Vivo

Nevdávej se, má panenko, až ti bude sto let,
až ti zuby vypadají, nebudou tě bolet.

Ve východních Čechách je tanec zván též “dupavá” nebo “dupavka”. Patří mezi naše nejstarší tance.
Párový tanec tančený po celou dobu po kole, v držení zavřeném. Hlavním a jediným tanečním krokem je přeměnný krok polky tančený v delší stopě. V každém čtvrtém taktu se v posledních osminách 2x na místě zadupe, Ch pr., 1., D 1., pr. nohou (pozor, aby se neporušil rytmus!).

Var. z Třebše u Hradce Králové:
T. 1. – 3.: 3 polkové kroky.
4.: Na 1. a 2. osminu se páry zastaví, na další 2 osminy 2x podupy na místě, obvykle Ch pr. a 1. nohou, D opačnou n. Lze také podupy variovat, např. ve stoji 2 podupy stejnou nohou, není však správný jen jeden podup. Velmi záleží na přesné rytmizaci.

Tanec je rozšířen ve všech českých krajích, obzvláště je příznačný pro Hradecko, Čáslavsko a Chrudimsko. Princip dvojí­ho zadupání byl však používán i v jiných tancích, např. v Kal-couské z Chrudimska (Holas, d. V., č. 198) a ve sbírce J. Rittersberka z r. 1825; ve variantě dupáka z Plzeňska byly podupy značkami přímo vyznačeny, písně č. 14a, b. V Kolo-vratském rukopise – sběru z r. 1819, bylo dupání v tanci Tkadlec na začátku druhého dílu rovněž předepsáno (tamtéž, č. tance 17).
Tanec dupák je trvalou součástí repertoáru souborů Lipka a Radost z Pardubic, podle starší úpravy B. Vítka sen.

Tančí a hrají členové souboru Radost z Pardubic Michal Novák (1977) a Dana Chaloupková (1977), Libor Šedivák (1978) a Světlana Raušová (1977), Milan Šotola (1978) a Marcela Petránková (1977), Marek Vindeman (1969) a Lenka Horáková (1979), muzika ve složení Petra Martínková (1969) prim, Jan Vítek (1977) 1. klarinet, Marian Kmošek (1977) 2. klarinet, Soňa Táborská (1977) housle-terc, Irena Burianová (1977) a Martina Včelišová (1981) viola-kontr, Helena Vaňková (1981) flétna a Jan Vondráček (1978) kontrabas, zpívají také Jiří Práchenský (1953), Petr Slouka (1951), Václav Slouka (1976) a Ivo Zbránek (1977).

Tanec furiant je ojedinělým českým tancem polyrytmického druhu, ve kterém se v rámci dvou trojdobých taktů tančí 3 dvoudobě rytmizované kroky. Není však druhem tance s pro­měnlivým taktem. Na kazetě jsou zachyceny dvě varianty jeho provedení.
Je párovým tancem v zavřeném držení dvojice i v provedení jednotlivců.

Allegretto

Sedlák, sedlák, sedlák je velkej furiant,
sedlák, sedlák, sedlák je velkej pán.
Von má pas na břiše a na svám kožiše,
tuli, tuli, tuli, tu-tulipán.

Při úvodním přednesu písně je lépe, aby se dvojice nepohybovaly na místě přísunným krůčkem, jak je zvykem na Moravě, ale udržely si samostatnými dílčími pohyby specifický ráz následujícího tanečního provedení.
Ch a D tančí bez držení po kole vpřed, Ch levým bokem, D pravým do středu kruhu. D začíná krokem vzad.

T. 1. – 2.: Způsob a: Ch třemi dvoudobě rytmizovanými přeměn-nými kroky doprava, doleva a doprava: kroky jsou velmi rychlé a drobné s dupavým přízvukem v prvním kroku, ruce v bok: trup se mírně vyklání do stran; D se točí krokem sousedské před Ch po kole.
3. – 4.: Ch i D dvěma kroky sousedské se točí po kole.
5. – 8. = 1. -4.
9. – 12.: Oba 4 sousedské.
13. – 14.: Tři dvoudobé furiantské kroky.
15. – 16.: Dva kroky sousedské.
9. – 16. se opakuje.

b) : Při opakování tančí Ch ve furiantských pasážích třemi poskoky po kole současně s tleskáním pod koleny.

c) V téže pasáži poskoky po kole v párovém držení zavřeném.

