/: Za naši stodolou je řeřáb, sú na ňom řeřabiny, :/
/:míla sem věrnýho milýho, huž mi ho vodlúdily. :/
/: Copa tě, hubičko, chlapec řek, hdyž von šel vod tebe pryč, :/
/: von mi to nastokrát říkával, že huž k nám nepříde víc. :/
/: Von mi to nastokrát říkával, já mu to nevěříla, :/
/: co sem si nešťastná myslíla, že sem mu huvěřila. :/

Dívčí “chození v kole” bylo na zábavách úvodem k začátku tance. Důsledně bylo provázeno dívčím zpěvem á capella určitých druhů nápěvů, které přešly již do rázu kolečkového rytmu tance v případě, že děvčata již tančila v páru “do kolečka” nebo ve větším zavřeném kole. Podle jednotlivých fází kráčela, volně se držíc v kole za ruce nebo obvyklým druhem spletení kola za zády. Pomalá chůze se postupně zrychlovala. Zapojením chlapců do kola a rozebráním dívek k párovému tanci začínala vlastní taneční zábava. Na našem snímku se děvčata nejdříve rozdělila do dívčích párů. Toto “chození v kole” mělo tedy svou určitou funkci a někdy se opakovalo také v přestávkách. Bylo vlastně protějškem dívčího projevu k mužskému “zpívání před muzikou”.
Zásadním pravidlem je, že v párovém i kolektivním kole se pravidelně střídá 1 sloka písně – předzpěv a jedna fáze tance (zpravidla na opakované melodie).
Popis chůze “v kole”: ” Rytmus kroků je podřízen rytmu písničky: v třídobě členěném taktu připadá 1 krok na 1 takt, ve dvoudobém taktu někdy 1 nebo 2 kroky na jeden takt. Při pomlkách v melodii, nebo mezi jednotlivými celky písně, se kolo pohybuje ve stejném rytmu bez zastávky. Opakují se stále dva kroky: 1. Krok levou vlevo po kruhu, spojené paže obloučkem kývnou mírně dovnitř kruhu; tělo se pootočí do směru výkročné nohy. 2. Krok pravou: pravá vykročí o něco delším krůčkem než levá vpřed, zevnitř mírně vytočeným chodidlem do kruhu, spojené paže mírně kývnou zpět zevnitř kruhu. Celé tělo se otočí směrem vykročené pravé nohy. Při těchto dvou stále se opakujících krůčcích, při nichž jdou vykročená noha a tělo vždy protisměrně s pohybem paží, vytváří se zvláštní vlnivý pohyb celého kola. Základní krůčky nejsou delší než délka chodidla. Levá noha nevybočuje z kruhu, pravá je vždy mimo něj. Vzhledem k poloze hořejší části těla při kroku pravou nohou se jeví tento krok někdy jako zkřížený, ale nikdy takový není! Oba kroky jsou vždy na plném chodidle. Jakmile vykročí levá noha směrem po kruhu, zvedne se současně pravá na přední část chodidla a posune se (šoupne) k patě levé nohy. Z této polohy! teprve pokračuje k svému vlastnímu postoji špičkou chodidla do kruhu.” Krok je buď drobný houpavý, někdy s nátřesem nebo dvojnátřesem. (Srov. Bonuš, 1955, zkráceno podle M. Pučelíkové.)

Tančili a hráli členové souboru Postřekov z Postřekova: Petr Buršík (1975) a Jana Kratinová (1971), Ladislav Foist (1967) a Martina Kainová (1973), Jiří Konop (1973) a Ludmila Konopová (1974), Jiří Královec (1962) a Jitka Váchalová (1974), Miroslav Královec (1962) a Jana Královcová (1966), Václav Kreuz ml. (1964) a Marie Královcová (1966), Václav Krenz ml. (1964) a Marie Královcová (1973), Petr Polák (1965) a Veronika Poláková (1966), muzika ve složení Jiřina Holoubková (1957) – housle, Karel Bečvář (1973) – Es klarinet a Richard Vízner (1973) – dudy.

Interpretace melodie J. Holoubek, 1992.

/: Má hubičko, šocrličko, to je všechno pro tebe, :/
že já muším nalámati sedum sáhů kame-, sedum sáhů kamene.
/: Sedum sáhů kameníčka, vosum sáhů dřivíčka, :/
že já muším zavorávat potřekovský pole, potřekovský políčka.

Srov. O. Zich, ČL 19, 1909,
s. 222 – 223 starší původní zápis.

