E. II. 3 MINET – COURAVÁ Z HLINECKA, VYSOKOMÝTSKA A CHRUDIMSKA

Allegretto

Chytil sem slepičku v zeleném vovísku,
žádnej neví, žádnej neví, jaká byla,
žádnýmu se, žádnýmu se nelíbila.

Volné spojení prvků podle zachovaných dílčích tanečních motivů v některých formách tohoto tance zapsaných ve sbírkách J. Zemánka, K. Adámka a Č. Holase. Jejich seřazení neporušilo autentičnost jednotlivých kroků a figuraci jejich vazby. (Srov. níže uvedené popisy.) Základním krokem je houpavý valčík na tři kroky.
Úvod: Dvojice nastoupila na kruh a podala si ruce, Ch i D pravou (var.: drží se za obě ruce).
T. 1. – 4.: Ch i D pozdvihnou své spojené paže nad hlavu a oba se valčíkovým krokem otáčejí pod svou vlastní rukou, Ch doleva, D doprava; D začíná pr. nohou nazad, Ch 1. n. vpřed. Výkročná noha učiní delší krok, v každém taktu 1 valčíkový krok.
(Pozn.: pro podtáčivý prvek v tanci minetového rázu „pavouk“ Č. Holas uvádí snadnější způsob – podtáčení pod šátečkem nebo podtáčení D pod rukou Ch, který jde za otáčející se D valčíkovými kroky vpřed. Srov. díl V., s. 191.)
5.-8.: Var.: Ch a D spojí obě ruce nad hlavou křížem a pod nimi se otáčejí doprava 4 kroky výkročné nohy do výponu, s při-nožením druhé nohy a spuštěním obou nohou na paty. Tato figurace a způsob kroku se podobají starému lendleru, který byl hodně houpavý a pomalý a je všeobecně považován za nástupce menuetu.
9. – 12.: Totéž s otáčením doleva.
13. – 14.: Oba si podají ruce, Ch pr., D. 1., druhé ruce v bok, a týmiž dvěma kroky v postavení proti sobě postupují dopra­va, ruce střídavě komíhají vpřed a vzad.
15. – 16:. Totéž doleva.
17. – 32.: Celé totéž.
V další části tance se jednotlivé figurace opakují podle volné inspirace, ale s tím rozdílem, že se při otáčení používá převážně další druh kroku při zavřeném párovém držení:
Ch našlápne pr. nohou vpřed a levá noha se nepřisune, ale širším obloukem nad zemí došlápne k stojné noze ve třetí době taktu. D totéž, ale opačnýma nohama, přičemž její pravá noha učiní tentýž oblouk vzad. Pozice oblouku vpřed a vzad se u obou tanečníků střídají v souhlase s vykračováním buď pr. nebo 1. nohou. Tento krok je podobný trojdobému otáčivému kroku v tanci do kolečka.
Libovolné zakončení tance: na snímku např. Ch a D spojení rukama poníž se otáčejí 2mi valčíkovými kroky po kole. D vykra­čuje vzad směrem doprava a další dva takty se každý sám otočí po kole; totéž doleva: 8 taktů krokem s obloukem volné nohy v za­vřeném držení:
1 valčíkový krok po kole vpravo, zastavení a vzájemná poklona s pokrčením v kolenou ve stoji spatném; opakuje se s valčíkovým krokem vlevo: 2 valčíkové kroky doprava v držení za obě ruce poníž a 2 kroky v otáčení každý sám; kroky směrem do středu kruhu a zpět atd.