Furiantské pasáže lze dále podle libosti obměňovat. (Viz např. podání Vycpálkova souboru ve IV. dílu této videoencyklo-pedie.)
Tanec furiant je rovněž trvalou součástí repertoáru českých souborů.

Hudební úprava na snímku: B. Vítek sen.
Taneční zpracování: J. Vítková
Popis: H. Laudová

Tančí a hrají členové souboru Radost z Pardubic Jiří Práchenský (1953) a Jitka Vítková (1948) – vedoucí souboru, Petr Slouka (1951) a Věra Vondráčková (1947), Milan Šotola (1978) a Michaela Prokopcová (1977), Marek Vindeman (1969) a Gabriela Šediváková (1978), muzika jako v B. 1, zpívají také Michal Novák (1977), Václav Slouka (1976), Libor Šedivák (1978) a Ivo Zbránek (1977).

Allegretto – Vivo – Più mosso

Hop, holka, svlíkej kabát,
svlíkej kabát, dáme si vrták zahrát,
vrták zahrát,
holka kabát neslíkala,
přece vrták tancovala.

Vrták je jedním z nejdříve jmenovaných tanců v českém lidovém tanečním repertoáru. R. 1786 jej jmenuje kramářský tisk “Oučinek muziky” anebo r. 1810 zákaz vrtáku krajským úřadem v Chrudimi, který jej prohlašuje za tanec lidskému zdraví škodli­vý. Zdá se, že byl tehdy tancem prudkého a vířivého způsobu otáčení. Tuto starou verzi tance, poněkud zmírněnou v dobovém vývoji, na Hradecku zapsal J. Michal ve své sbírce Lidové písně a tance z Hradecka (s. 88) ve variantu c), v tzv. “zakládaném” vrtákovém mužském kroku, při němž se tanečník prudce otáčí na místě do kolečka přeskočením pravé nohy zkřižmo za levou. D skákalo kolem něho vrtákovými poskoky. I podle tohoto popisu můžeme dokonce soudit, že se vrták v starší době řadil do druhu točivých tanců.
Párový tanec po kole v zavřeném držení a se zátočkami v zavěšení za lokty.

a)
T. 1.: 2 obkročákové poskočné otoče, Ch 1., 1., pr., D. pr., pr., 1., 1.
2.-3.: Trojdupový krok – Ch a D 1 krok s přídupem a 2 poskoky na téže noze, Ch 1., 1., 1., D opačnou nohou; kroky se přitom otáčejí o 180° a trup se značně vyklání do stran.
4. – 6. = 2. – 3., ale v rychlejším tempu.
7. – 8.: Jeden polkový krok Ch vlevo, D vpravo v zavřeném párovém držení a krok zpět na své místo.
9. – 10.: Zátočka v zavěšení za lokty pravých paží a zpět levými pažemi, obyčejnými delšími kroky.

b/ V poslední fázi tance, která se opakuje, se tančí rychlými skočnými kroky v otáčení na místě.

c/ Při dalším opakování soubor tančí “zakládaným” krokem dle popisu J. Michala.

Hudební zpracování: partitura J. Michala (viz seznam literatury)
Taneční nácvik: J. Vítková
Popis a výklad: H. Laudová

Tančí a hrají členové Souboru Josefa Vycpálka z Prahy František Garay (1972) a Pavlína Čermáková (1963), Jakub Novák (1970) a Ludmila Battěková (1963), Ondřej Pfeffer (1956) a Jitka Schillerová (1976), muzika ve složení Martin Terray (1951) prim, Blanka Hemelíková (1953) 2. housle, Pavel Krejčí (1972) a Karel Mahelka (1975) klarinety, Josef Svoboda (1960) viola-kontr, Dita Krčíková (1974) příčná flétna a Jaroslav Čtvrtník (1972) kontrabas.

Allegretto

Sedí kotek mezi sudy,
pil by pivo, neví kudy.
Hej, kotka do koutka, skákejte, děvčátka,
pacholátka jdou, jdou, pacholátka jdou, jdou.

