Šla holka do krámu pro libru masa,
nechtěla od hrudi, jen od ocasa.
Od hrudi já nechci, to není chutný,
jen ty mi, řezníčku, co já chci utni.
Sled kroků a figurací:
a) tanec ve 3/4 rytmu staré sousedské prováděné šoupavými kroky v zavřeném držení páru. Ve 4. taktu CH uchopí D za pravou ruku svou pravicí a 2x podtáčí D pod svou rukou za postupu tance po kole;
b) CH a D se uchopí za vnitřní ruce a v čelném postavení po kruhu rukama střídavě komihají vpřed a vzad;
c) D se otáčí na místě kolem své osy a CH v kroužku kolem ní, ruce oble rozpaženy;
d) podtáčení D pod spojenýma rukama.
Pozn. H. L.:
Tanečníci tentokráte nepoužili obecně známé varianty tance „řeznická“ (J. Vycpálek, ČT s. 20 z Táborska), v 2/4 rytmu a totožné s plácavou – trnky a moravskou „řeznickou“: „Vy řezníci, řemeslníci, to ve zvyku máte, dyž vy něco kupujete, všecky objímáte“, které si tleskání do rukou v tanci vpřed a vzad v lidové fantazii vyložilo jako smlouvání a placení. Starobylý nápěv a text písně „Šla holka do krámu“ i jeho rytmika inspirovaly soubor k pojetí tance jako starého kroku sousedské, při níž se interpret v každém kroku vyhoupne na výkročné noze, stojnou přisune s týmž výponem a obě nohy spustí na paty. (Srov. J. Vycpálek „řezníček“ a „řezník“, s. 60 – 63; E3 s. 453, EN 632; Jeník z Bratřic,10 vyd. Rozmarné písničky. 1959, s. 61, č. 126 ad).
Taneční zpracování: A. Skálová
Taneční nácvik: V. Fenclová
Hudební zpracování: M. Rychta
Tančí, hrají a zpívají členové souboru Gaudeamus z Prahy: Vladislav Kostrunek (1959) a Zdislava Kasalová st. (1943), muzika a zpěvačky jako v B. 1.
V následující sérii řemeslnických tanců bylo využito jak tradičních, tak nově přidaných mimických prvků napodobujících buď řemeslo, příslušnou pracovní rekvizitu, anebo charakteristickou vlastnost jednotlivých řemeslníků. Tady je nutné se opřít o zachované pohybové prvky a zábavní motivy, které nám sdělují o těchto „nových tancích“. B Němcová popisující ševce, „při němž se dělají všechny pohyby jako by švec šil“ a zároveň, že „každý se musí mít na pozoru, aby něco neulovil; neboť všichni stojí na hromadě a kdo se neuhne, dostane pohlavek“.24 Také J. Neruda tyto tance přesně charakterizuje jako „tance improvizované na některé nové písně – k nějakému známému nápěvu se všemi charakterizujícími posuňky…“ „Nejdéle trvají, ba i vysokého stáří se dožívají ty. jimiž se celé řemeslo paroduje“. (Sr. též stať J. N. v seznamu literatury č. 23.) Z moravských variant je pak nejpozoruhodnější ševcovská, která přerostla v určitou soutěživou hru „ševce“ a dvou „hočňů“ (učňů) s použitím polínek. (Popis C. Mašíčka v pozůstalosti Fr. Bartoše.) Také v pražském okolí působila řada řemeslníků muzikantů – všeumělců. „Takovým faktorem neb činitelem byl švec Pokorný… foukal na mosaz, na dřevo, hrál basu, housle i klarinet… Vyučil několik zednických učňů na trumpetu a na valdhornu, s těmi šumařil po hospodách a při tanečních zábavách, o masopustě, kdy zedníci měli půst…“ F. S. Štěpánek z Kopaniny. (Výňatek z diplom. práce H. Müllerové).
3 Forst, Fr.: Rkp. sbírka písní z Dobříšska, Hořovicka, Příbramska. Dep. ÚEF ČAV Praha, sign. A – 1 – 54.
10 Jeník z Bratřic, J.: Rozmarné písničky. Praha, SNKLHU 1959, s. 60.
24 Němcová, B.: Obrazy z okolí domažlického. Národopisné a cestopisné obrázky z Čech. Praha, Knihovna klasiků 1951, s. 17.