Zpíval J. Hucl * 1820,
zápis J. Bradáč, Plz. p. rkp. ÚEF Praha,
hud. úprava M. Šimandl.

Vivatek, vivatek, grajciál,
dejte si, mládenci, dejte si hrát,
nalejvat si dejte, sklenicí cinkejte,
vivatek, vivatek grajciál.

“Vivatek” je místní název mužského sólového předzpěvu před muzikou, v Čechách též nazývaný “nahoru” nebo “tuš”. Tento typ písní měl ráz virtuózního zpěvního projevu, podobného jako byl předzpěv k “točivým” tancům a verbuňku na Moravě. Pojmenování “vivat” – “vivatek” je charakteristické také pro polskou písňovou tradici a je možné, že jeho užívání u nás je určitou reminiscencí na umístění jezdeckých oddílů rakouského vojska do jiho- a západočeského kraje. Náš “vivatek” zapsal v Koterově, v jedné z jižně ležících vesnic náležejících městu Plzeň, sběratel J. Bradáč.

Zpívali a hráli členové souboru Jiskra z Plzně, muzika ve složení Václav Koranda (1975), Jiří Metlický (1960) a Karel Šlajs (1976) – první housle, Jana Bísková (1967) -druhé housle, Petra Ježková (1975) a Karel Vostrý (1957) – třetí housle, Aleš Tolar (1965) a Michal Žourek (1974) – klarinety, Miroslav Šimandl (1953) -kontrabas, zpěváci Vladislav Chaloupek (1953) – sólo, Borek Horejt (1952).

Z Plzeňska, J. Bradáč, rkp. Plz. p.
úprava M. Šimandl.

Párový figurální tanec, typ 3/4.
Instrumentální zápis sběratel doplnil následujícím popisem tanečního provedení: “Na první a poslední dobu v taktu se vždy poskočí a to 1x na pravé, 1x na levé ( jako “hopla valčík”). První 4 takty tančí pán spolu s tanečnicí, tlesknou, pustí se a tančí 4 takty každý sám; pak zase tlesknou a tančí opět spolu”. S přidáním některých variací pohybů a držení (např. v postavení dvojice proti sobě a v držení pokrčených paží předpažmo), se interpreti přidrželi západočeského zápisu tance, jenž je uveden. Srovnej J. Vycpálek, 1921, var. 3/8, s. 99; odlišné tempo hulána z Klatovska udává Bonuš, 1955, s. 111. Z okolí Plzně pocházela také známá “Rokycanská”, maděra, káča, salát, pasačka aj. základní české tance. Hulán z Plzeňska je jen variantem hulána klatovského s tím rozdílem, že v taktech 9.-12. oba tanečníci, aniž by se pustili, provedou malý poskok k sobě a od sebe, spojené ruce se přitom více skrčí a při poskoku od sebe se dostanou do pozice předpažení asi ve výšce hrudi, dále jako v klatovském variantu způsob II v t. s. 19.

Tančili a hráli členové souboru Jiskra z Plzně: Martin Mencl (1971) a Radka Plzáková (1974), Jan Vohnout (1959) a Milada Vohnoutová (1965), muzika jako v C.1.

Ze Stanu na Nepomucku.
Zápis V. Čtvrtek, hudební úprava M. Šimandl.

Na naší půdě straší,
nás žádnej nevystraší.
Káča na žebříku nadělá cavyku,
když na tu půdu leze,
že na ni někdo vleze.

/: Vona hned na nás křičí,
že na tej půdě fičí. : /
/: Von je tam schovanej
takovej moc divnej.
Vezmem ho rychle dolů,
nebudem tady spolu. : /

