Seznam UNESCO: 2025, Národní seznam: 2017

Charakteristika amatérského hraní divadla
Amatérské hraní divadla je čistě dobrovolné hraní divadla laiky, kteří se scházejí a společně vytvářejí divadelní představení her, které si sami napsali nebo je přejali, především pro místní komunitu. Jde o volnočasovou aktivitu, která ve všech svých podobách a rozmanitých projevech je lidovým uměním vytvářejícím a prezentujícím divadelní inscenace profesně neškolenými tvůrci všech generací. Nositelé svou činnost sami organizují, připravují a posléze uvádějí divadelní inscenace různých divadelních žánrů. Hrají česká a světová dramatická díla, adaptace literárních předloh i hry vzniklé přímo v souboru. Prvek spojuje své nositele a vyrůstá z více než dvousetleté lidové tradice. Slučují se v něm schopnosti a dovednosti autorské, dramaturgické, inscenační, interpretační, scénografické a sociální. Divadelnictví spoluvytváří místní komunitu, neboť jde o společnou kolektivní činnost, proto se těší vysoké oblibě u spoluobčanů a je podporováno obcemi. Je u nás nejen prostředkem uměleckého vyjádření, ale i důležitou formou mezigeneračního sdílení a občanské angažovanosti. Podporuje lokální identitu a posiluje sociální soudružnost.

Nositeli prvku jsou dospělí, mládež i děti aktivní v divadelních souborech a spolcích, kteří připravují a hrají divadelní inscenace ve svém volném čase. Svými divadelními činnostmi se podílejí na formování a rozvoji kulturního, společenského i politického života svých komunit. Opírá se o činnost tisíců souborů, festivalů a přehlídek po celé republice a o rozsáhlou infrastrukturu vzdělávacích, metodických a podpůrných organizací. Praktickým uživatelem prvku je vedle aktérů publikum, před kterým se inscenace hrají. Specifickou roli má režisér (zpravidla člen souboru), který přípravy a samotné provedení řídí. Rovněž všechny další specifické činnosti (např. scénografie, kostýmní výtvarnictví, výroba kulis, líčení) zastávají členové souboru.

Nominační dokumenty

Hry o utrpení a smrti Ježíše Krista se v Hořicích na Šumavě hrály do roku 1936. V roce 1993 byly obnoveny jejich každoroční produkce v přírodním amfiteátru. Nositeli jsou autoři, realizátoři představení, herci a diváci.

Nominaci zpracovala a předložila Společnost pro zachování Hořických pašijových her, z.s.

Statek byl zapsán 31. prosince 2024.

Nominační dokumenty CZ verze (46MB)

Výroba modrotiskových forem náleží k rukodělným řemeslným technikám. Formy jsou pomůckou tiskařů při výrobě modrotisku. Nositeli statku jsou čtyři formíři ve Dvoře Králové nad Labem a okolí. Nominaci zpracovalo a předložilo Muzeum východních Čech v Hradci Králové.

Statek byl zapsán 31. prosince 2024.

Nominační dokument CZ verze (180MB)

Pivní kultura je po staletí utvářena kolem místního piva a založena na setkávání společensky heterogenních skupin. Je významná pro domácí společenství a pozoruhodná v mezinárodním srovnání. Jde o komplexní a unikátní soubor znalostí, postupů, zvyků a tradic, sociálních praktik, společenských aktivit, artefaktů a sdílených symbolických významů spjatých s výrobou a konzumací piva. Hlavními motivy jsou příprava, servírování, způsob degustace, konzumace, společenské sdílení času a sdílená symbolika, která se s jednotlivými prvky pojí. V tomto procesu hrají klíčovou roli výrobci jako uchovávatelé tradičních postupů, výčepní a samotní konzumenti. Pivní kultura je v České republice živý fenomén založený na odborné i laické pospolitosti, sdílení, sdružování a předávání poznatků, zkušeností, nadšení, zájmů, symbolik a identity. Nominaci zpracoval a předložil Český svaz pivovarů a sladoven, z.s.

