Přesvědčení o existenci skutečnosti přesahující lidský rozměr, na které je lidská existence závislá, ztělesňuje pro svého nositele základní kámen náboženství. Náboženství má díky této své podstatě vliv na vědomí i chování nositele. Tyto vlivy stejně jako vědomí i chování člověka vzniklé pod těmito vlivy naplňují pojem „religiozita“.

Religiozita přítomná ve vědomí i chování náboženského člověka tak prorůstá celým jeho vnitřním i vnějším světem. Zrcadlí se v jeho obrazu světa i v jeho každodenní činnosti. Zásadním způsobem určuje jeho duchovní i sociální kulturu, svůj výraz nalézá také v kultuře hmotné.

Pojem „lidová religiozita“ bývá někdy hodnocen jako nepříliš vhodný, a to díky svému odkazu na jednu sociální skupinu, lid. V tomto případě bývají upřednostňovány pojmy jako „žité náboženství“, „náboženský prožitek“, „živé projevy víry“ či „živé projevy zbožnosti“. Tyto alternativní termíny poodhalují obsah celku lidové religiozity.

Lidovou religiozitu lze definovat několika způsoby, např.: Z hlediska její funkce pro její nositele, na základě jejího popisu, vzniku či výčtem jejích projevů. V návaznosti na základní teze Identifikace uvedené v úvodu tohoto dokumentu se pokusíme uchopit (zobrazit) lidovou religiozitu soupisem jejích, v současnosti živých, projevů. A to takových, které byly vždy na základě určení společenskovědních oborů řazeny k jejím projevům.

V komplexu lidové religiozity, tak jak je dnes popisována v českých zemích, je možné rozeznat dva základní inspirační zdroje. Roli prvního zdroje hraje křesťanství, kdy se lidová religiozita rozvíjí v rámci křesťanských pojmů a předpokladů. V druhém případě se religiozita nerozvíjí pod jednotným pojmoslovím. To, co ji spojuje, je přesvědčení o možnosti přímého nebo zprostředkovaného vyjevování a ovlivňování budoucnosti. Často se však oba inspirační zdroje natolik proplétají v konkrétních projevech lidové religiozity, že nemůžou plnohodnotně plnit funkci jejích samostatných pododdílů.

2.1 Lidová religiozita ve spojení s kalendářem církevního roku

2.1.1 Návštěva poutního místa (poutě)

Putování za účelem posílení víry do vzdálenějšího místa kultu, kde je umístěn určitý kultovní objekt, které je širokými vrstvami obyvatelstva uznáváno jako místo výjimečné, vzniklé na základě zásahu nadpřirozené bytosti tj. zázraku.

2.1.1.1 Poutě jednotlivců (cíl, termín, důvod, způsob dopravy, zvyky dodržované cestou, strava, časový úsek v němž byla pouť vykonána)

2.1.1.2 Poutě kolektivní (forma poutního procesí atd. viz. 2.1.1.1)

2.1.1.3 Poutě s nepřetržitou tradicí Poutní místa církví kanonizovaná a poutníky navštěvovaná již v dlouhém časovém úseku, širokými vrstvami obyvatelstva uznávaná jako místa tradiční (např. Frýdek- Místek, Hostýn, Velehrad). Cíl, termín, geografický dopad místa, historické doklady o průběhu pouti, změny, průběh pouti v poutním místě (příchod, účast na mši, obchůzka místa, místa pro přípravu účasti na mši (převlékárny), ubytování, odpočinek, strava, hygiena)

2.1.1.4 Poutě s obnovenou  tradicí Poutní místa kanonizovaná, s dlouhou poutní tradicí, v nichž byla tradice návštěv z jakéhokoliv důvodu přerušena a nyní obnovena (např. Králíky, Spálov, Dobrá Voda Libavá).