S instrumentální variací

V Zichově zápise je rytmus svítáníčka kombinován s furiantovým, závěrečné takty rytmem obyčejným. (V předvedeném tanci však tanečně vyjádřeny nejsou, neboť píseň je pojata jako prostý doprovod v tříosminovém rytmu.)
Základní postavení a držení při třídobém párovém tanci “do kolečka”: dvojice stojí šikmo čelem proti sobě, pravými boky k sobě, pravá noha vykročena mírně vpřed tak, aby pravá chodidla byla postavena rovnoběžně vedle sebe. Tanečníci se nejčastěji drží pravýma rukama vzájemně v bocích, levé paže spočívají na nadloktích partnera. Při prudším tanci D uchopí CH ze strany za ramena, CH položí obě ruce na záda D asi ve výši lopatek. Pro tento typ párového tance “do kolečka” je charakteristické nízké sunutí výkročné nohy nad zemí: přešlápnutím pravé nohy na plném chodidle na místě a s uvolněním obou kolen při pootočení vpravo do kolečka. Starší způsob otáčení v tanci “do kolečka”, který svojí precizností pohybů a celkovou sevřeností má ráz původního projevu, popsaly dvě výtečné postřekovské tanečnice Kateřina Pivoňková a Barbora Kuželková v r. 1953 a zapsal jej F. Bonuš, cit. práce, s. 175. Z této tradice se leccos v současném podání postřekovské skupiny zachovalo – např. starobylé držení páru rukama zkříženýma za zády, které popsala také Božena Němcová. Připojujeme k popisu tance také charakteristickou doprovodnou píseň L. Kuby.

L. Kuba, Rkp., č. 49 z Vel. Luženic.

/: Skály se pukají, vodička prejská, že se mně, Aničko, po tobě stejská. :/
/: Nejenom po tobě, pro tvoji lásku, jak sem tě miloval, zlatej vobrázku. :/

I. díl předzpěv:
a/ dvojice stojí samostatně vedle sebe, D v pravé ruce šátek, jímž mává do rytmu, levou r. v bok, CH gestikuluje i oběma rukama,
b/ dvojice stojí vedle sebe a podají si ruce v připažení,
c/ uchopí se vnitřníma rukama křížem vzadu tak, že pravá ruka CH spočívá na pravém boku D, levá ruka D spočívá na levém boku CH. Volné ruce jsou v bok nebo připaženy volně podle těla.
d/ podají si obě ruce křížem za tělem; dvojice stojí v mírném rozkročení, ne více, než 1/2 stopy od sebe!
a/, b/ přenesení váhy na pravou nohu, zhoupnutí (zapérování vahou) na pravé noze,
c/ nadhoupnutí na přední část chodidla na pravé noze se současným natočením těla vlevo (mírně). Akcent ke zhoupnutí vychází z boků. Natočení boků vyžaduje samozřejmě malý přísun – vytočení paty levé nohy k pravé. Vytáčí se jen pata! Pohupy a přenášení váhy z nohy na nohu jsou občas prokládány ráznými podupy CH i D, pokřikem: ju-ju-chu-chu! (D pozor! ne “slovenské” pištění!!!) Často se dvojice též na místě zatočí v držení vedle sebe a podobně.
A. otáčení krokem přísunným: v rytmu
a/ našlápnutí na vnitřní nohy, přenesení váhy na přední část chodidla – pata je stále na zemi,
b/ hluboké zhoupnutí na vnitřních nohou se současným prudkým otočením do kolečka vpravo. Vnější noha se lehce sune obloučkem po přední části chodidla k vnitřní noze,
c/ přísun vnější nohy k noze vnitřní a mírné nadhoupnutí -nadnesení do polovýponu na obou nohou. Při přísunu se dvojice dotočí čelem vzad – v každém taktu se otočí o půl kolečka. Největší část otočení připadá na přísun v c/. CH se otáčí vpřed, D nazad – při běžném kolečkovém držení.
Hudba.
Tanec.
B. otáčení “do kolečka” třemi drobnými krůčky: při tomto způsobu otáčení připadá na každou dobu taktu jeden drobný, svrchu našlápnutý krůček. Největší akcent má první, při němž se nohy zhoupnou mírně v kolenou (pérování vahou).
Hudba.
Tanec.
Figurace v tanci: CH vytočí D před sebe, podupává nebo se otáčí kolem D, tleská a juchá – D se na místě otáčí kolečkovým krokem. CH uchopí D v pase, D položí CH ruce na ramena, ten ji vyzdvihne prudce do výšky, ale její dopad musí být v rytmu tance přesný.
CH pod svou rukou podtáčí D, ihned se dvojice v dalším taktu spojí do kolečkového držení a pokračuje v točivém tanci; var. CH drží D “na prst”, D se na místě otáčí a CH ji obchází poskočným krokem ad. kombinace. Vše se musí dít plynule.

Do kolečka s furiantovým rytmem.

Současná interpretace J. Holoubek
Srov. O. Zich, ČL 1909, s. 411;
F. Bonuš, 1955, s. 146.

/: Vosy, vosy, vosy, sršáni,
vyletíly na mě ze škály, :/
/: ze škály, ze škaličky,
dyž sem šel vod hubičky:/

/: Houvej, houvej, houvej, já bul bit,
já sem to nedostal jaktěživ, :/
/: kterapak zapomenu,
dyž já tě nedostanu. :/

Taneční pojetí skupiny a/ mladší:
držení zkřížených rukou za zády, rychlé otáčení se během tance mění také na držení dvojice v pase a nad lokty,
b/ starší: v držení dvojice pravýma rukama na pase partnera a levýma rukama nad lokty.
Tančí se třemi vyběhávanými kroky – starší skupina v mírnějším tempu – spíše krokem vyšlapávaným. Furiantový rytmus je vyjadřován třemi dvoudobě zdůrazněnými kroky během dvou 3/8 taktů, nebo přídupem pravé nohy k levé noze.