Původní popisy ve sbírkách:
J. Zemánek. Lidové tance z Chrudimska, s. 482-483 (zkráceně): „Staročeský minet“ – Dvojice v kruhu, Ch a D v posta­vení proti sobě držíce se za ruce. Tanečník vykročil 1. nohou a postupoval valčíkovým krokem vpřed, tanečnice vzad a vzájemně se poklonili. 3. – 4. = 1. – 2. v opačném pořádku na svá místa. 5. – 6. = 1. – 2., 7. – 8. = 3. – 4. Tanečníci vzali tanečnice kolem pasu a tančili dokola 9. – 16. valčík vídeňský, při kterém nohou nešoupali na první čtvrt každého taktu po zemi, nýbrž pohyb ten učinili vždy ve vzduchu a pak teprve na zemi došlápli. Tanec se několikrát opakoval. Tentýž krok popisuje také K. Adámek -Hlinecko, ČL VI 1897, s. 547 „Počkej, Johanes Č. Holas, ČNPT, díl V, č. 191, Pavouk: „Chytil sem slepičku v zeleném ovísku …“ : Tanečník uchopí se s tanečnicí pozvednutýma rukama křížem, aneb bez křížení, neb pouze za pravé ruce (šátkem), oba tančí tak, že se valčíkem otáčí každý sám pro sebe aneb tanečnice se valčíkovým krokem otáčí po kole, držíc se za ukazováček Ch a tančí mu pod rukou, Ch jenom za ní tanečním krokem postupuje.“
Č. Holas V., č. 193, minet z Dědové (Poličsko) „Hochu šedivej, pojď, mě vobjímej …“ (zkráceně): Dvojice si podá pr. ruce, 1. ruce v bok. Takt 1.: Ch vykročí 1. n. vpřed, D pr. vzad; na druhou čtvrt příkrok pr. n. k 1. do výponu na špičky, D opačnýma nohama, přitom on se otočí tělem vlevo, ona vpravo, na 3. čtvrt oba se spustí z výponu na celá chodidla a pokrčí se v kolenou (paty se nemusí země dotknout). Takt 2. = 1., ale vykročení druhou nohou; v 3. – 4. taktu přijdou opět čelem k sobě a podají si znovu ruce. T. 5. – 8. = 1. – 4., 9. – 12. = 13. – 14. Srov. též nápěvy, díly: 1. č. 135 a, b. zdlouha, již. Č; IV. č. 219 z Milevska, a 232 z Chrudimska; VI, č. 35, 36 z Poličska, 24 – 30 z Novohradska.

