Seznam UNESCO: 2023
Národní seznam: 2021

Charakteristika ruční výroby skla

Nominaci společně připravila Česká republika, Finsko, Francie, Maďarsko, Německo a Španělsko. Její zpracování koordinovala Francie. Na české straně se do příprav kromě Ministerstva kultury a Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici zapojilo i Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou jako národní koordinátor, další muzea, školy, profesní asociace, ale především zástupci sklářských hutí, sklářů a dalších řemeslníků pracujících se sklem.

Tradiční sklářské řemeslo je projevem umu a tvořivosti, které jsou předávány z generace na generaci již po staletí, a i v dnešní globalizované době udržovány komunitou řemeslníků, a to i v nelehkých podmínkách současné ekonomiky. V České republice ve stovkách skláren, rodinných dílen a ateliérů pracuje více než 5 000 sklářů, brusičů, rytců, malířů, výrobců bižuterie a šperků, sklářských výtvarníků a designérů. Ruční výroba skla je rozmístěna po celé zemi, přičemž hlavní centra se nacházejí v Libereckém kraji, na Vysočině a ve Zlínském kraji. Mezi další významné sklářské lokality patří také Karlovy Vary (Karlovarský kraj) nebo Nižbor (Středočeský kraj).

Ruční výroba skla má široký záběr, od výroby sklářské suroviny přes všechny techniky ručního zpracování, jako je broušení, malování, vinuté perle, výroba trubiček či bižuterních tyčinek až po stylové představení finálních výrobků. Česko má mezi spolupředkladateli výjimečné postavení: v ostatních zemích jde vždy pouze o některou z technik, zatímco v Česku jsou dosud zastoupené všechny. V českých zemích můžeme hovořit o nepřetržité tradici ruční výroby skla od 13. století. Je též oblastí, kde na konci 17. století vzniklo křišťálové sklo, které se stalo celosvětovým fenoménem, stejně jako skleněná bižuterie. Exkluzivní postavení ručního českého skla v mezinárodním kontextu v průběhu 18. a 19. století posílila řada technologických inovací, novinek a zdokonalení. Přes neustálý tlak na mechanizaci a automatizaci, zejména od počátku 20. století, zůstala ruční výroba důležitou součástí českého sklářství.

Proces zápisu mezinárodní nominace

Hodnotící orgán po rok a půl dlouhé evaluaci konstatoval v podkladu pro zasedání Mezivládního výboru Úmluvy 2003 (Vyhodnocení nominací k zápisu do Reprezentativního seznamu), že nominace splnila všech pět kritérií pro zápis do Reprezentativního seznamu. Prvek byl na výše uvedeném zasedání v botswanském Kasane zapsán 6. 12. 2023.

Záznam zápisu je možné zhlédnout na: https://youtu.be/UgQDOobCxX0

Nominační dokumenty:

Fotogalerie a video na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 4. 2025

Seznam UNESCO: 2022
Národní seznam: 2017

Charakteristika vorařství

Vorařství v Rakousku, Česku, Německu, Lotyšsku, Polsku a Španělsku vzniklo ve středověku, kdy se vory používaly k přepravě dřeva, zboží a lidí pomocí přírodních vodních toků. V minulosti voraři trávili týdny společným životem a prací na svém voru, v důsledku čehož vznikla komunita sdílející znalosti, dovednosti, techniky a hodnoty výroby a plavení dřevěných vorů. Tradice byla pěstována po generace a zůstává silná díky nepřetržité ústní komunikaci, pozorování a účasti, a to i prostřednictvím mládežnických táborů, místních škol, festivalů a workshopů. S délkou až 600 metrů, šířkou 50 metrů a výškou 2 metry se dnes dřevěné vory používají hlavně pro plavbu po řekách. Stavební proces však zůstává stejný a zahrnuje výběr dřeva, jeho přepravu k řece a spojování kmenů do vorů. Splavování dřeva podporuje spolupráci a sociální soudržnost v rámci zúčastněných komunit i mezi nimi a je nyní otevřeno odborníkům všech věkových kategorií, pohlaví a sociálního a kulturního zázemí. Ochrana vody a ekologických systémů a udržitelné využívání dřeva jsou v této praxi hluboce zakořeněny a pravidelné a živé sdílení zkušeností obohacuje dědictví a podporuje společné hodnoty a kulturní výměnu přes hranice.