Do kolečka ve 2/4 rytmu

Současná interpretace, J. Holoubek, 1992

Postřekovo pěkná ves,
hajdom tajdom hajdom dom,
hukous divči kapzu pes,
hajdom tajdom hadom dom.

Divče plače, naříká,
hajdom tajdom hajdom dom,
pes jí s kapzou utíká,
hajdom tajdom hajdom dom.

Předzpěv podobně jako u předešlých tanců. Radostná povaha doprovodných písní tanečníky inspiruje k hojnějšímu poskakování a rozmáchlejší gestikulaci. Základní způsob tance: ve dvoučtvrtečním rytmu: tančí se na místě běhovými krůčky:

1. doba taktu: drobný skůček pravou nohou po směru kolečka s doskokem na přední část chodidla a s došlápnutím na plné chodidlo, s mírným podklesnutím v kolenou a současným zvednutím levé nohy do mírného ohnutí špičkou k zemi.

2. doba taktu: drobný skůček levou nohou s doskokem na přední část chodidla, se zpětným zhoupnutím do vzpřimu v kolenou a s došlápnutím na plné chodidlo pravé nohy. Současně se chodidlo pravé nohy nízko nad zemí otáčí k dalšímu skůčku pravé.
Tanečníci se otáčejí jednou do kolečka zpravidla ve dvou taktech. Skůček levou je vždy o něco delší než skůček pravou, nikdy však pravou nepředbíhá! (Zkráceně podle popisu Bonuš, 1955, s. 157.)

Obě skupiny tančily totožným způsobem. Během celého tance bylo užito též podtáčení děvčat “na prst”, nebo dalších individuálních variací dvojic.

Tančili a hráli v prvém provedení (mladší skupina) titíž jako v A.I.1, ve druhém provedení (starší skupina) tančili:
Josef Etzl (1940) a Barbora Etzlová (1942), Jiří Kapic (1931) a Anna Kapicová (1936), Václav Kreuz st. (1934) a Marcela Kreuzová (1944), Antonín Kuželka st. (1942) a Anna Kuželková (1945), Karel Pivonka (1936) a Anna Pivonková (1934), Milan Vrba (1948) a Hana Vrbová (1950). Ve druhém provedení dále zpívali a hráli titíž jako v A.I.l.

J. Jindřich ChZ. d. 6. č. 42

/:Ráda já miluju takovýho chlapce,
kerý nosívává marcipány v kapse:/

/: Marcipány v kapse, v bílým šálku jabka,
aby to vedíla jeho panimatka. :/

Při předzpěvu stojí páry volně vedle sebe, většinou v půl­oblouku, D poskakují nebo přešlapují na místě, někdy se otočí kolem a CH místy rozpřažují ruce nebo se uchopí vzájemně za ramena. Po uzavření kola, které se děje již v tanečním rytmu, se všichni uchopí rukama za zády, levou navrchu a pravou pod rukou pravého souseda (patrně místní zvyk, jindy pravou navrch a levou spodem). Tančí se směrem podle chodu ručiček hodinových. Základní krok se shoduje s uvedeným popisem, místy až skočně provedeným a podupy prokládaným.
Po čase se kolo rozpadne opět na páry nebo malá kolečka a opět se spojí do soustředných kol, uvnitř kolo dívčí, vně chlapecké atd. ad libitum. Při této části se zpívá další píseň:

Současná interpretace J. Holoubek, 1992
Srov. J. Jindřich ChZ d. 5, č 45.

Já mám nový košiličky,
táta mi je kůpil,
abych chodil za divčaty
a s hlavičkou krůtil.

Ten klobůček kolovatyj,
táta mi ho kůpil,
abych chodil za divčaty,
nad hlavou s nim krůtil.

Základní krok “kola”:
1. a/ drobný běhový skůček pravou nohou vpravo po kruhu ( = proti směru hodinových ručiček) s přidupnutím na celé chodidlo, které je mírně natočeno dovnitř kruhu. Současně se levá odrazí do výponu.
b/ drobný běhový skůček levou nohou vlevo po kruhu po přední části chodidla – skončí těsně před pravou! V dalších taktech jsou již kroky pravé nohy kratší než na počátku tance.
Pohyby v kole musí být stále plynulé (mimo vydupávané kroky); tak jedině vznikne houpavý, vlnovitý pohyb celého kola, který se nesmí zvrhnout v podklesávání – “pokulhávání”. (Zkrácený popis podle Bonuše, 1955.) Přes zdánlivé překračování levé nohy přes pravou uvnitř kruhu, které je často mylně užíváno v souborech mimo Chodsko, mladší i starší skupina dodržovala zmíněné pravidlo, při němž delší skůček levé nohy pravou v podstatě nepředbíhá.
Hráli, zpívali a tančili v prvém i druhém provedení titíž jako v A.I.2.