Něco z historie menuetu – minetu:
Český a moravský lidový menuet si udržel původní důstojné rysy starého párového tance povlovného tempa. Jeho hudebním základem je polonézový typ doprovodu spojený s kroky historického společenského tance menuetu. Nejstarší menuety byly původně dvoudobé. ale zejména v lidovém repertoáru se ustálily jako tance trojdobé. (Autor vynikající studie o variantě tohoto tance „cófavá“ – Dr. K. Vetterl – srov. seznam literatury -připomíná, že se tak pravděpodobně stalo s praxí společenského tance spojovat nejdříve třídobé tance do celku s tancem dvoudobým. Bylo tomu také např. již u tzv. tanců „polských“, které byly také nejblíže našemu typu lidového menuetu.) Hlavními doklady o nejstarších verzích „minetu“, jak byl v lidové nomenklatuře menuet nazýván, jsou pro nás četné zápisy v obou tzv. Guberniálních sbírkách z Čech a z Moravy z r. 1819. Předcházely je již od začátku 17. století zápisy menuetu v klavichordových sbornících a dobové skladby vážné hudby, které přejaly i národní formy lidových menuetů v citacích jejich hudebního rázu. V pramenech našich Guberniálních sbírek se menuetové tance označují jako „sedlcký menuet – minet“ nebo „Menuet starých Čechů“. Mnohé z dalších variant tohoto tance jsou označovány také jako „tempo di menuetto“. Moravská guberniální sbírka tyto tance nazývá „vláčitá, vláčná, cófavá, hanácký tanec“. Ve Slezsku a na Lašsku je to „starodávná“, „starosvětská“ aj., na Hané „vláčná“, „cófavá“, „hanácký tanec“ ad. – Dlouhá životnost společenského menuetu – zhruba od počátku 17. století až do prvních desítiletí století 19., nadto v jeho revivalech ve 40. letech národních obrozenských zábav, zajistila lidovému „minetu“ dlouhou životnost. Během přibývajících zápisů novodobějších sbírek bylo zachyceno i množství dalších pojmenování menuetových tanců v lidovém repertoáru: „válený minet“ (valčík), „pavouk“ (Holas V. č. 183, 191), „zdlouha“, „loudavá“ (Vycpálek, s. 72), „lódavá“ (Mátlová), „šóravá“ (Svoboda), „couravá“ (Holas, Gubern. sbírky), „vláčitá, vláčná“ (Sušil), „kostelák“ (Heš). K nim je třeba přiřadit i různé typy tanců „zpáteční“.
Výsostného postavení se dostalo „minetu“ jakožto svateb­nímu obřadnímu tanci v Podkrkonoší a na Jihlavsku, kde byly jmenovány jako tzv. „Ehrentance“ (čestné tance). Dovídáme se o tom z jedné z nejstarších kulturních topografií „Das Riesen-gebirge …“ J. K. Hosera z r. 1804 a z popisu svatebního průvodu z Polné při korunovaci v r. 1836 (Srov. Laudová, Lidové slavnosti ….). Jedním z nejstarších textů k svatebnímu menuetu je v nápěvu „Přetajní a moudří soudové boží … Řídili, tebe, nevěstu, mělas k tomu drstnatou cestu“ (Rittersberk, Menuet č. 11, s. 232) a „holubička“ (v guberniální rkp. sbírce Hešově). Minet cituje i popěvek ze sbírky kramářských písní deponovaných v Národním Muzeu (sign. 568/563 K IV) „Veselo jest, kde je muzika … Hrajte, ať se všichni točíme, vesele tancovat musíme, tu minety, zas hulána, by to trvalo do rána“, totéž Nový zpěv Taneční společnosti v Chrudimi z r. 1810.
Vzácnou vzpomínkou je také dobové zařazení svatebního menuetu, zvaného „nabíhavá“, v pojednání o svatbě v díle J. J. Langra (srov. d. cit. v seznamu literatury: České prostonárodní obyčeje a písně z r. 1834): „Co se pak tance samého, totiž staročeského minetu týče, tenť zajisté ještě v konečné zapomenutí neklesl; i přesvědčen jsem, že takměř všichni, z mladších pak větší díl se na ty ještě nadlouho uplynulé doby pamatuje, když babičky naše, pozvány jsouce na svatbu, své hedvábné zástěry a širokánské sukně ve starodávném minuetu roztahávaly, jako páv se dvoříce a svým někdejším nápadníkům – nyní ovšem již starouškům – zbořeniny a drahé pozůstatky své někdejší krásy okazujíce; avšak i upamatování prý milé jest.“
Toto dvorné „nabíhání“ nebo „nadcházení“ (Guberniální sbírka ze Sadské č. 15, in: J. Markl, Nejstarší sbírky českých lidových písní. Rittersberkovy České národní písně ad.), je rovněž starým dokladem o zásnubních tancích.

Hudební zpracování: Iva Dostálová
Taneční nácvik: A. Kohoutek
Popis a výklad: H. Laudová

Tančí a hrají členové souboru Kohoutek z Chrudimi Tomáš Jehlička (1976) a Věra Brunclíková (1967), Aleš Kohoutek (1961) a Lucie Kratochvílová (1979), Jiří Sejkora (1966) a Stanislava Sejkorová (1971), Jindřich Šotola (1974) a Daniela Jedlinská (1970), muzika ve složení Helena Kohoutková (1963) prim, Hana Čermáková (1974) a Jiřina Pražanová (1975) housle-kontry, Milan Chalupník (1971) klarinet a zobcová flétna, Adéla Zajícová (1974) zobcová flétna, Roman Švadlenka (1978) trumpeta a Jiří Zamazal (1961) kontrabas.