Statek zapsán 31. prosince 2024.

Nominační dokument CZ verze

Kamenářství je nanejvýš specializovaná činnost vyžadující obrovské zručnosti, dlouhého školení a mnoha praktických zkušeností, velké pečlivosti i hlubokých teoretických vědomostí z oblasti mineralogie a gemologie. Kvalitní a precizní výbrus učiní z přírodního kamene jedinečný klenot, přičemž pouze díky zkušenému odbornému posouzení a zhodnocení vstupní suroviny je možné vybrat každému kameni individuálně ten nejvhodnější typ výbrusu, který podtrhne a znásobí jeho optické kvality.

Nejnáročnějším typem zpracování drahých kamenů je facetové broušení, při němž je povrch vybroušen do mnoha pravidelných rovných plošek (facet), které odráží a propouští světlo tak, aby se kámen co nejvíce třpytil. Postup samotného broušení začíná vybroušením tabulky. Nejprve se vybrousí plošky vrchní části kamene, pak se kámen přetmelí a vybrousí se spodní plošky. K dosažení plošek jedné řady výbrusu ve stejném sklonu slouží kamenářská mašinka. Je opatřena mechanismem kovových koleček se zářezy, jejichž otočením dosáhne brusič přesného pootočení tmelky s kamenem, a tím stejného sklonu jednotlivých plošek dané řady i jejich rovnoměrného rozložení. Na každý typ výbrusu je přitom určen jiný strojek, neboť počet zářezů v kolečku určuje počet plošek.

Zejména neprůhledné druhy minerálů existuje rovinné broušení. Surovina je rozřezána na pile, aby posléze podstoupila několik úrovní broušení za užití postupně se zjemňujícího brusiva. Závěrečnou fází je leštění, kdy materiál kotouče i leštidlo je zvoleno podle druhu broušeného kamene. Povrch kovových kotoučů se posekává nožem v různých směrech a leštidlem se natírá. Řada původně amatérských sběratelů minerálů si tuto metodu postupně osvojila, aby mohli v domácích podmínkách zpracovávat vlastní sběry a kultivovat tak svou sbírku.

Nominační dokument CZ verze

Fotodokumentace na webových stranách NÚLK

Zavádka je obřadní párový tanec ve ¾ taktu, který se ve většině obcí v  etnografickém subregionu Hanácké Slovácko tančí na tradičních hodech. Tanec probíhá většinou za střídavého doprovodu mužského sboru a dechové hudby. Skládá se ze dvou částí – samotného tance a skládky, přičemž skládkou je myšleno vybírání peněž od dívek jako symbolická platba vstupného na taneční zábavy v průběhu celého roku. Zavádka se ve všech obcích výskytu liší, přesto ji spojují následující znaky: obřadní kráčivý (chodivý) tanec ve volném tempu a ¾ taktu, při kterém se stoupá na špičky, zavádění stárek (dívek) do tance řádně zvolenými stárky (chlapci), tančí se za doprovodu dechové hudby a zpěvu mužského sboru, stárci i stárky mají obřadní oděv (kroj), stárci používají rekvizity (ferula, viržinka, fedro), zavádka je slavnostním vyvrcholením hodů a tančí se na vyhrazeném, slavnostně vyzdobeném prostoru pod májí.

Nominační dokument – CZ verze
Přílohy
Fotodokumentace na webových stranách NÚLK

Seznam UNESCO: 2023
Národní seznam: 2021

Charakteristika ruční výroby skla

Nominaci společně připravila Česká republika, Finsko, Francie, Maďarsko, Německo a Španělsko. Její zpracování koordinovala Francie. Na české straně se do příprav kromě Ministerstva kultury a Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici zapojilo i Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou jako národní koordinátor, další muzea, školy, profesní asociace, ale především zástupci sklářských hutí, sklářů a dalších řemeslníků pracujících se sklem.