Párový figurální tanec. Postavení: CH a D proti sobě po směru kruhu, D zády. Držení: častější výskyt improvizovaných kroků bez držení; při valčíkových otáčkách držení párové zavřené s různými obměnami. Střídají se neustále 2 základní figurace proložené malými improvizovanými pohyby: např. 1. část tance: každý sám tančí valčíkem “na tři” po kruhu, D drží ruce na sukni, CH ruce opřeny směrem dozadu v bok, D se sama otáčí v mírném posunu vpřed, CH jde valčíkovým krokem za D. 2.část: CH jde za D a tleská pod koleny, v posledním taktu 2 podupy. 3. část: CH 2 valčíky po kruhu, ruce drží v zaobleném vzpažení nad hlavou, 2 valčíkové otáčky, 1 krok zpět a 1 krok vpřed, v posledním taktu 2 podupy.
Jméno tance štajryš je odvozeno z názvu “Štajeriš”, které naznačuje domov tohoto tance ve Štýrsku. Původ jména jeho bratra Lendler – Landla, vyjadřuje zase pravděpodobný venkovský původ. Oba dva jsou staršími předchůdci valčíku, v němž se motiv milostné hry páru v lidovém pojetí přeměnil na rozmarnou taneční improvizaci, která vyjadřuje vzájemný vztah páru i osobité stránky mužského a ženského projevu. Štajryš, stejně jako lendler, zdomácněly na mnoha místech v Čechách i na Moravě, kde odedávna panoval čilý styk s německým obyvatelstvem. České obdoby obou tanců mají svoji typickou atmosféru, kterou doplňují veselé texty písní.

Tančili a hráli členové souboru Jiskra z Plzně: Vlastimil Dostal (1955) a Jitka Šedivcová (1973), Jan Vohnout (1959) a Milada Vohnoutová (1965), Bohumil Žáček (1959) a Miloslava Žáčková (1960), muzika jako v C.1 a dudák Jaromír Konrády (1944), zpěváci Michaela Benešová (1977) a Borek Horejt (1952).

Z Nepomucka,
zápis V. Čtvrtek, úprava M. Šimandl.

Foukali, troubili když cestou jeli,
rum, caj, rumcajcam, když cestou jeli,
pravili, že hezkou cerušku vezli,
rum, caj, rumcajcam, hej, dupy dupy dup.

Nešťastnej formánku, což se nestydíš,
rum, caj, rumcajcam, což se nestydíš,
ještě fousy nemáš, ženit se míniš,
rum, caj. rumcajcam, hej, dupy, dupy dup.

Párový figurální tanec. Obměny držení: obě ruce spojeny, a/ oble napřažený mírně povýš; b/ při samostatné figuraci tance obé ruce v oblém rozpažení. CH a D v držení a/ tančí dva kroky valčíku, pak jedním krokem nazad se od sebe oddálí, během dalších dvou valčíků, oba s rozpaženýma rukama se k sobě jedním krokem opět přiblíží; var.: dvojice se oddělí, CH poklekne a D ho obchází; var. spojenýma rukama CH a D udělají “okýnko”; var. jedním krokem dvojice od sebe odstoupí a dvěma kroky se přiblíží, CH podtáčí D “na prst” při chůzi valčíkovým krokem po kole, D se ve směru kola otáčí atd. Přesto, že soubor Jiskra tento tanec označil také jako “štajryš”, jeho hudební i výrazová stránka se hodně blíží k lendleru.

Tančili a hráli členové souboru Jiskra z Plzně: Vladislav Chaloupek (1953) a Miloslava Žáčková (1960), Michael Kraus (1958) a Vlasta Černá (1956), muzika a zpěváci jako v C.3.

Úprava: M. Šimandl.

Instrumentální doprovod. Párový figurální tanec – přechodná forma k tanci kolovému. Párové držení zavřené. Základní krok se opakuje po celou dobu tance: drobný polkový krok, lehce, ale hodně potřásaný, tančený na přední části chodidel. Na našem snímku se potřásaný krok dokola střídá s vyzdvihováním děvčete. Tento veselý třasák, zvaný také “hadry” se v Žinkově s oblibou tančil o posvícení. Chlapci při něm děvčata vyhazovali v libovolnou chvíli do výšky a když děvče dopadlo na zem, tanečník ji třepl vzadu přes sukni. Děvče se přitom otočilo. (Srov. Pomahač, 1958). Doprovod muziky: 2 klarinety, dvoje housle (prim, obligát), třetí housle “přiznávku”, viola a basa.

Tančili a hráli členové souboru Jiskra z Plzně: Vlastimil Dostal (1955) a Jitka Šedivcová (1973), Michael Kraus (1958) a Petra Nováková (1976), Martin Mencl (1971) a Kristýna Sloupová (1977), Miroslav Šašek (1957) a Jaroslava Kuklová (1956), muzika jako v C.1.

