potlesky na nohu a ze společného víření - mají tedy shodnou formu a patřily k typickému dobovému tanečnímu projevu v této části Moravy. Poněvadž tyto tance můžeme sledovat v dokumentech a zprávách téměř půl století, jde zajisté o starý regionální taneční projev, opírající se o široký písňový základ, který se později diferencoval po osamostatnění obou složek tohoto dvojtance (viz Podluží: vrtěná a hošije). Z tohoto prvního srovnání chorvatského a podlužáckého tanečního projevu na základě věcné a spolehlivé zprávy vyplývá, že již na počátku minulého století byl tanec Chorvatů a Podlužáků stejný. Neznáme, bohužel, konkrétní chor­vatský text taneční písně, aby bylo možno posoudit i tuto důležitou stránku tanečního projevu, ale můžeme-li usuzovat podle pozdějších analogií tanečních i zpěvních projevů obou skupin, byly zřejmě chorvatské texty písní k tancům typu do skoku - hošijí a vrtěné obdobné písním podlužáckým (vlastně chorvatská znění téhož obsahu).
Mladší záznamy tanců Moravských Chorvatů pocházejí až z 80. let minulého století. Tak chorvatský badatel Gjuro Kuten, v článku Tri dana medju moravskimi Hrvati, Vienac, tečaj XIX., Zagreb 1887, str. 204. popisuje tanec z Dobrého Pole. Z jeho popisu vysvítá, že jde již o mladší taneční verzi tance, který se na Podluží nazývá vrtěná, avšak v záznamu Kutenově je tanec označován jako skokak. V tomto záznamu schází již jako pevná součást tance skákání chlapců před muzikou. Zato společný tanec dvojice má podle Kutenova popisu velmi zajímavý tvar a lze jej řadit mezi vrtěné, obohacené o některé figury v běžné vrtěné neznámé (např. poskok dvojice v držení pravýma rukama na ramenou - viz popis). Z téže doby popisuje zřejmě tentýž tanec u Moravských Chorvatů Jan Herben. Jsou to tedy dva doklady o tehdejší formě párového točivého tance Chorvatů, ve kterém je rovněž patrný vztah k vrtěné, zvané i u Podlužáků moravská. Existenci točivého tance u Chorvatů, tančeného podobně jako podlužácká vrtěná, potvrdila řada informátorů při výzkumu tanců v letech 1959 - 1962 a opakovaně pak několikrát až do roku 1991. Tak například Anna Hubená, narozená 1877 ve Frélichově (Jevišovce), která žila se svojí rodinou v Libině u Šternberka, předvedla autorce tohoto pojednání svatební vrtěnou Ztratila sam portu, nápěvově i pohybově shodnou s vrtěnou z Podluží tak. jak ji tančila starší generace ještě v 50. - 60. letech. Vrtěná (chorvat­sky nazývaná vrcená) nebo tanec bez názvu byla zjišťována u všech informátorů. Podle jejich sdělení se tančívala v mezi­válečném období, hlavně tehdy, hrála-li na hodech nebo k tanci přizvaná podlužácká muzika. Tehdy se tančil i verbunk (grepče-ní) a také hošije. Oba tance potvrdil 6. 9. 1962 asi šedesátiletý Albert Vedra z Dobrého Pole. K vrtěné byly zaznamenány i některé další písně. U všech byl nápěv znám jako na Podluží. Texty pak byly chorvatským zněním písní podlužáckých.
Pokud jde o další tance, tančilo se u Chorvatů i několik tanců figurálních, z nichž např. Naša Marína - vyhazovaný valčík - přinesla Chorvatům podlužácká muzika a podlužáčtí tanečníci, kteří obvykle s vlastní muzikou chodili na taneční zábavy i k Chorvatům. Z dalších tanců to byla Šla Nanynka do zelí -strašák, přenesený z České besedy, ale i šotyšky a pak valčík, polka a třasák, nazývaný Chorvaty hupkačka. V repertoáru Chorvatů se objevovaly i tance obratnosti (např. tanec se sklenicí piva na hlavě nebo tanec muže s hořícím papírovým kornoutem na šosu kabátu). Podle zpráv pamětníků bývaly hošije nazývány u Chorvatů i hošir. Tak chorvatský autor Ivan Milčetič ve spise O hrvatskim naseobinama u Moravskoj, Donjoj Austrii i Zapad-noj Ugrskoj, Zagreb 1899, str. 78, popisuje tanec o hodech v Lednici, nazývaný hošir, a podotýká, že "to není tanec, ale vyskákání". Týkalo se to zřejmě tance lednických Chorvatů o hodech. Ze zpráv informátorů o chorvatských tancích a hudbě vyplynulo, že postupně se zapomínalo na starší lidové tance a zůstávaly jen tance mladší, převážně tance kolové. V seznamu tanců u Moravských Chorvatů z let 1959 - 1962, které se tančily ve Frélichově (Jevišovce), Novém Přerově a Dobrém Poli jsou uvedeny tyto tance: točivý tanec dnes bez názvu, v určitých případech označen jako vrcená nebo skokak; skokak - obdoba hošijí; verbuňk (označili jej jako tanec "slovácký"): zavádění o hodech (chlapec vzal do tance dívku a předal ji jinému tanečníkovi); Zweitschritt (tančil se obyčejný šlapák); Polstertanz (hubičkový): hupkačka (třasák - asi Hupspolka); Stanycltanz (tanec klaunovského rázu s papírovým kornoutem vzadu na kabátě; metlový (jako palicový); tanec s tuplákem piva na hlavě (hrál se k tomu valčík); strašák - Šla Nanynka do zelí: šotyš (Ungrisch Schottisch tanz ich gern); litery (jedna, dvě, tři, čtyři, pět...), řeznická, židovka, vyhazovaný valčík jako Naša Marína, ale s textem Mädchen, willst du Hochzeit, haben ländler, polka na šes, polka hladká. Tančilo se i sólo stárků a stárek o hodech pod májí.
Upomínkou na chorvatské kolo je v popisu Podlužácké svatby od Josefa Kopeckého tzv. kolo na píseň Já su čérný Jan po skončení kota - řetězového tance s probíháním po celé dědině včetně podbíhání dvojic pod branami ze vzpažených rukou, který se nazýval rovněž starobyle "hejnom". Mohlo by jít o reziduum a vzpomínku na chorvatské kolo. V okolí Lužic, kde toto kolo bylo zjištěno, se objevuje i dětské kolo v několika sousedních obcích (Mikulčice, Těšice aj.). Na tentýž nápěv a příbuzný text se tančí podle údajů chorvatského sběratele Ivana Ivančana kolo v Chorvatsku podnes.
Obraz chorvatských tanců se shoduje, jak vidět, s tanci z Podluží ve všech etapách jeho vývoje od začátku 19. stol. podnes.