Tento přípitek před muzikou podle L. Kuby zpívala někdy i děvčata a dávala připít chlapcům. Zpěvák si zvolil populární “tuš” – “Že to pivo nevypiju, že to pivo vypiju”, ovšem s charakteristickým projevem v chodském zpěvu.
Zpíval Jiří Kapic (1931), na dudy hrál Richard Vízner (1973).

JÁ RÁD MILUJU KAŽDOU HODINU

Interpretace podle starší tradice.
J. Holoubek, 1992.

Párový figurální tanec s proměnlivým taktem. Základní postavení a držení: Páry proti sobě, CH zády do kruhu v párovém držení zavřeném.
Základní kroky: přísunný valčík, natřasaná sousedská, vláčný obkročák. Schema kroků: 00/ SS / 00/ SS / + V V V V/ 00/S//

Tančili z Postřekova: Josef Etzl (1940) a Barbora Etzlová (1942), Jiří Kapic (1931) a Anna Kapicová (1936), Václav Kreuz st. (1934) a Marcela Kreuzová (1944), Antonín Kuželka st. (1942) a Anna Kuželková (1945), Karel Pivonka (1936) a Anna Pivonková (1934). Hrála muzika souboru Postřekov z Postřekova ve složení Antonín Kuželka ml. (1975) a Marie Řezníčková (1975) – housle, Karel Bečvář (1973) a Vladimír Konrády (1960) – klarinety, Richard Vízner (1973) – dudy, František Chromý (1974) – kontrabas.

HOPSASA HYJSASA

J. Jindřich, CHZ d. 4,č.29

Párový figurální tanec s proměnlivým taktem. Základní postavení a držení: CH a D v postavení proti sobě, CH zády do kruhu. D drží levou rukou CH ze strany pravého ramene, CH drží pravou rukou D na pase; volné spojené ruce se drží v mírném napřažení vpřed. Při předzpěvu skupina tanečníků a tanečnic stojí volně vedle sebe nebo se drží za ruce v páru a mírně se na místě pohybuje, každý podle individuálního projevu, např. CH jednu ruku volně vzpaženu, gestikuluje, přitáčí se k tanečnici, podupává; D se pohupuje nebo na místě poskakuje. Zpěváci přecházejí postupně do vyšší tóniny.

Tančili a hráli členové souboru Postřekov z Postřekova: Jiří Konop (1973) a Ludmila Konopová (1974), Jiří Královec (1962) a Marie Královcová (1973), Miroslav Královec (1962) a Jana Královcová (1966), Petr Polák (1965) a Veronika Poláková (1966), muzika ve složení jako v A.I.5.

O. Zich, 25 ch. p. č. 20
Text: J. Jindřich CHZ, d. 3, č. 50.

Ten tranovský poklasný,
to je šelma nechčasný.
/: honí nás, bije nás,
ten by zasloužil provaz :/

Náš direktor, to je pán,
rozkazuje robotám.
/: robotě, tý slotě,
vod houterka k sobotě. : /

Párový figurální tanec.
Základní postavení a držení: dvojice v obvyklém držení zavřeném nebo CH levou ruku drží na pase D. Taneční kroky: rozhánivá polka se širokým nákrokem; široce nakračovaný obkročák – šlapák otáčený až o 180 stupňů.

Schema kroků:

Variant provedení se objevuje v podání mladší skupiny: Taneční kroky: přeměnný krok, poskočný obkročák.
1. a/ Přeměnný krok polobokem do středu kruhu – podle CH vlevo,
b/ s nadhoupnutím až nadskočením.
2. Přeměnný krok ze středu kruhu – podle CH vpravo.

Hudba.
Tanec.

T. 1. – 2.
Před vykročením do přeměnného kroku vlevo stranou se dvojice mírně vykloní vlevo, aby mohla rázně nakročit zespoda s výdupem. Paže se přitom skloní do předpažení dolů. Při vykročení kývnou zespoda vzhůru. Při vykročení vpravo stranou vyklonění vpravo a spojené paže dokončují kývnutí vzhůru, asi do upažení povýš a mírně se přitom poohnou (upažmo povýš).
3. – 4. Dvojice se otočí 4 poskočnými obkročákovými kroky dvakrát dokolečka. Kroky se našlapují výrazně svrchu, takže dostávají skočný charakter. Každý krok je doprovázen mírným výkyvem trupu a tím i kýváním spojených paží: při 0 podle CH levou nohou kývnutím paží dolů, při 0 pravou kývnutím spojených paží vzhůru. Poskočný 0 je tedy “rozkývaný”, čímž dostává veselý a živý charakter. ( Popis podle podání O. Královce a K. Pivoňkové, Bonuš, 1955, s. 183 – 185.)

Tanec šotyš – z něm. schottisch, původně ecossaise patřil k oblíbeným tancům ve vlastenecké společnosti v období národního obrození. Šotyška – šotyš se rychle rozšířily zejména ve všech oblastech se základem české lidové kultury. Všude dostala svůj specifický krajový ráz. Jeho krokové i figurativní možnosti vyhovovaly zejména tak rázovitému stylu, jakým slynulo Chodsko.
Stylové provedení tohoto tance starší skupinou má obzvláště osobitý ráz pro postřekovské taneční podání; občasné polootevřené držení páru před výkyvy poskytuje příležitost sledovat i výraz prožitku tance v tváři a jeho “vychutnání” v individuálních způsobech podání.