Sedí kotek na hambálce,
šije boty Majdalence.
Hej, kotka do koutka, skákejte, děvčátka,
přes malou stružku, která ji přeskočí, dostane hrušku.

Volání: Málo nás, málo nás,
poďte, hoši, mezi nás.
 
Sedí kotek mezi sudy,
pil by pivo, neví kudy.
(dohrávka bez zpěvu; s opakováním)
 
Sedí kotek na stodole,
upadne-li, bude dole.
Hej, kotka do koutka,
tancujte, děvčátka,
pacholátka vejš, vejš,
pacholátka vejš, vejš!

Starý skupinový řetězový tanec byl sice znám i v jiných krajích, ale, podle zachované tradice se dlouho udržel v re­pertoáru kraje východočeského. Jako o “honění kota” či “kary-tonu” hovoří na počátku 17. století Dačický z Heslova ve spise “Prostopravda”, ve skladbě o “Masopustovi”. (Cituje ji Č. Zíbrt ve svých dějinách tance Jak se kdy v Čechách tancovalo, vyd. 1895, 2. vyd. 1960. Viz též další na s. 258-9.) Chorovodový typ tance a capella byl v lidové tradici prokládán různými humornými úkony, jako bylo: přeskakování lavice, vylézání ve spojeném hadu oknem na dvůr a do maštale ad. Jako dovádivý tanec měl svoje tradiční umístění v masopustní době nejméně až do konce 19. století a je často obnovován i při zábavách v současnosti.
Jeho taneční formace je prováděna hlavně v zátočkách vlnovitého hada anebo zavíjeného a rozvíjeného kola, v nichž se tanečníci nepřestávají držet za ruce. Na kazetě je kotek představen nejdříve jako útvar dívčí skupiny, k níž se po přivolání připojují i chlapci. Sloky doprovodné písně, pořadí prostorové figurace i kroková náplň nejsou závazné a vycházejí z okamžité invence účastníků tance. Na snímku je uspořádán sled i motivika podle jednotlivých slok doprovodných písní. Běžně v dochované literatuře začínaly oddíly slokou “Sedí kotek na hambalce” (příčný trám podpírající vazbu horní části krovu, na němž sedávali holubi i číhající kočky).
Kromě uvedených slok, je možné tanec prodloužit ještě o další sloky:

Kotek leží na vrch kamen,
počítá, kolik je panen.
Refrén.

moravská:
Koteček sedí v okně,
a ocásek mu mokne.

Důležitým motivem pro přivolání Ch jsou i zvolání D: “Pacholátka jdou, pacholátka jdou” a “Pacholátka vejš, vejš, pacholátka vejš” – pro skočné části tance.
Na snímku byly užity tyto krokové variace:
T. 1.-4.: Chůze v trojdobém metru houpavého stylu a s menším důrazem na první době taktu.
5.-8.: Opakování.

Poskočné kroky se střídají v refrénových částech:
a) 4 poskočné kroky v rytmu valčíku vpřed,
b) 2 kroky s přednožením volné nohy vpřed – var. 4 poskočné kroky s přednožením + 2x 1 přísunný krok vpravo a 1 vlevo -zavinutý had se hodně zhustí a opět rozvine, pak zastavení D na místě: “Málo nás, málo nás, pojďte, hoši, mezi nás.”
c) 2 kroky se zakopáváním volných nohou vzad,
d) v zrychlené části: 4 i více poskočných kroků vpřed nebo kroky se zakopáváním.

Hudební zpracování: hudební složka souboru
Taneční rozvržení a nácvik: J. Zacharová st.
Popis: H. Laudová

Tančí a hrají členové souboru Český ráj z Jičína Petr Hrubý (1963), David Jung (1975), Josef Kubíček (1966), Václav Mládek (1971), Miroslav Polák (1962), Martin Šatný (1976), Šárka Crhová (1970), Pavlína Kodešová (1971), Lada Navrátilová (1971), Petra Majorová (1972), Bronislava Plodková (1974), Zdenka Svobodová (1957), Petra Sýkorová (1965), Jana Zacharová st. (1952) a Jana Zacharová ml. (1973), muzika ve složení Dan Vinkler (1973) prim, Jitka Sochorová (1975) 1. housle, Jana Kůtková (1975) 2. housle, Vladimír Vondráček (1973) housle-kontr, Ondřej Tížek (1973) kontrabas, Tomáš Kozel (1972) zobcová flétna.