Zápis J. Pomahač, 1958. Na Žinkovsku.
Variant písně a úprava M. Šimandl. (Srov. Pomahač 1958 – text
“Žinkovský políčko, to je na stráni…”
Převzal Bonuš 1955, s. 134 ad.)

Pověz mně, má milá, cože to máš,
že to před mládenci jen ukráváš.
Co mám, to dám, co  mám, to dám,
vždyž to před mládenci jen ukrávám.

Kdybych to někomu pověděla,
aby to paňmáma nevěděla,
/: co mám, to dám : /
že to před mládenci jen ukrývám.

Dívčí kolo s doprovodem dívčího zpěvu á capella – mění se v závěru ve společné “kolo” s chlapci.
Žinkovské dívčí kolečko se svou původní funkcí podobalo chodskému dívčímu “chození po kole” a bylo rovněž doprovázeno pouze zpěvem á capella. V pozdější době bylo provázeno také dudáckou muzikou (dudy, dvoje housle a klarinet). Postavení a držení: na rozdíl od chodského kola jsou dívky postaveny čelem do středu, bez natočení boků po směru tance; kolo je ihned pevně spleteno vzájemným zavěšením za lokte. Jedna z dívek dá obě ruce pevně v bok a sousední dvě tanečnice se zavěsí do jejích loktů.

Základní variace kolečkových kroků užitých na snímku:
a/ V těsném držení kola za lokty se v jednom taktu stále opakují kroky: na 1. – 2. dobu jeden krátký “přeměnný” krok levou nohou doleva po kruhu, na 3. dobu přešlápnutí pravé nohy v protisměru nákroku 1. n. doprava a přenesení váhy na ni. (Někdy se pr. noha ještě před dalším krokem levé vrací k levé noze.) Přeměnný krok však spíše poslední fázi zkracuje tak, že levá noha se jen nadlehčí a znovu našlápne na místě. V podání dívek na snímku je však toto provedení nejednotné.
b/ “Zastavovaný” kolečkový krok: pravá noha začíná postavením křížem přes levou, zhoupnutí v kolenou obou nohou, levá noha krok vlevo na přední část chodidla, v zápětí přísun pravé k levé a spuštění chodidla na patu. ( Tento krok sběratel nepopisuje.)
c/ Dívky se pustí z pevného držení, spojí se do volnějšího kruhu v držení za ruce, a postupují vyběhávaným kolečkovým krokem.
Přechod na smíšené kolo: střídavě se 1 ze 2 děvčat jednou rukou pustí, odstoupí poněkud do středu kola a pustí vedle sebe chlapce, opět se vrátí a znovu se spojí do kruhu a kolo pokračuje v kolečkovém držení spletenýma rukama za zády. Jakmile se zapojí chlapci, nastoupí muzika v plném obsazení. (Viz snímek.)

Tančili a hráli členové souboru Jiskra z Plzně: Vlasta Černá (1956), Jaroslava Kuklová (1956), Petra Nováková (1976), Radka Plzáková (1974), Kristýna Sloupová (1977), Jitka Šedivcová (1973), Milada Vohnoutová (1965), Miloslava Žáčková (1960), Vlastimil Dostal (1955), Michael Kraus (1958), Martin Mencl (1971), Vlastimil Míka (1955), Pavel Pech (1959), Miroslav Šašek (1957), Jan Vohnout (1959), Bohumil Žáček (1959), muzika a zpěváci jako v C.3.

*

Žinkovsko bylo jedním z těch ohnisek živé tradice hudebně tanečního dění, kde lze sledovat až do konce 19. století proces tvořivého prostředí venkova. Nebylo to samo o sobě. Již ve vrtbovské zámecké kapele v r. 1800 působila řada kantorů, kteří se mohli pochlubit i vlastními skladbami a široce se podíleli, jak na výuce venkovských hudebníků, tak na celém hudebním a tanečním dění. Výstižně rozvoj hudební činnosti nejen v samotných Žinkovech, ale v celém jeho okolí, popsal J. Pomahač v citovaných statích. Podrobně se zabývá jednotlivými kantorskými rody (rod Jelínků zde působil celkem 113 let) a charakteristikou jednotlivých kapel. V Žinkovech působily hned tři: chodily hrát do širokého okolí a i když, hlavně od 60. let minulého století, přecházely na obsazení dechových ansámblů, uplatňovali se v nich vynikající hráči, někdejší vyučenci zdejších kantorů, a uchovávali bohatý repertoár písní a tanců. Šířili je také potulní muzikanti, kteří obcházeli vyhlášené trhy konané v Klatovech, v Nepomuku, v Planici a jinde. Na žinkovských zábavách byly oblíbeny, vedle polky “na šest”, tajče, kvapíku, skočné i jiné české tance a taneční hry, např. “zrcátková”.