Tančili: Josef Etzl (1940) a Barbora Etzlová (1942), Jiří Kapic (1931) a Anna Kapicová (1936), Jiří Konop (1973) a Ludmila Konopová (1974), Jiří Královec (1962) a Marie Královcová (1973), Miroslav Královec (1962) a Jana Královcová (1966), Václav Kreuz st. (1934) a Marcela Kreuzová (1944), Antonín Kuželka st. (1942) a Anna Kuželková (1945), Karel Pivonka (1936) a Anna Pivonková (1934), Petr Polák (1965) a Veronika Poláková (1966). Hrála muzika ve složení jako v A.I.5.

Interpretace J. Holoubek, 1992.
Doprovod a zpěv na melodie obvyklé v Postřekově.

To se to houpá, to se to šoupá,
to se to tancuje, když muzika hraje,
to se to houpá, to se to šoupá,
to se to tancuje při muzice.

Šenkýřka hezká, ta si nestýská,
padají tolárky do její halmárky,
šenkýřka hezká, ta si nestýská,
padají tolary do halmary.

Štěbence hrajou, všichni tancujou,
ženáčí tupají, divčata výskají,
štěbence hrajou, všichni tancujou,
ženáčí tupají při muzice.

Tajče – párové kolové tance lendlerového typu. Základní postavení: CH a D proti sobě, CH zády po kole, podle individuálního projevu i změna dráhy. Držení: běžné zavřené párové, levá ruka CH a pravá D v držení poníž jsou napřaženy ve směru tance; mění se na široce rozpřažené, nebo CH ruku vysoko vzhůru, někdy si furiantsky položí ruku na pas dozadu. Základní krok: vláčná houpavá sousedská pomalého tempa, blízká staré šoupané. Tančí se vždy vlevo.
Figurace a/ na každém kroku sousedské pohup s velkým vytočením do stran,
b/ na 3. dobu dvojitý pohup,
c/ 2 kroky sousedské, na poslední dobu výskok snožmo celého páru,
d/ mezi kroky zadupání v rytmu, tleskání do nohou, do nadkolení ad.,
e/ na 1 sousedskou podtočení D “na prst” aj.

Tančili: Václav Kreuz st. (1934) a Marcela Kreuzová (1944), Antonín Kuželka st. (1942) a Anna Kuželková (1945), Karel Pivonka (1936) a Anna Pivonková (1934). Hrála muzika jako v A.I.5.

Kromě názvu “tajč”, které se vyskytuje zejména na Moravě, se v Postřekově říkalo též “lendler” nebo “lentner”. Lendler se na Chodsku dosti rozlišoval od štajdyše, který byl prý “rychlejší a tančil se šlapákovým krokem s kejváním. Mezi tím se rejdovalo”, jak v roce 1971 uvedla paní K. Pivoňková. Také německé lendlery se netančily s takovou pohodou jako na Chodsku a provázely je písné “jukačky”, jimž se říkalo i “zlámané” nebo “na obrátku”. Starodávné lendlery byly hodně “dudlavé” a staří si je dávali hrát k poslechu i k tanci, při němž se rozkošnicky otáčeli. Původní “okorování” písní se dnes již často zaměňuje se štýrským “jódlováním”, které však dosti ruší český ráz, byť žertovného hudebně-tanečního projevu.
Že ani v současnosti není nikdy pozdě získat další informace o charakteru tanečních projevů v českých oblastech s trvalou hudebně-taneční tradicí, nechť k tomu přispějí sdělení, která mi byla i pro objasnění některých nezodpovězených otázek poskytnuta např. ještě v roce 1971. (Výzkum H. Laudová. Informátoři: hudebník Jos. Kuželka z Klenčí, nar. 1898, hudebník Jiří Fryšholc z Trhanova, nar. 1896, Kateřina Pivoňková z Postřekova, nar. 1901.)
Tak například zcela určitou odpověď na to, co byla ta “zpáteční”, uvedla na pravou míru paní Kateřina Pivoňková svéráznou odpovědí: “To když se rozšoupnete, tak vám to tančí samo. Doprava, to se muselo nutit, já se nemůžu pomoct. My sme tančili nejvíc doleva. Muzikantům se jen oznámilo : “Vezměme to do Runšperka!” (t.j. do Ronšperka – Poběžovic). Tam se totiž dráha od Postřekova točí doleva: “Zpáteční” tedy nebyl žádný zvláštní tanec, ale valčík, který se tančil doleva -proti směru a to spíše šlapákovým krokem, “při němž se tolik nešoupalo”. Incipit tohoto valčíku narýsoval J. Kuželka následovně:

V doprovodu se akord mění
Také české polky byly prý proti německým pomalejší a melodičtější. Zřejmě ani “ševcovská polka” i po stu letech, kdy ji poprvé zaznamenala od chrastavického rychtáře Božena Němcová, z chodského repertoáru nevymizela. (Inf. J. Bušek z Pelechu, nar. 1903.)
Je pravděpodobné, že některé tance staršího původu byly dříve jakýmsi privilegiem jednotlivých chodských vesnic, kde se také vypěstovaly k brilantnímu tanečnímu projevu. Dnes je řada tanců v repertoáru horního i dolního Chodska společná; platí to především pro zdejší klasické tance: sýkorku, manžestr, pádavec aj. Bylo by si přát, aby současná uspěcha-nost a honba za jevištní atraktivností jim jejich svéráz docela nesmazaly.

