C. 6 ŽINKOVSKÉ KOLEČKO

Zápis J. Pomahač, 1958. Na Žinkovsku.
Variant písně a úprava M. Šimandl. (Srov. Pomahač 1958 – text
„Žinkovský políčko, to je na stráni…“
Převzal Bonuš 1955, s. 134 ad.)

Pověz mně, má milá, cože to máš,
že to před mládenci jen ukráváš.
Co mám, to dám, co  mám, to dám,
vždyž to před mládenci jen ukrávám.

Kdybych to někomu pověděla,
aby to paňmáma nevěděla,
/: co mám, to dám : /
že to před mládenci jen ukrývám.

Dívčí kolo s doprovodem dívčího zpěvu á capella – mění se v závěru ve společné „kolo“ s chlapci.
Žinkovské dívčí kolečko se svou původní funkcí podobalo chodskému dívčímu „chození po kole“ a bylo rovněž doprovázeno pouze zpěvem á capella. V pozdější době bylo provázeno také dudáckou muzikou (dudy, dvoje housle a klarinet). Postavení a držení: na rozdíl od chodského kola jsou dívky postaveny čelem do středu, bez natočení boků po směru tance; kolo je ihned pevně spleteno vzájemným zavěšením za lokte. Jedna z dívek dá obě ruce pevně v bok a sousední dvě tanečnice se zavěsí do jejích loktů.

Základní variace kolečkových kroků užitých na snímku:
a/ V těsném držení kola za lokty se v jednom taktu stále opakují kroky: na 1. – 2. dobu jeden krátký „přeměnný“ krok levou nohou doleva po kruhu, na 3. dobu přešlápnutí pravé nohy v protisměru nákroku 1. n. doprava a přenesení váhy na ni. (Někdy se pr. noha ještě před dalším krokem levé vrací k levé noze.) Přeměnný krok však spíše poslední fázi zkracuje tak, že levá noha se jen nadlehčí a znovu našlápne na místě. V podání dívek na snímku je však toto provedení nejednotné.
b/ „Zastavovaný“ kolečkový krok: pravá noha začíná postavením křížem přes levou, zhoupnutí v kolenou obou nohou, levá noha krok vlevo na přední část chodidla, v zápětí přísun pravé k levé a spuštění chodidla na patu. ( Tento krok sběratel nepopisuje.)
c/ Dívky se pustí z pevného držení, spojí se do volnějšího kruhu v držení za ruce, a postupují vyběhávaným kolečkovým krokem.
Přechod na smíšené kolo: střídavě se 1 ze 2 děvčat jednou rukou pustí, odstoupí poněkud do středu kola a pustí vedle sebe chlapce, opět se vrátí a znovu se spojí do kruhu a kolo pokračuje v kolečkovém držení spletenýma rukama za zády. Jakmile se zapojí chlapci, nastoupí muzika v plném obsazení. (Viz snímek.)

Tančili a hráli členové souboru Jiskra z Plzně: Vlasta Černá (1956), Jaroslava Kuklová (1956), Petra Nováková (1976), Radka Plzáková (1974), Kristýna Sloupová (1977), Jitka Šedivcová (1973), Milada Vohnoutová (1965), Miloslava Žáčková (1960), Vlastimil Dostal (1955), Michael Kraus (1958), Martin Mencl (1971), Vlastimil Míka (1955), Pavel Pech (1959), Miroslav Šašek (1957), Jan Vohnout (1959), Bohumil Žáček (1959), muzika a zpěváci jako v C.3.

*

Žinkovsko bylo jedním z těch ohnisek živé tradice hudebně tanečního dění, kde lze sledovat až do konce 19. století proces tvořivého prostředí venkova. Nebylo to samo o sobě. Již ve vrtbovské zámecké kapele v r. 1800 působila řada kantorů, kteří se mohli pochlubit i vlastními skladbami a široce se podíleli, jak na výuce venkovských hudebníků, tak na celém hudebním a tanečním dění. Výstižně rozvoj hudební činnosti nejen v samotných Žinkovech, ale v celém jeho okolí, popsal J. Pomahač v citovaných statích. Podrobně se zabývá jednotlivými kantorskými rody (rod Jelínků zde působil celkem 113 let) a charakteristikou jednotlivých kapel. V Žinkovech působily hned tři: chodily hrát do širokého okolí a i když, hlavně od 60. let minulého století, přecházely na obsazení dechových ansámblů, uplatňovali se v nich vynikající hráči, někdejší vyučenci zdejších kantorů, a uchovávali bohatý repertoár písní a tanců. Šířili je také potulní muzikanti, kteří obcházeli vyhlášené trhy konané v Klatovech, v Nepomuku, v Planici a jinde. Na žinkovských zábavách byly oblíbeny, vedle polky „na šest“, tajče, kvapíku, skočné i jiné české tance a taneční hry, např. „zrcátková“.