Sulislav, sběr a zápis Fr. Svoboda,
in: Bonuš, 1955.

Až budou lovit sulislavskej rymníček,
až budou lovit sulislavskej rymník,
já tam taky pudu, lovit sebou budu,
chytím si štičku, šup s ní do pytlíčku.

Až budou lovit sulislavskej rymníček,
až budou lovit sulislavskej rymník,
vezmu si lodičku, pojedu pro dívčku,
tam na tu stranu, kde ji dostanu.

Párový točivý tanec typu “do kolečka” v 3/8, 3/4 a 2/4 rytmu. Dvoudobá verze sulislavského kolečka, zde německou literaturou zaznamenaná pod jménem “Runde” – “Roia” (viz též Chebsko), patří k starému typu tance “do kolečka”, jehož vířivé otáčení ve dvojici je mnohem sevřenější, než tomu je u chodského kolečka. Způsob otáčení na místě je dosti obtížný, jeho předpokladem je pevné držení dvojice stojící přímo proti sobě, při němž CH položí pr. ruku na levé rameno D (blízko u krku), D rovněž pr. r. na 1. r. CH; levé ruce si oba podají křížem v držení před tělem, cca ve výši pasu. Při tanci se dvojice nesmí od sebe zaklánět. Oba vykročí vnitřníma nohama přes přední část chodidla tak, aby se tato chodidla dostala špičkami k sobě. Vykročení je provázeno větším zhoupnutím (hmitem podřepmo) za současného otáčení. Levá noha kreslí ve vzdálenosti asi 1 stopy od pravé nohy (poněkud za ní postavené) půlkroužek nízko nad zemí. Otáčení o 360 stupňů. (H. L.)
Fáze kroků: po vykročení pravé nohy – nadhoupnutí, nadzvihne se pouze pata pr. nohy; levá n. došlápne na přední část chodidla asi o půl stopy před pr. nohu, čímž umožní, aby bylo nadhoupnutí pružné.
Původně bylo s největší pravděpodobností toto sulislavské kolečko tančeno na místě anebo s nepatrným posunem po taneční dráze. Způsob provedení v otočení o 360 stupňů se podobá jihočeskému “kolečku smrti”. (H. L.)
Třídobé sulislavské kolečko v 3/8 nebo 3/4 rytmu (viz kazetu).
V třídobém kolečku se pravidelně, stejně jako v jeho dvoudobé verzi, střídá zpěv s tancem. Lze předpokládat, že původní doprovod sestával z dud a houslí a to v třídobé rytmizaci. V tomto případě se třídobé kolečko tančilo podobně jako dvoudobé, rytmus kroku byl však odlišný:
To znamená, že zhoupnutí na pravé (levé noze v případě změny směru), jak tomu je i na našem snímku, trvá po celoua nadnesení a došlápnutí na levou (pravou) nohu připadá na třetí osminu nebo čtvrt. Toto kolečko je klidnější, ale rytmus je obtížnější, neboť zhoupnutí je třeba rozdělit do jedné doby tak, aby bylo plynulé, pružné, bez jakéhokoliv přeryvu. S různými nuancemi tohoto trojdobého provedení se ještě setkáme v točivých tancích ze severozápadní části Plzeňska a Chebska, které rovněž poukazují na dávnější původ. Hudební doprovod se opakuje většinou dvakrát anebo se přidává variace, takže je možné během tance střídat otáčení vpravo a vlevo. Bývá též prokládáno v otáčení s držením za lokte (viz snímek), nebo podtáčením děvčete “na prst”: D se otáčí kolečkovým krokem, CH s menším podklesáváním na pravé noze a s mírným přidupáváním. Na naší kazetě CH střídal 2 nebo 4 kolečkové kroky se 2 nebo 4 podupy na závěr.
Tančili a hráli členové souboru Úsměv z Horní Břízy:
Jaroslav Pokorný (1948) a Věra Bláhová (1941), Helena Žiláková (1953) – housle, Zdeněk Bláha (1929) – dudy.