Proces zápisu mezinárodní nominace

Hodnotící orgán po rok a půl dlouhé evaluaci konstatoval v podkladu pro zasedání Mezivládního výboru Úmluvy 2003 (Vyhodnocení nominací k zápisu do Reprezentativního seznamu), že nominace splnila všech pět kritérií pro zápis do Reprezentativního seznamu. Ocenil všech šest nominujících států, že šlo o příkladný společný nominační proces, který zahrnul silnou účast komunit a demonstruje účinnou spolupráci komunit z různých zemí na zachování nemateriálního kulturního dědictví. Dále byla oceněna úzká spolupráce při přípravě nominace v souladu se zásadami mezinárodní spolupráce a podporou vzájemného porozumění Úmluvy 2003. Při projednávání nominace na výše uvedeném zasedání 1. 12. 2022 v marockém Rabatu se ve chvíli, kdy je možné vznést pozměňující návrh usnesení žádný z účastníků nepřihlásil o slovo, a k zápisu došlo naprostým koncenzem. Děkovnou řeč pronesli zástupci Polska.

Nominační dokumenty:

Fotogalerie a video na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 4. 2025

Zapsáno do seznamu UNESCO: 2020
Zapsáno do Národního seznamu: 2015

Nominace České republiky „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“ byla dne 17. prosince 2020 úspěšně zapsána do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

Zápis schválil mezivládní Výbor pro zachování nehmotného kulturního dědictví na svém 15. zasedání, a v rámci rozhodnutí o zápisu poblahopřál České republice k příkladnému způsobu vypořádání připomínek, které vznesl ohledně této nominace v roce 2018, a na základě kterých byla nominace v revidovaném znění znovu předložena pro letošní hodnotící cyklus.

Jde o nominaci specifického druhu sklářského řemesla spojeného s vánočními tradicemi. Nositelem prvku je rodinná dílna Rautis v Poniklé a venkovští foukači perlí a navlékači, kteří s dílnou spolupracují a společně vytvářejí tyto osobité vánoční ozdoby, které zdobí nejeden vánoční stromek v zemi.

Nominace vznikla v gesci Muzea Českého ráje v Turnově za spolupráce a podpory České komise pro UNESCO, Národního ústavu lidové kultury a Ministerstva kultury, Krajského úřadu Libereckého kraje a dalších.

Nominační dokumenty:

Historie výroby skleněných vánočních ozdob sahá hluboko do historie. V 15. a 16. století přicházeli do Jizerských hor němečtí skláři, kteří v lesích zakládali malé sklárny. Polotovary ze skláren se zpracovávaly zejména podomácku, formováním nad kahanem. Z Jizerských hor se výroba skleněných perlí postupně rozšířila i do Krkonoš. Od začátku 20. století tu začaly vznikat firmy specializující se právě na tuto výrobu. Chudí skláři si k výrobě bižuterie začali přivydělávat montováním vánočních ozdobiček ze zbytků nafoukaných perlí. Vánoční ozdoby ze skleněných perlí si brzy našly oblibu nejen po celých Čechách, ale vyvážely se i do zahraničí.

Výroba skleněných perlí je složitá – všechny pracovní kroky se provádějí ručně. Nejprve se perličky vyfouknou ze skleněné trubičky tak, že se trubička nahřeje nad hořákem, horké sklo se vloží do podlouhlé formy a foukne se do něj vzduch. Horké sklo se do formy roztáhne a vznikne řádka perliček – tzv. „klauče“. Do čirých klaučat se potom natahuje stříbrný roztok a stříbro z něj se vyredukuje zevnitř na stěny skla. Perličky jsou tedy stříbrné zevnitř, takže se z nich stříbro nedá odřít ani se nepoškrábe. Stříbrná klaučata se mohou ještě smočit do barevného laku. Teprve potom se klaučata řežou na jednotlivé perličky nebo delší dílky, které je možné navlékat na drátky. Každá ozdoba projde několikrát lidskýma rukama, než je kompletní.