Tradiční sklářské řemeslo je projevem umu a tvořivosti, které jsou předávány z generace na generaci již po staletí, a i v dnešní globalizované době udržovány komunitou řemeslníků, a to i v nelehkých podmínkách současné ekonomiky. V České republice ve stovkách skláren, rodinných dílen a ateliérů pracuje více než 5 000 sklářů, brusičů, rytců, malířů, výrobců bižuterie a šperků, sklářských výtvarníků a designérů. Ruční výroba skla je rozmístěna po celé zemi, přičemž hlavní centra se nacházejí v Libereckém kraji, na Vysočině a ve Zlínském kraji. Mezi další významné sklářské lokality patří také Karlovy Vary (Karlovarský kraj) nebo Nižbor (Středočeský kraj).

Ruční výroba skla má široký záběr, od výroby sklářské suroviny přes všechny techniky ručního zpracování, jako je broušení, malování, vinuté perle, výroba trubiček či bižuterních tyčinek až po stylové představení finálních výrobků. Česko má mezi spolupředkladateli výjimečné postavení: v ostatních zemích jde vždy pouze o některou z technik, zatímco v Česku jsou dosud zastoupené všechny. V českých zemích můžeme hovořit o nepřetržité tradici ruční výroby skla od 13. století. Je též oblastí, kde na konci 17. století vzniklo křišťálové sklo, které se stalo celosvětovým fenoménem, stejně jako skleněná bižuterie. Exkluzivní postavení ručního českého skla v mezinárodním kontextu v průběhu 18. a 19. století posílila řada technologických inovací, novinek a zdokonalení. Přes neustálý tlak na mechanizaci a automatizaci, zejména od počátku 20. století, zůstala ruční výroba důležitou součástí českého sklářství.

Proces zápisu mezinárodní nominace

Hodnotící orgán po rok a půl dlouhé evaluaci konstatoval v podkladu pro zasedání Mezivládního výboru Úmluvy 2003 (Vyhodnocení nominací k zápisu do Reprezentativního seznamu), že nominace splnila všech pět kritérií pro zápis do Reprezentativního seznamu. Prvek byl na výše uvedeném zasedání v botswanském Kasane zapsán 6. 12. 2023.

Záznam zápisu je možné zhlédnout na: https://youtu.be/UgQDOobCxX0

Nominační dokumenty:

Fotogalerie a video na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 4. 2025

Seznam UNESCO: 2022
Národní seznam: 2017

Charakteristika vorařství

Vorařství v Rakousku, Česku, Německu, Lotyšsku, Polsku a Španělsku vzniklo ve středověku, kdy se vory používaly k přepravě dřeva, zboží a lidí pomocí přírodních vodních toků. V minulosti voraři trávili týdny společným životem a prací na svém voru, v důsledku čehož vznikla komunita sdílející znalosti, dovednosti, techniky a hodnoty výroby a plavení dřevěných vorů. Tradice byla pěstována po generace a zůstává silná díky nepřetržité ústní komunikaci, pozorování a účasti, a to i prostřednictvím mládežnických táborů, místních škol, festivalů a workshopů. S délkou až 600 metrů, šířkou 50 metrů a výškou 2 metry se dnes dřevěné vory používají hlavně pro plavbu po řekách. Stavební proces však zůstává stejný a zahrnuje výběr dřeva, jeho přepravu k řece a spojování kmenů do vorů. Splavování dřeva podporuje spolupráci a sociální soudržnost v rámci zúčastněných komunit i mezi nimi a je nyní otevřeno odborníkům všech věkových kategorií, pohlaví a sociálního a kulturního zázemí. Ochrana vody a ekologických systémů a udržitelné využívání dřeva jsou v této praxi hluboce zakořeněny a pravidelné a živé sdílení zkušeností obohacuje dědictví a podporuje společné hodnoty a kulturní výměnu přes hranice.