Volná suita lendlerových prvků získaných výzkumem u současných pamětníků a choreograficky zpracovaných Miladou Bláhovou.
Ukázka jednoho z motivů hudebního doprovodu:

Lendler je vláčný figurální tanec, pravděpodobně jeden z prvotypů valčíku, charakteristický pro celou oblast jižního Německa, Horního Bavorska, Tyrol, Štýrska aj. Na našem území byl hojně tančen na Chebsku, Karlovarsku, Chodsku a v dalších přilehlých oblastech. V české verzi lendlerů se zachovaly některé improvizační taneční kadence, vlastní našemu projevu (viz oddíl Chodsko). Základním krokem je vláčná sousedská houpavého nebo šoupavého rázu. Tomuto provedení odpovídají staré názvy našeho tance “zdlouha” nebo “šoupavá”, později shrnuté do názvu sousedské.
Při zdejším silném národnostním smíšení obyvatelstva je pravděpodobné, že figurace i taneční prvky byly příbuzné. Zdá se, že pro české prostředí byly charakteristické zejména hornické zábavy, kde již záhy vévodila harmonika. V paměti informátorů se zachovaly kromě vzpomínek na hornické zvyky běžné české tance: šotyška, špacírka, valčík, polka a jiné kolové tance, z nichž některé měly lokální označení -Staroledecká polka, která, stejně jako Havířská čtverylka, byly již zlidovělými skladbami. Soudě podle zachovaných textů písní k těmto tancům panovala na hornických zábavách svérázná nálada.

Je zcela přirozené, že svérázné pohybové prvky v lendle-rech tančených obyvatelstvem německé národnosti byly i na českých zábavách imitovány. Týká se to například následujících tanečních individuálních “ozdob” daného kroku, zachycených na kazetě.
a/ často je ve skladbě na snímku kladena při lendlerovém posunu volná noha za výkročnou,
b/ krok svrchu našlapovaný (jakési “plížení”) vpřed a vzad,
c/ při otáčení v protisměru tance se volná noha hbitě ohýbá nazad až k hýždím (CH),
d/ podup střídavě na obou nohách zároveň nebo střídavě na jedné n. v širokém rozkročení,
e/ časté otáčení houpavě vyšlapávaným krokem s kymácením těla,
f/ otáčení dokola s poskokem na jedné noze,
g/ výměna tanečnic – CH pohodlně čeká, až k němu tanečnice dojde; ad.

Imitace svéráznosti se projevuje rovněž v gestikulaci a ve furiantském držení tanečnice: např. jednu ruku na pase D poníž, nebo stočení ruky D za její záda či pod podpaží CH a podobně (viz snímek).

Tančili a hráli členové souboru Úsměv z Horní Břízy: Luboš Kepka (1965) a Markéta Kroftová (1961), Petr Kepka (1958) a Lada Kubíková (1965), Jaroslav Pokorný (1948) a Milena Pokorná (1958), Miloš Zelenka (1963) a Šárka Wiesnerová (1966), muzika ve složení František Kos (1947), Anna Kosová (1950), Miroslav Novák st. (1939), Miroslav Novák ml. (1966), Helena Soukupová (1973), Kateřina Soukupová (1969), Vladimír Šik (1965) a Helena Žiláková (1953) – housle, Pavel Egermaier (1971) a Jiří Krásný (1964) – klarinety, Zdeněk Bláha (1929) – kontrabas.

Z Plaska. Zápis Zd. Bláha 1950,
od hudebníka Fr. Hory.
Skladba tanečních motivů V. Bláhová – Z. Bláha.

Když jsem já bejvával pacholek,
míval sem kyselý na stole;
pachole, na stole,
míval sem kyselý na stole.

Když jsem já bejvával pacholek,
chytal jsem holky za podolek;
pacholek, podolek,
chytal jsem holky za podolek.