M. Pučelíková, sběr.
Srov. Bonuš, 1955;
zápis melodie V. Kupilík.

My z Mrákova nic nedbáme,
jen když máme muziku,
peněz sobě naděláme
z olověnejch knoflíků.

Točivý tanec “do kolečka” – typ párový 2/4
Základní postavení a držení: Dvojice stojí volně po prostoru nebo v kruhu, při předzpěvu v kole otevřeném, z něhož se hned do tance vychází. Dvojice tančí nejčastěji na místě, také však “vokolo”. D položí pravou ruku na levé rameno CH, CH vezme levou rukou D v pase. Volné ruce se spojí do volného napřažení, t. j. do polootevřeného držení. V Mrákově se 2/4 tanec “do kolečka” tančí běhovými skůčky s případnými obměnami figur. Základní krok otáčení:
2/4 takt: a/ drobný skůček pravou po směru dokolečka s doskokem na přední část chodidla a s došlápnutím na plné chodidlo, s mírným podklesnutím v kolenou a současným zvednutím levé nohy do mírného ohnutí špičkou k zemi.
b/ Drobný skůček levou s doskokem na přední část chodidla, se zpětným zhoupnutím do vzpřimu v kolenou a s došlápnutím na plné chodidlo po kroužku kolem pravé (došlápnutí asi do poloviny chodidla pravé). Současně se chodidlo pravé nízko nad zemí otáčí k dalšímu skůčku pravou. Tanečníci se přitom otáčejí jedenkrát do kolečka ve dvou taktech. Skůček levou je vždy o něco delší než skůček pravou, ale vždy končí asi v půli chodidla pravé, nikdy pravou nepředbíhá! (Popis Fr. Bonuš, 1955, s. 157 – 8, způsob 3.) Na snímku je užito figurace s podtáčením děvčete “na prst” a se současnými poskoky CH na místě. Obvyklé je také vyzdvižení D občas při tanci anebo na jeho konci. Při uvolnění držení CH tleská, podupuje a otáčí se na místě a D se samo na místě otáčí kolečkovým krokem.

Do kolečka – 3/4 párový tanec.

M. Pučelíková, sběr a popis.
Srov. F. Bonuš, 1955.

Způsoby tance “do kolečka” na dolním Chodsku:

I. (v rytmu 3/8, 3/4, ve furiantovém a svítáníčkovém – dnes též ve 2/4 – na “Dolsku” totiž vymizely staré způsoby tance nejdříve).
1. a/ přešlápnutím plného chodidla pravé nohy na místě se zhoupnutím a uvolněním obou kolen pootočení vpravo do kolečka na místě, levá je poohnuta a přejde na přední část chodidla.
1. b/ pravá v postoji výdrž, ale s odlehčením přední části chodidla, váha těla spočívá na pravé patě. Návrat ze zhoupnutí v kolenou – stále však dosti uvolněna. Levé chodidlo se sune nad zemí po obvodu svého kroužku nejvýš k polovině chodidla pravé nohy.
1. c/ levá došlápne na obvodě svého kroužku na plné chodidlo a zpětným zhoupnutím se váha těla pro tuto dobu krátce přenese na nohu levou. Pravá noha je stále na patě, přední část chodidla nízko nad zemí nebo je odlehčena. Přitom se pravá noha otočí na patě asi o 90 stupňů.
V dalších taktech: pravá noha stále spočívá na patě, na prvou dobu došlapuje na celé chodidlo. Otáčení na pravé patě se děje vždycky až na konci taktu, před vykročením celého chodidla, aby nebyla rovnováha tančících porušována.
Tančící při tomto způsobu mají zpravidla těla vzpřímena, nohy v kolenou stále značně povoleny – tančí jakoby stále v podřepu.

II. Velmi starý způsob, kdysi na dolním Chodsku nejrozšířenější. Tančí se v rytmu 3/8, 3/4 – nověji ve 2/4.
1. a/ Našlápnutím svrchu na přední část chodidla pravé nohy otočení o 90 stupňů. Značné zhoupnutí v kolenou směrem pohybu, levá se odrazí malým šoupnutím a přejde na přední část chodidla.
1. b/ Plynulý vzpřim se stálým uvolněním v kolenou. Pravé chodidlo se zhoupne na patu, levá se současně nízko nad zemí přisouvá po obvodu svého kroužku k pravé. Přední část chodidla pravé spočívá přitom stále na zemi.
1. c/ Pravá noha se nadhoupne na přední část chodidla, často je celé chodidlo přitom zvednuto nepatrně nad zemí. Pravá noha zůstává stále mírně pokrčena, levé koleno dokončí uvolněný vzpřim a levá noha se přisune asi do půli chodidla pravé nohy do postoje na přední části chodidla na obvodu malého kroužku opisovaného levou nohou.
Ve 4 taktech se tanečníci otočí jednou dokola. Váha je na přední části chodidla – výsledkem je mírné naklonění k sobě.

