Typickým hudebním doprovodem zpěvů i tanců na Hrčavě a v nejbližším okolí byla gajdošská muzika. Obvykle se skládala z „gajdka“ a „skřipka“.
Z myšlenek sběratele, badatele a autora monografie „Hrčava“ z roku 1958 dr. Ivo Stolaříka o hrčavské lidové písni a hudbě:
„… Hrčavskou píseň, zejména taneční, ovlivnily gajdy tak výrazně, že si není možno jedno od druhého odmyslit…“
„… Nejoblíbenějším nástrojem na Hrčavě byly a dodnes jsou gajdy…“
„… Ladění starých Zogatových gajd odpovídalo nejčastěji stupnici E-dur…“
„… Zdejší způsob zpěvu … spočívá v uplatnění prsního tónu, tzv. „přirozeného hlasu“, to znamená, že zpěvák tvoří tón v krku, nepomáhá si resonancí a musí proto křičet. Takovýto způsob zpěvu umožňuje velikou hlasovou sílu a nutí zpěváka k tomu, aby melodii dostal do vysoké polohy. Tento požadavek je splněn laděním gajd, takže zpívané melodie většiny písní (nejvyšším tónem je nejčastěji VI. stupeň) dosahují vždy h² notového znění. O dynamice zpěvního projevu se u „přirozeného hlasu“ nedá ovšem mluvit…“

Hrají hudebníci z Hrčavy Vladislav Zogata (1932) na gajdy a Eduard Turoň (1928) na housle.