Soubor kulturních jevů realizovaných formami ústní, hudebně-zpěvní, herní, taneční a dramatické přímé, neboli kontaktní komunikace. Konkrétně vydělujeme folklor slovesný, hudební, taneční, dětský a lidové divadlo. Folklorní tvorba vznikala v tradičním prostředí převážně anonymně, bez písemné fixace. Některé folklorní žánry ztratily svou společenskou funkci a tím i životnost, jiné se neustále  vyvíjejí a přijímají podněty z daných společenských podmínek. Nejde tedy rozhodně o uzavřený systém.

Hlavní důraz dokumentace současných projevů tradiční lidové kultury je sice kladen na lokální zvláštnosti, jevy reprezentativní a specifické, avšak v případě folklorních  příležitostí je smysluplné zachytit je v celé šíři (v celém spektru) a všímat si všech příležitostí, při kterých lze hudební, taneční a slovesný folklor zaznamenat, ať už zde hraje roli podstatnou či pouze doplňkovou. Neméně důležití jsou také nositelé lidových tradic – interpreti, autoři, místní znalci tradic a sběratelé nebo kronikáři, v případě hudebních nástrojů také jejich výrobci.

Přestože řada folklorních jevů ve své původní podobě a funkci na většině našeho území již zanikla, v některých lokalitách či regionech mohou i přes svůj zánik nadále tvořit významnou součást lokální tradice a regionální identity (jako součástí povědomí, kolektivní paměti, vzpomínek) a jsou daným společenstvím považovány za vlastní, reprezentativní a všeobecně známé. V tomto případě jde o jevy, které je také nutno zaznamenat.

Součástí regionální či místní identity a slovesné kultury je také jazyk-dialekt, včetně některých ustálených rčení, přirovnání, přezdívek a archaismů. I tyto jevy by měly být podchyceny.

1.1 Slovesný folklor

Slovesný folklor neboli ústní slovesnost, či lidovou slovesnost dělíme na lidovou  prózu a lidovou poezii (texty písní). Patří sem tedy lyrické či epické prozaické, veršované a dramatické útvary. Slovesný folklor obsahuje po celá staletí velmi stabilní témata a názory spoluvytvářející systém morálních, etických, estetických aj. hodnot. Současné výzkumy potvrdily, že folklorní tradici je nutno sledovat v souvislosti s celým kulturním a společenským vývojem. Přímá, meziosobní komunikace žije vedle literatury a masových audiovizuálních prostředků, jako je rozhlas, film, televize, doplňuje je a mísí se s nimi. Folklorní žánry a projevy jsou jimi někdy nahrazovány. Folklorní komunikace je komunikace přirozená, přímá, meziosobní, působí nejčastěji v malých sociálních skupinách, rodinách aj., kde existují určité stabilní meziosobní vztahy. Folklorní komunikace a jevy si zachovávají různé funkce, uplatňují se jako informace, zábava i umění. K dosud živým žánrům patří pověsti (místní a historické, pověrečné), městské pověsti a mýty, fámy, anekdoty a humorná vyprávění, rodinné příběhy, vyprávění ze života a především velký soubor dětského folkloru.

Lidová slovesnost, vyprávění, nežije samo sobě; její rovnocennou složkou je její interpret a interpretační situace, příležitost. To platí pro všechny složky folkloru. Každá folklorní skladba žije plně a reálně jen ve svém konkrétním znění, které jí dává nositel/interpret  na určitém místě, v určitém čase a určitých společenských situacích. Nejde o neměnné útvary, ale o konkrétní varianty.

1.1.1 Repertoár 

1.1.1.1 Próza: Všude, kde se setkávají, scházejí, pracují lidé, tam žije vyprávění. „Tradiční“ vypravěčské druhy, jakými jsou pohádka a pověrečná (demonologická) povídka, dnes sotva zaznamenáme, ale životnost a kontinuitu s tradicí si udržely místní a historické pověsti. K nejživějším patří humorná vyprávění a anekdoty/vtipy. Humorné příběhy a vtipy jsou ve všeobecné oblibě, žijí ve všech společenských vrstvách, mezi příslušníky všech generací, ve městě i na vesnici. Vtipy vznikají ze dne na den a provází je výměna mezi ústní tradicí a šířením masmédii. Vedle vtipů je nejživější a největší částí lidového podání skupina povídek (vyprávění) ze života neboli memorátů. Patří k nim příběhy vycházející z osobní zkušenosti, aktuální zprávy, senzace. Vyprávěly se vždycky, ale sběratele dřív nezajímaly. Mají různé tematické okruhy.