Fotogalerie a video na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 4. 2025

Zapsáno do Národního seznamu: 2021

Tradice mužských mečových tanců je dodnes neoddělitelnou součástí každoročních masopustních obchůzek na Uherskobrodsku, které zde patří mezi nejrozšířenější obyčeje výročně zvykoslovného cyklu. Spojení mužských mečových tanců se zvykoslovím je jejich nejpodstatnějším rysem. Tato neoddělitelná jednota s masopustem dává tancům smysluplnou obřadní funkci a základní podstatu. Mečové tance, které řadíme mezi nejstarší taneční útvary na evropské půdě. Prvotní magický zápas a zahánění zlého hlomozením kovových šavlí nebo kroužků na dřevěných šavlích tanečníků či vydávání výrazných zvuků při tanci postupně doplnila funkce oslavná a zábavná. Masopust jako synkretický soubor obyčejů poskytujících lidem zábavu před nastávajícím zemědělským rokem a možnosti toto období magickými praktikami ovlivnit, je dodnes pro existenci mužských mečových tanců zásadní.

Ojedinělý nemateriální statek lidové kultury, kterým masopustní mečové tance jsou, se na našem území zachoval ve své původní podobě především na Uherskobrodsku. Tradice těchto tanců spojených s masopustními obchůzkami se zde udržela pouze ve třech obcích – Strání, Komni a Bystřici pod Lopeníkem. Společným prvkem ve všech lokalitách je kromě návaznosti na masopustní období starobylá řetězová a kruhová forma tance. Samotný tanec má pak svá daná specifika – kroj, rekvizity, taneční schéma a užití masopustního práva. Vnějším znakem práva je rožeň nebo ferula, ozdobená vařecha. Podobu ferule, která opravňuje vybírat peníze, má masopustní právo v Komni, kde ji nosí vážený funkcionář. Na rozdíl od Strání a Bystřice pod Lopeníkem, kde se rožeň plnící funkci masopustního práva v povědomí kolektivu obce za právo již nepovažuje, ale dodnes se užívá, je ferula v Komni uznávaným symbolem masopustní obchůzky a celá veřejnost zná jeho smysl. V jednotlivých obcích se liší také název tance či pojmenování jeho protagonistů. Ve Strání je mečový tanec nazýván Pod šable a tancuje ho vždy pětice mužů s dřevěnými šavlemi doplněná gazdou řídícím obchůzku, nosícím dřevěný rožeň, na který napichuje nebo přivazuje darované naturálie. Specifickou součástí tance je „vytínání“, obřadní bití tanečníka pod záminkou přestupku. V Komni, kde jsou typicky pomalovaní tanečníci s vonicemi na klopách černých kabátů a šátkem kolem pasu nazýváni skakúni, musí být tančícími muži odvedenci. Stejně je tomu i v Bystřici pod Lopeníkem, kde si tanečníci s typickým kosírkem a peřím na klobouku a tureckým šátkem uvázaným kolem pasu i přes ramena, říkají bobkovníci. Tanec s dřevěnými šavlemi zde vede košař s velkým rožněm, který také ukládá získané odměny do koše. Podstatným znakem všech masopustních obchůzek jsou taneční prvky, jako poskočný či běhový krok s opakováním tanečních figur vytvářejících spojený kruh, ale hudba a zpěv. Ve Strání se udrželo poměrně neměnné písňové schéma uplatňované obřadníky po celou dobu tance v domě. Podobně je tomu v Komni, kde doplňují průvod tanečníků i masky. V Bystřici pod Lopeníkem je písňová forma variabilnější.

Návrhový a evidenční list – Nominační protokol: verze CZ (v českém jazyce)
Návrhový a evidenční list – Přílohy nominačního protokolu: verze CZ (v českém jazyce)

Fotogalerie na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 04. 2025

Zapsáno do Národního seznamu: 2021

Ruční výroba skla zahrnuje řadu řemeslných postupů a specifických technik využívaných v celém výrobním procesu, které jsou závislé na zručnosti výrobce a účelu výrobku. V Čechách sahá její tradice až do 13. století a dosud kontinuálně pokračuje. Ruční výroba skla se v posledních letech již trvale provozuje zejména na severu Čech, jednotlivé výroby a techniky jsou ale stále zastoupeny i v dalších krajích. Ruční technologií se zhotovuje užitkové sklo (stolní, domácenské, dekorativní, luxusní, umělecké), osvětlovadla i skleněná bižuterie. Jedná se jak o práci sklářských mistrů přímo ve sklárně (foukání skla a tzv. hutní techniky, ruční lisování skla), tak v dalších rafinačních provozech (broušení, rytí, malování – tzv. studené techniky). V případě bižuterie jde o ruční tažení skleněných polotovarů a jejich ruční zpracovávání mačkáním (lisováním), foukáním či vinutím.