Hrajte mi, muziky, veselou,
měl jsem já vomáčku kyselou;
veselou, kyselou,
měl jsem já vomáčku kyselou.

Párový točivý tanec typu “do kolečka” s klasickou choreo-grafickou skladbou točivých tanců: předzpěv, improvizovaná část, společné víření. Zpěv a tanec se pravidelně střídá. Hudební doprovod je založen na starém tónorodu s lydickou kvartou.
Základní postavení a držení ve vířivé části tance: dvojice stojí volně po prostoru nebo kruhu proti sobě, vnitřními boky poněkud předsunutými od osy páru; CH drží D pr. rukou vzadu nad pasem, 1. rukou asi nad pr. lopatkou D; D uchopí CH oběma rukama ze strany za ramena.
Předzpěv, dvojice na místě: CH a D v postavení vedle sebe se drží za vnitřní ruce, případně bez držení; v lichých taktech s vykročením vnější nohy vpřed se přenese váha na vnější nohu, současně švih spojenýma vnitřníma rukama vpřed, dvojice se od sebe mírně odvrátí; v sudých taktech přešlápnutí na vnitřní nohy s mírným švihem paží vzad a houpavým přenesením váhy těla na vnitřní nohy do nepatrného podřepu (zhoupnutí v kolenou).

1. část skladby, částečně improvizovaná, takty 1. – 8., repe-tované v instrumentálním doprovodu.
Děvče se obrací nebo otáčí na místě drobnými kolečkovými kroky doleva, vnitřní noha mírně podklesává: na 1. a 2. dobu našlápnutí, na 3. dobu povolení v koleně; vnější noha švihem menším obloučkem, s mírným vypnutím v koleně, došlápne měkce blízko vnitřní nohy špičkou vtočenou doprava (dvojhupé třídobě rytmizované kolečko). Chlapec krouží kolem děvčete třídobě rytmizovanými kroky nebo mírnými kroky poskočnými, směrem doprava tak, aby viděl D do tváře, a to s větším odstupem od ní. Má to do sebe cosi starobyle dvorného a koresponduje to s rázem hudebního doprovodu, emotivně poutavého. V této části docházelo nejvíce k rytmicky improvizovaným krokům v tanci, které byly inspirovány také lidovou “štrajchovou” hudbou. Příslušník starého muzikantského rodu, redaktor Zdeněk Bláha, nám k tomu připomíná: “U českých lidových tanců (mimo kolových) platí zásada: předzpěv tanečníků + variace kapely na dané téma s tancem. Bylo povinností muzikantů respektovat ve svých variacích melodii, rytmus, tempo i deklamaci písňových textů. I tady však výjimka potvrzuje pravidlo. Tvůrčí invence hráčů se například vybíjela vymýšlením různých rytmických “fajnůs-tek”. Tak třeba z běžného čtyřtaktí třídobého taktu uprostřed kolečkové písně vytvořili “furiantový rytmus” podložením v kontrabasu a v kontrách. Jindy šla melodická linka s harmonickým doprovodem ruku v ruce – akcenty v cifrách vedoucích nástrojů odpovídaly akcentům v doprovodných nástrojích. Názorně to lze ukázat právě na příkladě “plaského kolečka” anebo na “nýřanském lendleru”. (Viz Nýřansko, Plzeňsko -západní oblast II.)