III. Novější způsob tance “do kolečka” běhovými skůčky na místě, ale i “vokolo”. V třídobém taktu jen tam, kde již zapomněli starý způsob rytmiky “do kolečka”.
1. a/ drobný skůček pravou po směru kolečka s doskokem na přední část chodidla a s došlápnutím na plné chodidlo, s mírným podklesnutím v kolenou a současným zvednutím levé nohy do mírného ohnutí špičkou k zemi.
1. b/ drobný skůček s doskokem na přední část chodidla, se zpětným zhoupnutím do vzpřimu v kolenou a s došlápnutím na plné chodidlo po kroužku kolem pravé (asi do poloviny chodidla). Současně se chodidlo pravé nízko nad zemí otáčí k dalšímu skůčku k pravé.
V dalších taktech stejně. Tanečníci se otáčejí jedenkrát “do kolečka” zpravidla ve dvou taktech. Skůček levé nohy je o něco delší než pravé, ale nikdy pravou nepředbíhá, končí vždy asi v půli jejího chodidla.

V tanci “do kolečka” ve 3/4, 3/8 a ve furiantovém rytmu se skůčky střídají stejně v a/, b/, c/ ; ve 2. taktu pořadí je opačné, střed otáčení i váha těla spočívají více na noze pravé.

Tančili a hráli členové Chodského souboru z Mráková: Václav Kupilík ml. (1976) a Lenka Kupilíková (1975), Josef Nejdi ml. (1971) a Lucie Rieglová (1977), Petr Nejdi (1968) a Ivana Paidarová (1966), muzika ve složení Karel Franěk (1966) – dudy, Václav Kupilík st. (1946) -Es klarinet, Václav Pernikl (1953) – B klarinet, Ladislav Kulhánek (1968) – viola, Tomáš Kulhánek (1968) -kontrabas, zpěváci Josef Kupilík (1956) a Karel Mařík (1943).

M. Pučelíková, in: Bonuš, 1955.
Notace V. Kupilík.

Mrákovská hospoda z drobnýho kamení,
kdo peníze nemá, ať do ní nechodít.

Já peníze nemám, přece do ní pudu,
/: šenkýřovic dceru namlouval si budu. :/

Postavení: chůze po kole v párech ve volném držení za ruce poníž.
Držení při tanci:
a/ jako při 3/4 párovém “do kolečka”,
b/ v uzavřeném kole, střídavě D a CH vedle sebe, tanečníci se uchopí zkřižmo vzadu v pase, D pravou rukou navrch, levou rukou, před rukou nebo pod rukou vlevo stojícího partnera: t. j. uchopí pravou ruku ob jednoho stojícího. Čím je kolo menší, tím se ruce posunou výše.
c/ tančí-li chlapci v samostatném kole, drží se pravou rukou na pravém rameni dalšího a levou ruku podsunou pod pravou ruku tanečníka zprava a položí ji na jeho levé rameno.
Základní kroky: 3/4 takt:
a/ šoupnutím po celém chodidle krůček pravou nohou vlevo po kruhu, chodidlo otočeno mírně do kruhu. Tento krok není delší než dvě délky chodidla, i když je zdůrazněným počátkem tance. Výkrok je doprovázen zřetelným zhoupnutím. Často je zdůrazněn podupem, levá noha se při výkroku pravé současně odrazí k výkroku vlevo.
b/ výdrž na pravé, tělo se vzpřimuje plynulým narovnáním kolen, mírné odlehčení pravé paty. Levá noha se sune těsně nad zemí špičkou vedle pravé paty.
c/ pravá noha výdrž v postoji s dokončením vzpřímení těla (houpavého pohybu). Levá noha dokončí krok vlevo po kruhu dokročením na přední část chodidla dosti blízko pravé nohy, a to zpravidla tak, že končí v polovině chodidla pravé, nikdy ji však nesmí překročit!

V dalších taktech se neustále krok opakuje, jen první výkrok pravé je o něco kratší, končí zpravidla asi o půl délky chodidla před levou nohou.

Týmiž kroky se tančí i následující 3/4 kolo:

Náp. J. Jindřich ChZ, 7, č. 43,
text 2. sloky L. Kuba,
J. Š. Baar, ČL 2,3 – 593, č. 40.

Muziky, muziky, vy pěkně hrajete,
vy ste mě zespaní probudily.