J. 1 Vrtěná z Hlohovce u Břeclavi
J. 2 Vrtěná z Lanžhota
J. 3 Vrtěná I z Tvrdonic
J. 4 Vrtěná II z Tvrdonic
J. 5 Vrtěná III z Tvrdonic
J. 6 Vrtěná z Moravské Nové Vsi
J. 7 Hošije z Lanžhota
J. 8 Hošije z Tvrdonic
J. 9 Verbuňk I z Podluží
J. 10 Verbuňk II z Podluží
J. 11 Verbuňk III z Podluží
J. 12 Verbuňk IV z Podluží
J. 13 Trnavský verbuňk z Podluží
J. 14 Husarský verbuňk z Podluží (rekonstrukce)
J. 15 Slámečková z Podluží
J. 16 Vařajková z Podlužířa
J. 17 Hanača z Těšic
J. 18 Hanača (hanácká) z Lužic
J. 19 Třasák z Podluží

O tancích Moravských Chorvatů
J. 20 Svatební tanec (porta) moravských Chorvatů z Mikulovska (rekonstrukce)
J. 21 Vrtěná I Moravských Chorvatů z Mikulovska (rekonstrukce)
J. 22 Vrtěná II Moravských Chorvatů z Mikulovska (rekonstrukce)
J. 23 Vrtěná III Moravských Chorvatů z Mikulovska (rekonstrukce)

Všechna práva vyhrazena pro NÚLK Strážnice