B. 4 ŘEZNÍK – stará sousedská -šupák z Libně (Kouřimska)

Šla holka do krámu pro libru masa,
nechtěla od hrudi, jen od ocasa.
Od hrudi já nechci, to není chutný,
jen ty mi, řezníčku, co já chci utni.

Sled kroků a figurací:

a) tanec ve 3/4 rytmu staré sousedské prováděné šoupavými kroky v zavřeném držení páru. Ve 4. taktu CH uchopí D za pravou ruku svou pravicí a 2x podtáčí D pod svou rukou za postupu tance po kole;

b) CH a D se uchopí za vnitřní ruce a v čelném postavení po kruhu rukama střídavě komihají vpřed a vzad;

c) D se otáčí na místě kolem své osy a CH v kroužku kolem ní, ruce oble rozpaženy;

d) podtáčení D pod spojenýma rukama.

Pozn. H. L.:

Tanečníci tentokráte nepoužili obecně známé varianty tance „řeznická“ (J. Vycpálek, ČT s. 20 z Táborska), v 2/4 rytmu a totožné s plácavou – trnky a moravskou „řeznickou“: „Vy řezníci, řemeslníci, to ve zvyku máte, dyž vy něco kupujete, všecky objímáte“, které si tleskání do rukou v tanci vpřed a vzad v lidové fantazii vyložilo jako smlouvání a placení. Starobylý nápěv a text písně „Šla holka do krámu“ i jeho rytmika inspirovaly soubor k pojetí tance jako starého kroku sousedské, při níž se interpret v každém kroku vyhoupne na výkročné noze, stojnou přisune s týmž výponem a obě nohy spustí na paty. (Srov. J. Vycpálek „řezníček“ a „řezník“, s. 60 – 63; E3 s. 453, EN 632; Jeník z Bratřic,10 vyd. Rozmarné písničky. 1959, s. 61, č. 126 ad).

Taneční zpracování: A. Skálová
Taneční nácvik: V. Fenclová
Hudební zpracování: M. Rychta

Tančí, hrají a zpívají členové souboru Gaudeamus z Prahy: Vladislav Kostrunek (1959) a Zdislava Kasalová st. (1943), muzika a zpěvačky jako v B. 1.

V následující sérii řemeslnických tanců bylo využito jak tradičních, tak nově přidaných mimických prvků napodobujících buď řemeslo, příslušnou pracovní rekvizitu, anebo charakte­ristickou vlastnost jednotlivých řemeslníků. Tady je nutné se opřít o zachované pohybové prvky a zábavní motivy, které nám sdělují o těchto „nových tancích“. B Němcová popisující ševce, „při němž se dělají všechny pohyby jako by švec šil“ a zároveň, že „každý se musí mít na pozoru, aby něco neulovil; neboť všichni stojí na hromadě a kdo se neuhne, dostane pohlavek“.24 Také J. Neruda tyto tance přesně charakterizuje jako „tance improvizované na některé nové písně – k nějakému známému nápěvu se všemi charakterizujícími posuňky…“ „Nejdéle trvají, ba i vysokého stáří se dožívají ty. jimiž se celé řemeslo paroduje“. (Sr. též stať J. N. v seznamu literatury č. 23.) Z moravských variant je pak nejpozoruhodnější ševcovská, která přerostla v určitou soutěživou hru „ševce“ a dvou „hočňů“ (učňů) s použitím polínek. (Popis C. Mašíčka v pozůstalosti Fr. Bartoše.) Také v pražském okolí působila řada řemeslníků muzikantů – všeumělců. „Takovým faktorem neb činitelem byl švec Pokorný… foukal na mosaz, na dřevo, hrál basu, housle i klarinet… Vyučil několik zednických učňů na trumpetu a na valdhornu, s těmi šumařil po hospodách a při tanečních zábavách, o masopustě, kdy zedníci měli půst…“ F. S. Štěpánek z Kopaniny. (Výňatek z diplom. práce H. Müllerové).


Poznámky:

3 Forst, Fr.: Rkp. sbírka písní z Dobříšska, Hořovicka, Příbramska. Dep. ÚEF ČAV Praha, sign. A – 1 – 54.
10 Jeník z Bratřic, J.: Rozmarné písničky. Praha, SNKLHU 1959, s. 60.
24 Němcová, B.: Obrazy z okolí domažlického. Národopisné a cesto­pisné obrázky z Čech. Praha, Knihovna klasiků 1951, s. 17.