1.1.1.2 Malé folklorní žánry: Jsou to přísloví, rčení, pořekadla, pranostiky, hádanky, popř. zaříkání. Zůstávají součástí života a vědění.

1.1.1.3 Lidové divadlo: Jedním ze základních divadelních rysů je přeměna. Okruh lidových her v současnosti tvoří skupina divadelních projevů od nejjednodušších, dětských her (Na krvavého muže, Na barvy aj.) a obyčejových výstupů (např. hody, vinobraní, masopust), přes hry obchůzkové (koledníci, Mikuláši, Lucky aj.) až po hry sousedské nebo loutkové anebo ochotnické divadlo.

1.1.1.4 Dětský folklor: Dětské herní skupiny a kolektivy, například školní třídy, jsou i dnes nositeli a tvůrci folkloru a dalších jevů, jež spočívají na bezprostřední ústní komunikaci. Pod pojem dětský folklor zahrnujeme různé slovesné, hudební, taneční a dramatické projevy žijící mezi dětmi a mládeží.  Je možné sem řadit také věrské představy či pověry. Náš zájem se soustředí na vlastní folklor dětí a jejich nositele či výrazné osobnosti a příležitosti, ale také na folklor pro děti, tzn. ukolébavky, hry s prsty dítěte, říkadla aj., které přednášejí dospělí dětem.

1.1.1.4.1 repertoár dětí: Je to množství jazykových a nejazykových aktivit, které na základě obecného porozumění kolují mezi dětmi. Jsou to hry (tradiční a nové, např. sportovní), říkadla, hádanky, žertovné otázky, vtipy a různá vyprávění.

1.1.1.4.2. repertoár dospělých určený dětem (ukolébavky, hry s batolaty, hry s prsty dítěte, vyprávění pohádek)

1.1.2 Nositelé

významní interpreti – vypravěči, pamětníci, autoři jednotlivých slovesných útvarů, sběratelé či znalci tradic slovesného folkloru v lokalitě či regionu působící

1.1.3 Příležitosti

nejrůznější příležitosti, při kterých se v dané lokalitě můžeme v současnosti setkat s lidovým vyprávěním, ať už aktivně – živé vyprávění nebo pasivně – pouze poslech

Literatura: Leščák, M.  – Sirovátka,O.: Folklór a folkloristika. O ľudovej slovesnosti. Bratislava 1982. * Slovesný folklor. In: Jančář, J. (ed.): Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská, nová řada, sv. 10. Strážnice – Brno 2000, s. 248-274. * Sirovátka, O.: Folkloristické studie. Brno 2002.

1.2 Hudební folklor

V této oblasti se můžeme setkat v terénu jednak s projevy spojenými s tzv. organizovaným folklorním hnutím (folklorní soubory, folklorní muziky – dudácké, cimbálové, hudecké, dechové apod.), jednak s folklorními hudebními a tanečními projevy, které mohou být spojeny s nejrůznějšími společenskými příležitostmi – ať už zvykoslovnými (masopust, hody, kácení máje, dožínky), rodinnými (svatby, narozeniny, pohřby ad.) či kulturními a společenskými akcemi nejrůznějších subjektů. Ty mohou samozřejmě plnit nejrůznější funkce, např. zábavní (plesy, bály, masopust, hody), reprezentativní (pouť, hody, festivaly, oficiální akce některé instituce – obce, spolku, firmy, kulturního zařízení), obřadní (svatba, pohřeb, svěcení praporu), společensko-integrační (nejrůznější taneční a zpěvní příležitosti či poslechové pořady).