Proces zápisu mezinárodní nominace

Hodnotící orgán po rok a půl dlouhé evaluaci konstatoval v podkladu pro zasedání Mezivládního výboru Úmluvy 2003 (Vyhodnocení nominací k zápisu do Reprezentativního seznamu), že nominace splnila všech pět kritérií pro zápis do Reprezentativního seznamu. Ocenil všech šest nominujících států, že šlo o příkladný společný nominační proces, který zahrnul silnou účast komunit a demonstruje účinnou spolupráci komunit z různých zemí na zachování nemateriálního kulturního dědictví. Dále byla oceněna úzká spolupráce při přípravě nominace v souladu se zásadami mezinárodní spolupráce a podporou vzájemného porozumění Úmluvy 2003. Při projednávání nominace na výše uvedeném zasedání 1. 12. 2022 v marockém Rabatu se ve chvíli, kdy je možné vznést pozměňující návrh usnesení žádný z účastníků nepřihlásil o slovo, a k zápisu došlo naprostým koncenzem. Děkovnou řeč pronesli zástupci Polska.

Nominační dokumenty:

Fotogalerie a video na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 4. 2025

Zapsáno do seznamu UNESCO: 2020
Zapsáno do Národního seznamu: 2015

Nominace České republiky „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“ byla dne 17. prosince 2020 úspěšně zapsána do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

Zápis schválil mezivládní Výbor pro zachování nehmotného kulturního dědictví na svém 15. zasedání, a v rámci rozhodnutí o zápisu poblahopřál České republice k příkladnému způsobu vypořádání připomínek, které vznesl ohledně této nominace v roce 2018, a na základě kterých byla nominace v revidovaném znění znovu předložena pro letošní hodnotící cyklus.

Jde o nominaci specifického druhu sklářského řemesla spojeného s vánočními tradicemi. Nositelem prvku je rodinná dílna Rautis v Poniklé a venkovští foukači perlí a navlékači, kteří s dílnou spolupracují a společně vytvářejí tyto osobité vánoční ozdoby, které zdobí nejeden vánoční stromek v zemi.

Nominace vznikla v gesci Muzea Českého ráje v Turnově za spolupráce a podpory České komise pro UNESCO, Národního ústavu lidové kultury a Ministerstva kultury, Krajského úřadu Libereckého kraje a dalších.

Nominační dokumenty:

Historie výroby skleněných vánočních ozdob sahá hluboko do historie. V 15. a 16. století přicházeli do Jizerských hor němečtí skláři, kteří v lesích zakládali malé sklárny. Polotovary ze skláren se zpracovávaly zejména podomácku, formováním nad kahanem. Z Jizerských hor se výroba skleněných perlí postupně rozšířila i do Krkonoš. Od začátku 20. století tu začaly vznikat firmy specializující se právě na tuto výrobu. Chudí skláři si k výrobě bižuterie začali přivydělávat montováním vánočních ozdobiček ze zbytků nafoukaných perlí. Vánoční ozdoby ze skleněných perlí si brzy našly oblibu nejen po celých Čechách, ale vyvážely se i do zahraničí.

Výroba skleněných perlí je složitá – všechny pracovní kroky se provádějí ručně. Nejprve se perličky vyfouknou ze skleněné trubičky tak, že se trubička nahřeje nad hořákem, horké sklo se vloží do podlouhlé formy a foukne se do něj vzduch. Horké sklo se do formy roztáhne a vznikne řádka perliček – tzv. „klauče“. Do čirých klaučat se potom natahuje stříbrný roztok a stříbro z něj se vyredukuje zevnitř na stěny skla. Perličky jsou tedy stříbrné zevnitř, takže se z nich stříbro nedá odřít ani se nepoškrábe. Stříbrná klaučata se mohou ještě smočit do barevného laku. Teprve potom se klaučata řežou na jednotlivé perličky nebo delší dílky, které je možné navlékat na drátky. Každá ozdoba projde několikrát lidskýma rukama, než je kompletní.