2.1.1.5 Poutě nové Poutní místa církví uznávaná, s krátkou návštěvnickou tradicí vzniklá v uplynulých desetiletích (např. Turzovka) – odlišnosti oproti místům s dlouhou tradicí, okruh návštěvníků, úprava místa,  převažující forma pouti, doprava

2.1.1.6 Poutní turistika Masová turistika náboženského charakteru – cestovní kanceláře, cíle, forma, způsob dopravy,  okruh klientů/návštěvníků, důvod, průběh v poutním místě

2.1.1.7 Osobnosti spojené s organizací poutí Organizátoři poutí, procesí v jednotlivých výchozích místech (farní úřady, poutní bratři) –  náplň činnosti – výběr družiček, úprava poutních atributů (nosítka), zajišťování dopravy, míst pro odpočinek, doprovodná hudba

2.1.2 Náboženské průvody, procesí

Průvody věřících obvykle pod vedením duchovních konané v rámci obce (např. Květná neděle, Vzkříšení, Boží tělo). Organizátoři, forma, účastníci, způsob úpravy atributů

2.1.3 Necírkevní průvody

Obyčeje náboženského charakteru dodržované věřícími v rámci obce bez účasti oficiálních představitelů církve (velikonoční jízdy do polí, chození se sochou P. Marie v Adventu). Tradice a současnost, termín, forma, organizátoři, účastníci, atributy

2.1.4 Svátky světců 

Sváteční projevy navazující na kalendárium světců (např. zasvěcení obce, kostela, patron určité profese), termín, organizátoři, cílová skupina, forma oslavy

2.2  Lidová religiozita a sdružování

Vzhledem k záměru našeho projektu uvedeném v základních tezích k religiozitě budou ležet ve středu našeho zájmu sdružení založená za účelem intenzivnějšího náboženského života (formální sdružení) a skupiny věřících, které se o intenzivnější náboženský život snaží aniž by za tímto účelem nabývaly podoby oficiálních sdružení (neformální sdružení).Činnost posledně jmenovaných skupin je většinou místně vázaná (v rámci sídelního či nábožensko-správního celku).

2.2.1. Formální sdružení

Organizovaná sdružení věřících  založená na starších tradicích i bez nich. Ke starším podnětům náleží tradice barokních náboženských bratrstev, jiná sdružení vznikají přímo na myšlenkách občanských sdružení (náboženské spolky, občanská sdružení).

2.2.2. Neformální sdružení

Neformální skupiny věřících aktivně zapojených do společenského a duchovního dění věřících náležejících do jednoho sídelního či nábožensko-správního celku.

2.3 Lidová religiozita v souvislosti s projevy materiální kultury

2.3.1 Devocionálie

Široká škála osobních, interiérových i exteriérových předmětů sloužících k vyjádření osobní  zbožnosti (např. kropenky, škapulíře, modlitební knihy), kterou mají svému nositeli posílit včetně poutních suvenýrů  – srovnání tradiční produkce se současnou, materiál, příjemce, výrobce, způsob distribuce

2.3.2 Votivní dary

Specifický žánr devocionálií – dary  věnované předmětu úcty ve stavu osobní nebo kolektivní nouze s prosbou za přímluvu, stejně jako poděkování za její poskytnutí, dary věnované  na důkaz pokání (kajícné) – srovnání tradičních dokladů se současností, forma (včetně internetu), materiál, důvod, dárce, umístění v rámci místa úcty (oltář, ambity, v rámci posvátného okrsku)

2.3.3 Betlémy

Specifický projev osobní zbožnosti představující v různých modifikacích scénu Kristova narození – výrobci, amatérská tvorba, forma, materiál, vzory, způsob prezentace

2.3.3.1 Profesní organizace (Svaz betlémářů) – forma a obsah schůzek, pořádání výstav

2.3.4 Obchod s devocionáliemi včetně poutní produkce

Forma prodeje – pevné prodejny (dožívající nositelé tradice „boudařů“ např. Sv. Kopeček), příležitostný stánkový prodej, okruh působnosti, sortiment.