1.2.1 Píseň, zpěv

Dějiny lidové hudby vždy charakterizovalo neustálé míšení různorodých vlivů a žánrů, které byly v lidovém prostředí přetavovány a šířeny především prostřednictvím přímé komunikace – ústně.  Repertoár spontánního lidové zpěvu proto tvořily a dodnes tvoří písně a skladby nejrůznější povahy a provenience, jejichž autor nebyl zpravidla znám a které díky ústnímu tradováním podléhaly velké variabilitě a regionálním rozdílům. Vedle tohoto tzv. tradičního folklorního písňového materiálu nacházíme rovněž písňové okruhy, které se tradují a udržují v různých sociálních skupinách (např. profesních či zájmových – havíři, trampové, skauti, členové třídního kolektivu, klubu, souboru apod.). Repertoár v podobných seskupeních je označován termínem skupinová píseň. Důležité místo v něm hrají obecně známé a populární lidové písně nejrůznějších národopisných oblastí, především však ze Slovácka. Ve spontánní zpěvnosti některých regionů hraje dnes důležitou roli také soudobá autorská tvorba prezentovaná dechovými hudbami. Příležitosti, při kterých lze zaznamenat lidové písně ať už aktivně – zpěv, tanec nebo pasivně – pouze poslech, jsou velmi různorodé a mohou plnit řadu kulturně-společenských funkcí.

1.2.1.1 Repertoár  (písňové druhy, které jsou nebo byly pro lokalitu či region typické a jsou dodnes významnou součástí lokální tradice ať už v živé podobě, nebo pouze jako součást paměti: např. některé taneční písně, písně spojené s určitým druhem zaměstnání, koledy, ukolébavky, dětský repertoár, lidové duchovní písně, balady)

1.2.1.2 Nositelé (významní interpreti – zpěváci a hudebníci, pamětníci, autoři písní, sběratelé či znalci písňových tradic v lokalitě či regionu působící)

1.2.1.3 Příležitosti (nejrůznější příležitosti, při kterých se v dané lokalitě můžeme v současnosti setkat s lidovými písněmi, ať už aktivně – zpěv, tanec nebo pasivně – pouze poslech)

1.2.2 Instrumentální hudba

Lidová instrumentální hudba byla vždy těsně spojena se zpěvem a tancem, a proto se hudebníci sdružovali do nejrůznějších uskupení. V dnešní době prezentují hudební folklor jak nástrojové sestavy navazující úzce na lidové tradice (např. malá či velká selská muzika, gajdošská dvojka či trojka na Moravě, hudecké sestavy, štrajchy, dudácké, cimbálové či dechové muziky), tak řada dalších uskupení nejrůznějšího typu, od spontánních nástrojových sestav hrajících při různých zvykoslovných příležitostech, až po taneční,  folkové, folkrockové, country kapely atd. Vedle nástrojového složení se jednotlivá uskupení odlišují zaměřením své činnosti, společenskou funkcí, mírou využívání folklorního materiálu, způsobem jeho zpracování atd. Důležitější je proto sledovat, jaké je jejich místo a funkce při rozvíjení etnokulturních tradic obcí či regionů.

1.2.2.1 Hudební nástroje (instrumenty spojené s místní tradiční lidovou hudbou)

1.2.2.2 Výrobci hudebních nástrojů (výrobci hudebních nástrojů spjatých s tradiční lidovou hudbou působící v dané lokalitě)

1.2.2.3 Muzikanti (hudebníci zaměření na folklorní repertoár působící v dané lokalitě)

1.2.2.4 Nástrojová seskupení (kapely, které se věnují prezentaci hudebního folkloru – je třeba zaznamenat všechny typy nástrojových seskupení, které jakýmkoliv způsobem zařazují hudební folklor do repertoáru: dudácké, cimbálové, hudecké a dechové hudby, taneční kapely, harmonikáři a další jednotliví muzikanti, jiné menší či větší hudební uskupení)

1.2.2.5 Hudební příležitosti (akce, při kterých lze zaznamenat nástrojová seskupení prezentující folklorní repertoár)

Literatura: Karbusický, Vladimír – Markl, Jaroslav – Pletka, Václav: Lidová a zlidovělá píseň. In: Československá vlastivěda díl III. Lidová kultura. Praha, Orbis 1968, s. 301-350. * Kunz, Ludvík: Die Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei. Teil I. Lepizig, VEB Deutscher Verlag für Musik Leipzig 1974 * Kurfürst, Pavel: Hudební nástroje. Praha, TOGGA 2002. * Toncrová, Marta – Uhlíková, Lucie: Hudební folklor. In: Jančář, J. (ed.): Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada, sv. 10. Strážnice – Brno, Ústav lidové kultury ve Strážnici – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2000, s. 275-303. * Václavek, Bedřich: Písemnictví a lidová tradice. Olomouc 1938. * Vetterl, Karel: Lidová hudba. In: Československá vlastivěda díl III. Lidová kultura. Praha, Orbis 1968, s. 350-364.