Návrhový a evidenční list – Nominační protokol: verze CZ (v českém jazyce)
Návrhový a evidenční list – Přílohy nominačního protokolu: verze CZ (v českém jazyce)

Fotogalerie na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 22. 4. 2025

Zapsáno do Národního seznamu: 2021

„Zlatá sobota – praxe v průběhu mariánské pouti v Žarošicích“: Zlatá sobota je hlavní pouť v rámci církevního roku v poutním místě Žarošice u Kyjova. Každoročně jednotlivá procesí, převážně s účastníky v krojích, procházejí obcí s nosítky s honosně ozdobenými mariánskými plastikami ke kostelu sv. Anny. Zde následují barokní obřady: „odpros – pokora“ – což je individuální dialog s Pannou Marií a „poklona“ – kdy družičky i chlapci pozdravují Matku Boží a odevzdáváním věnečků naznačují, že jí nesou své srdce. Vrcholem je večerní liturgie a následný průvod s nosítky s osvětlenými mariánskými sochami, kdy se jednotlivá procesí seřadí na začátku obce a za zpěvu mariánských písní jdou průvodem ke kostelu.

Návrhový a evidenční list- Nominační protokol: verze CZ (v českém jazyce)

Fotogalerie na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 4. 2025

Zapsáno do Národního seznamu: 2019

Hodová tradice na Slovácku je živou a nejvíce rozšířenou výročně obyčejovou slavností. Původní poslání hodů jako děkovných oslav, kdy se završoval výsledek zemědělské práce, zůstalo značnou měrou zachováno. V životě obcí na Uherskohradišťsku mají hody vysoký společenský status. Jejich rozšíření a intenzita je výjimečná, o čemž svědčí udržování hodové tradice v 50 lokalitách na území 46 obcí a měst Uherskohradišťska.

Ústředním bodem hodů je obchůzka s průvodem, jejíž podstatou je kontakt členů chasy s ostatními účastníky a celou vesnicí. Typický je slavnostní oděv a projevy účastníků- hudba, tanec a zpěv. Průvod se zastavuje v domech stárků, které si vyžádá do svého středu spolu s hodovým právem. O povolení hodů bylo a je do současnosti třeba žádat starostu obce, která se na hodové slavnosti organizačně i finančně podílí. Součástí hodové, zpravidla dvoudenní slavnosti je i večerní taneční zábava a zvyk vodění pod právo i zavádění dívek do tance. Obchůzky po obci pokračovaly i následující dny, kdy chodili stárci po babkách nebo po škárkách, v některých obcích je starým zvykem obchůzka s beranem. Slavnost hodů obvykle končila hodovými dozvuky s taneční zábavou.

Návrhový a evidenční list- Nominační protokol: verze CZ (v českém jazyce)
Návrhový a evidenční list- Přílohy nominačního protokolu: verze CZ (v českém jazyce)

Tupesy 2005

Staré Město 2005

Staré Město 2005

Jarošov 2007

Spytihněv 2015

Kunovice 2005

Polešovice 2016

Huštěnovice 2003

Zlechov 2005

Zlámanec 2016

Foto: web NÚLK

Aktualizace: 23. 4. 2025

Zapsáno do Národního seznamu: 2019

Technika paličkované krajky se řadí mezi rukodělné textilní řemeslné techniky. Základní pomůckou pro práci krajkářky je poduška (na Vamberecku nazývaná „herdule”) – pilinami či senem naplněný látkový válec opatřený snímatelným látkovým potahem, soustružené paličky z tvrdého dřeva a kovové špendlíky. Vlastní krajka se zhotovuje z příze, jejíž materiálové složení, vzhled a vlastnosti vychází vždy z požadavku na příslušný výrobek – krajku. Paličkování vyžaduje znalost základních krajkářských technik, pomocí kterých jsou vypracovávány textilní vazby. Pracuje se vždy s paličkami v párech. Jednotlivé druhy vazeb vyžadují různý počet párů paliček. Existuje nekonečné množství variant vzorů, určených pro různé způsoby využití.