2.3.5 Neoficiální místa kultu

Místa nespadající do péče oficiálních církevních orgánů, o něž pečují soukromé osoby v rámci katastru obce (např. kříž, obraz ). Kdo, důvod, frekvence, úprava.

2.4   Folklórní útvary v souvislosti s účastí na pouti, procesí, obchůzce

2.4.1 Píseň

2.4.2 Hudba

Specifické hudební projevy v souvislosti s účastí na pouti, procesí  – repertoár, interpret, tradice, inovace

2.4.3 Vzpomínkové vyprávění

Slovesný projev v souvislosti s účastí na pouti, procesí – interpret, obsah.

2.4.4 Upomínkové knihy

Knihy umístěné v poutním okrsku zachycující návštěvu poutníka  – autor  záznamu,  forma, obsah.

2.5  Pověrečné projevy

Tento nepřesný, zápornými konotacemi nabytý, avšak tradiční pojem zahrnuje různorodé  projevy, které jsou založeny na přesvědčení o možnosti přímého nebo zprostředkovaného vyjevování a ovlivňování budoucnosti, včetně léčebných postupů, a které vyplývají z přesvědčení o existenci nehmotných entit, duchů. Na těchto principech se zakládá množství jevů, zejména na individuální úrovni. Náš zájem bude orientován na podstatnější jevy reprezentující tato přesvědčení.

2.5.1. Věštkyně, kartářky

V rámci rozšířeného přesvědčení o možnosti vyjevování budoucnosti reprezentované v širokých vrstvách obyvatelstva množstvím rozmanitých mínění a úkonů se zaměříme na specialisty (-stky) zabývající se touto činností, které navštěvující širší klientela považuje za nadané k provozování této činnosti.

2.5.2. Duchařství, spiritismus

Na předpokladu posmrtného života je založena víra v pozemskou přítomnost duchů zemřelých lidí, která ústí ve snahu o komunikaci s nimi. Úsilí o styk s duchy se odehrává skrze tzv. média na hromadných sezeních (seancích). Zájem bude obrácen na pravidelné, hromadné, organizované seance, resp. skupiny jejich účastníků.

2.5.3. Léčitelé

Osoba s obecně uznávanými schopnostmi léčit nebo diagnostikovat pomocí postupů, které jsou jedinečné, a jejichž úspěšnost je podmíněna osobou léčitele, jeho nadáním. Ve středu našeho zájmu budou ležet pouze léčitelé, které je možné v zainteresovaných kruzích obyvatelstva považovat za uznané, což by měla potvrzovat existence širší klientely toho kterého léčitele.

2.5.4. Bohyně

Tradiční, místně vázaná instituce léčitele, používající vedle léčitelských postupů také postupy tradiční venkovské medicíny.

Převahu jevů s kolektivním charakterem v našem výčtu nelze chápat tak, že by lidová religiozita  nepostihovala člověka na individuální úrovni. Spíše naopak. Kolektivní religiozita pramení z religiozity individuální. Četnost výskytu i forem individuální lidové religiozity, která je více vázána na duchovní sféru člověka, však nedovoluje její uchopení podobnými kategoriemi jako kolektivní lidovou religiozitu, která je více spojena s ritualizovaným a veřejným chováním.

Literatura: Foret, M.: Religiozita. In: Petrusek, Miloslav (red.): Velký sociologický slovník. II. Praha 1996, s. 921-922. * Hora, L.: Náboženství. In: Petrusek, Miloslav (red.): Velký sociologický slovník. I. Praha 1996, s. 659-661. * Beitl, K.: Volksglaube. Mnichov 1981. * Gockerel, N.: Bilder und Zeichen der Frommigkeit. Mnichov 1995. * Procházka, K.: Český lid z hlediska prostonárodně náboženského.Praha 1910

Všechna práva vyhrazena pro NÚLK Strážnice