1.3 Taneční folklor

Při výzkumu tance a tanečnosti nelze pominout, že k většímu objasnění jejich situace v současnosti povedou spíše než hledisko etnografické kritéria kulturně-historická, sociální a psychologická. Mnohé taneční projevy, které existovaly jako součást lokální tradice a dnes jsou za ni znovu považovány, byly do ní včleněny až pod vlivem formujícího se folklorního hnutí. Z toho důvodu nelze přehlížet oblast folklorismu, která na jedné straně mohla překrýt kulturní situaci lokality (např. přebírání tanců jiných lokalit nebo oblastí a jejich začleňování do místného repertoáru), na druhé straně ji však mohla propojit s tradičními prvky kultury, které by jinak pro další předávání byly již uzavřeny (např. organizovaná obnova starší taneční vrstvy lokality dostupná již jen ze sběratelských zápisů). Širší kulturně-historický přístup umožňuje včlenit do výzkumu i ty taneční projevy, které mají novodobý charakter  (valčík, polka, tance 20. a 30. let 20. století, dobové taneční hry, některé taneční trendy druhé poloviny 20. století  apod.), ale které tvoří základ obecné tanečnosti posledních desetiletí. Teprve jejím zmapováním a sociálním a psychologickým přístupem k ní (a k jejím nositelům) lze pak v dané lokalitě určit význam role tanečních projevů vycházejících z tradice.

1.3.1. Tance

a) tance, které vyšly z tradice, nebo do ní byly začleněny. Tance s volnou vnitřní  vazbou (jakými jsou např. tzv. tance točivé zejména na Moravě a ve Slezsku – sedlcká, skočná, točená, valaská, vrtěná apod.); tance s pevnou vnitřní vazbou (tedy tzv. tance figurální vyskytující se všech oblastech); zlidovělé tance novější vrstvy (valčík, polka)

b) tance, které tvořily součást obecného dobového repertoáru (tango, waltz, charleston, shimmy apod.)

c) tance, které byly přineseny a rozšířeny novodobým folklorním hnutím

d) tance módních tanečních trendů, jež jsou v místě aktivně provozovány

1.3.2. Interpreti

– výrazné osobnosti, které v minulosti a současnosti patřily a patří mezi tzv. nositele zejména lidového tance, resp. podněcovatele a udržovatele obecné tanečnosti (učitelé tance, organizátoři tanečních vystoupení, zábav, vedoucí tanečních souborů, kurzů apod.)

1.3.3. Příležitosti

– situace, při nichž se vyskytuje tanec, zejména lidový a z lidové tradice vycházející

  1. a) spontánní (tanec jako forma zábavy na veřejných, ale i rodinných a soukromých oslavách)
  2. b) reprezentační (tanec jako součást obřadu či programu oficiálních příležitostí tradičních – hody, poutě, masopust aj., i novodobých; pódiová vystoupení v rámci folklorního hnutí, včetně festivalů)

1.3.4. Doprovodná hudba

– nástrojová seskupení i sólové doprovody jakýchkoliv tanečních příležitostí

Literatura: Jelínková, Z. – Laudová, H. –Podešvová, H.: Lidový tanec. In: Československá vlastivěda, díl III. Lidová kultura. Praha, Orbis 1968, s. 364-390. * Tanec, záznam, analýza, pojmy (ed. Stavělová, D.– Traxler, J. –Vejvoda, Z.) Praha 2004. * Pavlicová, M.: Marie Ježková z Dolního Němčí. Portrét současné nositelky lidového tance. Národopisná revue 1995, s. 195-202. * Národopisná revue 11, 2001, č. 2

Všechna práva vyhrazena pro NÚLK Strážnice