Fotogalerie a video na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 4. 2025

Zapsáno do Národního seznamu: 2021

Tradice mužských mečových tanců je dodnes neoddělitelnou součástí každoročních masopustních obchůzek na Uherskobrodsku, které zde patří mezi nejrozšířenější obyčeje výročně zvykoslovného cyklu. Spojení mužských mečových tanců se zvykoslovím je jejich nejpodstatnějším rysem. Tato neoddělitelná jednota s masopustem dává tancům smysluplnou obřadní funkci a základní podstatu. Mečové tance, které řadíme mezi nejstarší taneční útvary na evropské půdě. Prvotní magický zápas a zahánění zlého hlomozením kovových šavlí nebo kroužků na dřevěných šavlích tanečníků či vydávání výrazných zvuků při tanci postupně doplnila funkce oslavná a zábavná. Masopust jako synkretický soubor obyčejů poskytujících lidem zábavu před nastávajícím zemědělským rokem a možnosti toto období magickými praktikami ovlivnit, je dodnes pro existenci mužských mečových tanců zásadní.

Ojedinělý nemateriální statek lidové kultury, kterým masopustní mečové tance jsou, se na našem území zachoval ve své původní podobě především na Uherskobrodsku. Tradice těchto tanců spojených s masopustními obchůzkami se zde udržela pouze ve třech obcích – Strání, Komni a Bystřici pod Lopeníkem. Společným prvkem ve všech lokalitách je kromě návaznosti na masopustní období starobylá řetězová a kruhová forma tance. Samotný tanec má pak svá daná specifika – kroj, rekvizity, taneční schéma a užití masopustního práva. Vnějším znakem práva je rožeň nebo ferula, ozdobená vařecha. Podobu ferule, která opravňuje vybírat peníze, má masopustní právo v Komni, kde ji nosí vážený funkcionář. Na rozdíl od Strání a Bystřice pod Lopeníkem, kde se rožeň plnící funkci masopustního práva v povědomí kolektivu obce za právo již nepovažuje, ale dodnes se užívá, je ferula v Komni uznávaným symbolem masopustní obchůzky a celá veřejnost zná jeho smysl. V jednotlivých obcích se liší také název tance či pojmenování jeho protagonistů. Ve Strání je mečový tanec nazýván Pod šable a tancuje ho vždy pětice mužů s dřevěnými šavlemi doplněná gazdou řídícím obchůzku, nosícím dřevěný rožeň, na který napichuje nebo přivazuje darované naturálie. Specifickou součástí tance je „vytínání“, obřadní bití tanečníka pod záminkou přestupku. V Komni, kde jsou typicky pomalovaní tanečníci s vonicemi na klopách černých kabátů a šátkem kolem pasu nazýváni skakúni, musí být tančícími muži odvedenci. Stejně je tomu i v Bystřici pod Lopeníkem, kde si tanečníci s typickým kosírkem a peřím na klobouku a tureckým šátkem uvázaným kolem pasu i přes ramena, říkají bobkovníci. Tanec s dřevěnými šavlemi zde vede košař s velkým rožněm, který také ukládá získané odměny do koše. Podstatným znakem všech masopustních obchůzek jsou taneční prvky, jako poskočný či běhový krok s opakováním tanečních figur vytvářejících spojený kruh, ale hudba a zpěv. Ve Strání se udrželo poměrně neměnné písňové schéma uplatňované obřadníky po celou dobu tance v domě. Podobně je tomu v Komni, kde doplňují průvod tanečníků i masky. V Bystřici pod Lopeníkem je písňová forma variabilnější.

Návrhový a evidenční list – Nominační protokol: verze CZ (v českém jazyce)
Návrhový a evidenční list – Přílohy nominačního protokolu: verze CZ (v českém jazyce)

Fotogalerie na webu Národního ústavu lidové kultury

Aktualizace: 23. 04. 2025