Ja su z mesta majstrov syn,
já na vojnu jít mosím,
Ježiš, Josef, Maria,
prenešťastná hodina.
Kdo má ženu nech drží, nech drží
a kdo nemá vydrží, vydrží,
moja žena sukne nemá, ale bude máty,
takovučkú, zelenučkú, jak na repe naty.
[:Haj, haj, haj, haj, zelené oreší,:]
[: kdo mi moju najmilejšju, kdo mi len poteší.:]
[: Haj, haj, haj, haj, zelená ohánka,:]
[: či si dała, či nedała, preca si panenka.:]
Miko, Miko, Mikovice, de si podeł halenu,
stratył sem ju na Suchove, ked sem išeł za ženú.
Jako se tančil ve Velké a Javorníku o svatbách husár, kterým se žertovnou formou verbovali husáré a podhusárky – muži a ženy, kteří postupně vytvářeli taneční dvojice pro taneční hru káčer, tak se v Nové Lhotě tančil ke konci fašanku zároveň s konopicemi tzv. verbunk a ztratený čili vdovská.
Verbunk plnil stejné poslání jako husár ve Velké. Postupně se měly verbovat jednotlivé dvojice, které pak v závěru společně obtančily zvláštním druhem chůze jednou kolem. Verbír, který jednotlivé dvojice verboval, vzal do rukou metlu a zahájil tanec ztratený čili vdovskou – protějšek to velického a vrbeckého káčera.
Verbunk
Tančí jednotlivé dvojice po kruhu, levým bokem do středu. D vpravo vedle CH. Uchopí se za vnitřní ruce dole, vnější připaženy. Za zpěvu taneční písně Treba som ja majstruóv syn atd. obcházejí zvláštní hopkavou chůzí v dosti rychlém tempu kolo. Na slova „Ježíš, Josef, Maria“ tanečníci i tanečnice přidupnou (místo dvou kroků udělají dva podupy) a pokračují pak v hopkavé chůzi až do konce. Hudba může ještě více zrychlit taneční tempo při dalším opakování jedenkrát až dvakrát. Ke konci verbunku vběhne doprostřed „nahánač“ s metlou v ruce – tj. len co v dřívějším verbunku měl jednotlivé odvedence nahánět. Nyní s metlou v ruce zahajuje další část.
Ztratený – vdovská
Název vdovská označuje vlastně prostředního tanečníka, který byl podle lhotské terminologie nazýván vdovcem. Vdovec zvedne metlu do výšky a začne zpívat taneční píseň Kdo má ženu, nech drží atd. Jednotlivé dvojice ve stejném držení jako při závěru verbunkového obcházení po kruhu postupují ve stejném držení a stejně vpřed. Spojené vnitřní paže komíhají při jednom kroku vpřed, při druhém vzad. Prostřední tanečník v kterémkoliv okamžiku, ale nejčastěji až ke konci písně odhodí metlu na zem. V tom okamžiku se dvojice pustí a každá žena poskočí o jednoho tanečníka dopředu. Toho se snaží využít vdovec a chce některou ženu uchytit sám. Muž, kterého takto vyřadil z kola, se stává vdovcem, zvedne metlu, začne zpívat taneční píseň, kterou hudba ihned podchytí a takto pokračuje hra dál.
Pozn.: Tyto tři tance konopice – verbunk – ztratený se tančívaly v různě obměňovaném pořadí na závěr fašanku. Časem se na původní konopice zapomnělo, a název Tancovat konopice se přenášel i na ztratený. V nejstarší fázi tančení konopic bývaly konopice zařazeny až na konec taneční zábavy ve fašankové úterý, jakmile byli všichni účastníci taneční zábavy v kole (mohli být i dva až tři kruhy soustředné při větším počtu tanečníků), byly konopice ukončeny a fašanková zábava byla uzavřena ještě společnou závěrečnou sedláckou. Každý pár tančil takovým stylem, který odpovídal jeho věku. Takže vedle víření v polootevřeném držení jedním a druhým směrem se objevovalo držení levými a pravými boky u sebe anebo dokonce nejmladší se točili závěsem za pravé a levé lokty. Tanec byl ke konci velmi bujný, v závěru se zpívaly trepanice – živé, krátké písničky, při kterých se hodně „dúpalo“ a výskalo, zvláště při individuálním projevu tanečníků, kdy se tanečnice otáčela sama a tanečníci při ní podupávali a výskali. V závěru tance, kdo si troufal, mohl tanečnici vyzvednout do výšky.
Tančí jako v B. 19 kromě Marie Pomajbíkové a navíc Pavel Bajko (1914), hraje Horňácká muzika z Nové Lhoty jako v B. 6.