Já sem se nevyspal, dívči sem nedoslal,
vy ste to, muziky, šecko vinni.

a/ První část kola na snímku tvoří volná chůze párů při zpěvu po kole – “vokolo”, na konci sloky písně se kolo uzavře a po chvíli se
b/ rozdělí na dvě soustředná kola, tentokráte D na vnějším kruhu.
Tanec spočívá v malých posuvných kolečkových krocích, čímž vzniká dojem, jakoby toto pomalé kolo bylo “tažené”. Náležitý kontrast pak poskytuje ihned navázané veselé a hbité kolo tančené způsobem III. ve dvou kruzích vedle sebe a posléze ve dvou kruzích soustředných – děvčata uvnitř a CH kolem jejich kroužku poskokem.
c/ poskočněji.

J. Jindřich, ChZ, 6, č. 38, var. V. Kupilík, 1993.

Tándle jedou řešatníci,
vezou sebou řešata,
budů na nich pocívati
ty mrákovský divčata.

Ta kerá je hodně tlustá,
ta v řešatě zvostane,
hale kerá je moc tenká,
ta z řešata vypadne.

Tančili a hráli členové Chodského souboru z Mrákova: Pavel Dufek (1976) a Lenka Schleissová (1977), Miroslav Kaše (1975) a Ludmila Dufková (1977), Václav Kupilík ml. (1976) a Lenka Kupilíková (1975), Miloslav Majer (1963) a Martina Johánková (1977), Josef Nejdi ml. (1971) a Lucie Rieglová (1977), Petr Nejdi (1968) a Ivana Paidarová (1966), Jan Raděj (1974) a Marie Kupilíková (1957), Jan Vondraš (1962) a Marie Johánková (1956), Muzika a zpěváci titíž jako v A.II.l.

a/ Brumlák

J. Jindřich, Poklad Ch, č. 11.
Popis M. Pučelíková,
in Bonuš, 1955, s. 160, č. 23.

Eště mě nemáš, hopaj, tupaj,
eště mě nemáš, hopaj tup!
Až mě budeš mít, hopaj, tupaj,
tak mě budeš bít, hopaj tup!

Typ tance 4taktový – schema SS/00.
Tančí se způsobem zavřeným a polootevřeným ( zdejší zvyk).
T. 1.-2. hladká sousedská “na tři kroky” s mírným zhoupnutím na výkročné noze s mírným kýváním do stran.
3. – 4. nízká skočná se vzpřímenou osou těla s otočením o 180-360 stupňů tančí se na přední části chodidel.
5. – 6. = 7-12, v 7. taktu, stejně jako ve 3., v 8. a/ dopad snožmo s přídupem obou nohou;
9. – 16. totéž od začátku. Tanec je rozšířen o 8 skočných kroků.

Pozn.: Kroky sousedské jsou široké, kolena uvolněna. Našlapuje se spíše klouzavě než svrchu. Takt 1. – 9. – při prvním kroku, který má furiantový ráz, je tento rytmus vyjádřen poněkud větším otočením. Skočná je drobná, s přenášením z nohy na nohu a tančí se na předních částech chodidel, staccatově, u dobrých tanečníků skůčky dosti vysoké.

“Brumlák” byl domovem na horním Chodsku, ale záhy se stal velmi oblíbeným i v dolských vesnicích, kam jej přinášeli hlavně muzikanti. V podání souboru z Mrákova má ráz velmi temperamentní.
b/ Salát

Erben, s. 500, EN č. 525.

Tančí se podle schematu: 00/ SS / 00/ SS / s vložkou 0000 / 0000 /, 00/ SS / 00/ SS / týmiž kroky jako u brumláku.

Tento variant má velmi veselý ráz.

Srovn. J. Jindřich, CHZ, d. 7., č. 50 – zapsán jako polka; podrobnou analýzu in: O. Zich, NVČ 1916, s. 152 – 154; J. Seidel – J. Špičák, 1945, s. 162; J. Vycpálek 1921, s. 138 v obráceném pořadí kroků: S S / 00 / S S / 00 ad.
c/ Martin

J. Jindřich, CHZ VII,
1930, č. 50.

Naše Káče ráda skáče,
přeskočila Martina,
(tůze)
Martin upád, Káči popád
hutíkál s ní za kamna.

Naše Káče ráda strůhá
na bacány brambory.
(klokánky)
nastrůhala plný hrnec,
strčíla ho do trůby.

Figurální párový tanec.
Předzpěv: dvojice v postavení vedle sebe se drží za vnitřní ruce a komíhají jimi rychle a rozmáchle vpřed a vzad. Stojí přitom na místě – nepřešlapují.
Tanec: dvojice se postaví proti sobě po kruhu v držení zavřeném (ne příliš těšné):
1. – 2. T. 2 poskočné kroky CH vpřed a D vzad,
3. – 4. T. 4 široce nakročené obkročáky dokola,
5. – 6. T. 2 poskočné kroky CH vzad a D vpřed,
7. – 8. T. 4 široce nakročené obkročáky dokola.
Tanec má rychlý spád.

Tančili členové Chodského souboru z Mrákova:
Miroslav Kaše (1975( a Ludmila Dufková (1977), Václav Kupilík ml. (1976) a Lenka Kupilíková (1975), Josef Nejdi ml. (1971) a Lucie Rieglová (1977), Petr Nejdl (1968) a Ivana Paidarová (1966), muzika a zpěváci titíž jako v A.II. 1.