Návrhový a evidenční list- Nominační protokol: verze CZ (v českém jazyce)

Starší žákyně, používající k práci typické stojánky a podušky s vambereckými paličkami

Dvě generace krajkářek, konec 19. století

Eva Fialová, Stříbrné šaty s českými granáty pro EXPO Montreal 1967

Krajkářky z Vamberka paličkují vláčkovou krajku

První česká odborná krajkářská škola ve Vamberku

Maminka krajkářka učí dceru paličkovat (40. léta 20. století)

Vamberecká vláčková krajka - fajnováč

Ruce krajkářky Mrie Štěrbové, konec 90. let 20. století

Současná krajka, Hra se čtverci, Jana Štefková, Bienále 2010, ocenění Zlatá palička

Děti v krajkářské škole ve Vamberku

Foto: web NÚLK

Aktualizace: 23. 4. 2025

Zapsáno do Národního seznamu: 2018

Výroba žinylkových textilií byla původně rozšířena ve více regionech České republiky, ovšem v současnosti přetrvává pouze v Tkalcovně na Betlémě v okrese Chrudim. Jde o specifickou výrobu, která se skládá z následujících úkonů: přípravy osnovy pro tkaní předdíla, tkaní předdíla, stříhání předdíla, cvirnování šňůrek, sesazování žinylky a finální úpravy praním, sušením a kartáčováním. Postup vzorování umožňuje tkaní složitých ornamentů, většinou květinových a figurálních.

První zmínky o výrobě žinylky z francouzského hedvábí bychom našli již v polovině 18. století. Název vznikl z francouzského slova la chenille, česky housenka, kterou zatkávaná příze připomíná. Znalost technologie se rozšířila z Francie do dalších evropských států a od poloviny 19. století se výrazně projevuje v regionu Hlinecka. Zde také došlo k obměně výroby, která ovlivnila dostupnost žinylkové textilie. Továrník Josef Lašek totiž použil levnější jutové vlákno, které se také lépe barvilo. Žinylka se právě z tohoto regionu vyvážela do celého světa, zejména v podobě koberců, které imitovaly nákladné orientální produkty

Návrhový a evidenční list- Nominační protokol: verze CZ (v českém jazyce)

Zatkávání žinylky do připravené osnovy

Konečný výrobek - žinylkový pléd 140 cm x 140 cm

Vybalené dílo

Žinylka

Konečný výsledek této přípravné práce - stav je připraven ke tkaní předdíla

Stav na výrobu žinilky

Pomocné nitě; Činky; Osnovní kříž; Svázaný začátek osnovy

V těchto mezerách se předdílo stříhá na jednotlivé šňůrky; Osnovní nitě

Vřeteno; Křídlo; Navíjená žinylka; Šňůrka

Foto: web NÚLK

Aktualizace: 23. 4. 2025

Zapsáno do Národního seznamu: 2018

Kontinuální tradice dudáctví se na území České republiky projevuje zejména na Chodsku, Plzeňsku, Chebsku, Strakonicku, jihočeském Doublebsku, Kozácku, Blatech a Jablunkovsku. Zastoupení nositelů, řemeslné zpracování dud, jejich ladění a repertoár vychází z regionálních specifik a vývoje dudácké tradice na území Čech, Moravy a Slezska. Technika hry na dudy je obtížná a dudák se v ní zdokonaluje téměř celý život. Součástí statku jsou rovněž dudácké písně a slovesný folklor. Pro fungování statku je důležitá činnost samotných dudáků i výrobců dud, kteří formou hry na dudy a znalosti know-how řemesla předávají konkrétní dovednosti následujícím generacím svých pokračovatelů.

Nejstarší písemné zmínky o dudách v českých zemích nalezneme ve Zbraslavské kronice z počátku 14. století. Od konce 18. století se v Čechách ustálilo nástrojové sdružení dud, klarinetu a houslí, postupně se přidávaly druhé dudy, další klarinet a housle. Hovoříme o tzv. malé a velké selské muzice.

Na Moravě a ve Slezsku bylo nejrozšířenější spojení dud s houslemi. V Čechách došlo k rozmachu dud začátkem 19. stol., v řadě regionů tak byl tento způsob hry kontinuálně zachován dodnes. Na Moravě a ve Slezsku oproti tomu zájem pomalu opadal, až byla koncem 19. stol. tato tradice přerušena, ve 2. pol. 20. stol. však opět ožívá.

Návrhový a evidenční list- Nominační protokol: verze CZ (v českém jazyce)

01

02

03

04

07

08

05

06

Foto: web NÚLK

Aktualizace: 23. 4. 2025