2. část tance: točivá.
a/, b/ dvojice krok vnitřníma nohama vpřed – špička chodidla natočena ven, při našlápnutí na celé chodidlo je koleno povoleno; levá noha obloukovitým mírným švihem směřuje k vnitřní noze vpřed, současně vnitřní noha provede zvrt doprava cca o 60 stupňů, koleno vnitřní nohy se přitom vypne;
c/ došlápnutí levé nohy na celé chodidlo k pravé noze špičkou vtočenou dovnitř; špička pravé nohy se při zvrtu dostane do postavení ve středu chodidla levé nohy partnera a dvojice se dotočí tak, aby celé otočení bylo provedeno cca o 180 stupňů.
Chlapec někdy na poslední osminu posledního taktu vířivého otáčení, které je však celkově mírnějšího tempa, provede seskok pravé nohy k levé, aby tak zdůraznil změnu směru otáčení anebo obohatil tanec o další motiv.
Po předzpěvu druhé, případně třetí sloky, a repetici obou částí, tanec nabývá na dynamice; chlapecké kroky kolem děvčete v improvizované části jsou delší a vyšší a mohou být různě kombinovány synkopovanými rytmy. Při společném kolečkovém víření dochází i k variaci držení: např. CH a D se vnitřníma rukama drží v pase, CH ponechá vnější ruku volně spuštěnu podél těla a D ji drží nad sukní. Pohybově se společné točení obohacuje o další variaci kroků: např v taktech 9. – 10. a 11. – 12. CH udělá dva kroky – pr. a 1. nohou – po kole a na druhou a třetí dobu druhého taktu odrazem z pravé nohy přeskok. Srovnej s vyznačenými akcenty v partituře.
Ani tyto hybnější variace však nesmějí narušit důstojný ráz tance, který svou celkovou muzickou podobou může tanečníkům i divákům poskytnout až extatický prožitek. Popis: Z. Jelínková, H. Laudová.

Tančili a hráli členové souboru Úsměv z Horní Břízy: Luboš Kepka (1965) a Markéta Kroftová (1961), Petr Kepka (1958) a Milena Pokorná (1958), Miloš Zelenka (1963) a Hana Vakulová (1955), muzika jako v E.l.

Zápis Z. Bláha 1955. Rekonstrukce.

Koukej, holka, koukej dobře,
to je kousek kůže
bude dobrej na pantofle,
tančit se v něm může.
klapy klap,….

Koukej, holka, koukej dobře,
na špalíček dřeva,
bude dobrej na dřeváky,
do pole jsou třeba,
klapy klap…

Párový figurální tanec.
Postavení a držení: při předzpěvu: dvojice v postavení vedle sebe se drží za vnitřní ruce, mírně se pohupuje, CH pravou rukou při zpěvu gestikuluje s oblým rozpažením pravé ruky, D drží levou ruku v bok.
Prvá část tance po prvém řádku předzpěvu: dvojice v postavení jako při předzpěvu, jen také s mírným přikloněním k sobě:
T. 1. CH přeměnný krok levou n. vlevo stranou, D totéž pr. n., v poslední fázi přeměnného kroku bez výkroku pouhé postavení levé k pravé n., D opačnou nohou,
2. totéž opačnýma nohama doprava,
3. – 4. čtyři hladké obkročáky po kruhu v zavřeném držení,
5. – 6. (klapání) čtyři nízké výskoky na místě, obličejem k sobě
střídavě na levé a pravé noze, druhá noha se současně odlehčí a pozdvihne se s pokrčeným kolenem, D nepatrně, CH výše; chodidlo nohy zůstává ve vodorovné poloze s podlahou a končí pohyb podupem těsně u pravé nohy.
Druhá část za druhým řádkem předzpěvu:
1. – 4. dvojice se pustí a každý sám opisuje 8mi poskoky malý kroužek směrem vpřed a vrací se zpět do původního postavení,
5. – 6. jako v části první – na klapání.
Třetí část po třetím řádku předzpěvu:
1.- 2. CH levou, D pravou nohu unoží stranou doleva a přisunou ji zpětně ke stojné noze s malým poskočením tohoto polkového kroku, přičemž se dvojice otáčí o 180 stupňů – tělo a ruce se naklánějí kývavě do strany,
3. – 4. totéž na druhou stranu,
5. – 6. pohyb na klapání.
Čtvrtá část tance po čtvrtém řádku předzpěvu: koda:
1. – 4. 8 obkročákových kroků po kole,
5. – 8. repetice – 8 kroků skočné,
9. – 12. další repetice – 6 skočných kroků, na 2. dobu 7. taktu krok se zastavením a na 1. dobu 8. taktu sdup.
8 taktů prodloužené kody klapání (s poskoky na místě jako v řádcích 1.-4.) podle textu a rytmu v notovém záznamu.

Tančili a hráli členové souboru Úsměv z Horní Břízy: Jaroslav Pokorný (1948) a Lada Kubíková (1965), Vladimír Procházka (1971) a Milena Pokorná (1958), muzika jako v E.1.