Allegretto

Z křoví do křovíčka honí ptáček ptáčky,
a já vám začínám zpívat krakováčka.

Milá mi ta strana, kde sluníčko vzchodí,
ale ta milejší, kde má milá chodí.

Okolo Bohdanče hrázka podle hrázky,
chládek za chládečkem a samé procházky.

Překrásné děvčátko často si tu chodí,
a mnoho mládenců chytře za nos vodí.

Původ malé čtyřřádkové formy českých krakováčků je nutné hledat v inspiraci polskými písněmi a tanci “krakoviak”. O tom poučeně píše básník J. J. Langer ve své stejnojmenné studii (1835), k níž připojil i své lyrické verše a doplnil tak i sbírku F. L. Čelakovského (Slovanské národní písně, Kniha 2., III, nové vyd. 1946, s. 357 ad. – překlady polských textů). Langer dále přesně charakterizuje tento druh lidové poesie, o níž informuje, že “Lid náš, seznámiv se později s krakováčky … počal je ihned tancovati a znárodňovati, to pak asi takto: Tanečníci – každý se svou -postaví se do řadu; zpěvák před muzikanty, ostatní za ním; když přezpívá půl krakováčka, opakují všichni půli tu; pak se druhá polovice zpívá i pospolitě opakuje. Nyní to jde dokola – tancují buď strašáka, břitvu, anebo kalupa a po jednom přehrání zastaví se opět všichni a někdo zpívá atd. Na Hradecku kdesi prý to jinak tancují a jmenují to polkou; snad podobněji trochu pravému krakowiaku”. K tomu rozhodně již není co dodávat. K 50ti Langrových a Čelakovského krakováčků připojujeme také tři, které mohou ještě rozšířit milostnou notu básníků o lásku k rod­nému kraji, ale i dva, které mohou vhodně přispět k nenásilné dramaturgii tohoto žánru (č. 2. a 3.) a mohou být doplněny i o další vložky dvoudobě rytmizovaných tanců:

1. Och, vy hory, hory,
vůkol Chotěboře!
Jak na vás pomyslím,
sladké cítím hoře;
kdybych já měl křídla,
k vám bych se podíval
a vás, hory, hory,
celé bych zulíbal!

2. Ten svět v plné kráse
v dešti zelená se –
ach, tak též naděje
slzičkou okřeje;
nic, vy milí páni,
na slzy nedbejte,
a jen vy mi ještě
vesele zahrejte!

3. Kdo maličko solí, ten se nedosolí,
a kdo tuze solí, zase prý přesolí;
protož krakováčka svého již zavírám –
mé poslední slova:
“Po tobě umírám”!

Taneční náplň ke krakováčkům: párový tanec po kole nebo ve skupině. Tančí se za každým půlverším nejdříve zpívaným sólistou a opakovaným celou skupinou tanečníků. Provedení na kazetě:
1) Z křoví do křovíčka honí ptáček ptáčka … – polka na delší krok.
2) Milá mi ta strana, kde sluníčko vzchodí … – poskočným krokem – polka doleva.
3) Ekosé – přísunné kroky vpravo a vlevo a otočení po kole.
4) Břitva – Erbenův 2/4 nápěv č. 508, texty s. 299 (vyd. 1886): vyhození D na poslední takt, nebo přehození doprava na kruh.
V 3/4 taktu, srov. Č. Holas I., cit. sb. s. 59.

Hudební zpracování: B. Vítek, sen.
Taneční nácvik: J. Vítková
Popis a výklad: H. Laudová

Tančí a hrají členové souboru Radost z Pardubic Jiří Práchenský (1953), zpívá sólo, a Jitka Vítková (1948), Petr Slouka (1951) a Věra Vondráčková (1947), Milan Šotola (1978) a Martina Křesťanová (1977), Marek Vindeman (1969) a Světlana Raušová (1977), muzika jako v B. 1.