Mikula s tenčicú porúbał děvčicu,
škoda téj děvčice, šiła nohavice.

Udělali Veličané koryto,
nevěděli Lipovjané nač je to,
až jim jeden starý děda povídał,
ja, že je to korytečko na predaj.

Namírił na hołuba,
zastrelił vrabca,
chceł dívča urobiti,
urobił chłapca.

Pomožte ně na sušírňu, já su małá nedosíhnu,
jak ně na ňu pomožete, šeci za mnú polezete.

Starosvětská je starší typ sedlácké. Tančila se na písně určitého charakteru (byly jednodušší, než písně k sedlácké). O to bohatší byla cifra, kterou muzikanti rozvíjeli každou předzpívanou píseň tak dlouho, pokud taneční pár tančil a dokud nezačal tanečník zpívat další píseň. Závěrem starosvětské se hrála cifra, která připomínala tzv. mrzutou ze sedlácké. Výborným taneč­níkem starosvětské byl Martin Miškeřík s Alžbětou Čambalovou z Velké. Tančili ji již v Praze na Národopisné výstavě česko­slovanské v roce 1895. Podle této dvojice obnovili starosvětskou prof. Vladimír Klusák a Zdenka Jelínková. Jednotlivé taneční figury, i když byly téměř shodné se sedláckou, přesto měly své osobité zvláštnosti v provedení.
Jednotlivé části tance:
I. Zahájení
Tanečník se postaví před muziku, zvedne pravou ruku a zavolá na muziku “psst”. Muzika na toto upozornění začne hrát předehru ke starosvětské (viz M. Zeman, Horňácké tance). Tanečník přidupává v rytmu hrané písně, zatleská si a otočí se k tanečnici, která stojí opodál. Rozevře náruč a zvláštním druhem kroku přísunného přešlapuje na místě popř. se k ní pomalu blíží. Tanečnice rovněž v mírném rozpažení, lokty uvolněny. Postoupí několiky kroky s přísuny proti němu (1. takt krok šikmo vlevo a přikročení P nohy, 2. takt krok P šikmo vpravo a přikročení L nohy atd.). Místo přísunných kroků kráčí k němu obyčejnými “ťapkanými” kroky našlapovanými na celé chodidlo s mírným natáčením nalevo a napravo (v každém taktu 2 kroky). Jakmile sc přiblíží dvojice k sobě. uchopí se ihned k víření a asi 2x se na místě zavíří vpravo (D couvá krokem podobným jako u sedlácké).
1. takt – a: D zakročí levou nohou vzad. pata mírně vytočena ven, koleno mírně povoleno.
b: Zvrtne se na levé noze. koleno se mírně napne, P noha přikročí celým chodidlem k noze výkročné.
Krok CH:
1. takt – a: Vysune pravou nohu vpřed po obloučku, špice mírně vytočená zevnitř, koleno povoleno.
b: Zvrtne se na pravé noze a koleno se mírně vypne. Pata se posune doleva a vnější noha dokročí celým chodidlem k noze výkročné (špice pravé nohy směřuje kolmo ke středu chodidla levé nohy).
Těmito zvrtanými kroky se otáčí dvojice po několik taktu, až dozní úvodní intráda.

I. Zpěv taneční písně “Mikula s tenčicú”
CH v držení jako v sedlácké zpívá taneční píseň. Dvojice při zpěvu taneční písně přenáší váhu těla na levou nohu při lichých taktech a na pravou nohu v sudých taktech. Tanečník gestikuluje volnou pravicí.

II. Cifra po první taneční písni
1. takt – a: CH i D přídup vnitřní nohou, koleno mírně povolí.
b: Přídup vnější nohou, vnitřní noha odpéruje nahoru (dvojice spojí vnější paže stříškovitě vpředu).
2. takt = 1. taktu.
3. – 6. takt: Dvojice volně víří doprava krokem jak uvedeno nahoře. D couvá.
7. – 8. takt = 1. – 2. taktu: Přešlápnutí na místě.
9. – 12. takt: Dvojice víří doleva, CH couvá. Krok víření zůstává stejný, zvrtaný, ale CH a D si vyměnili role, CH couvá, D postupuje vpřed.

III. Zpěv druhé písně “Uděuali Veličané koryto”
Dvojice se pustí vnějšíma rukama, v 1. – 2. taktu při zpěvu přenáší dvojice váhu. směrem napravo v 1. a nalevo ve 2. taktu. Od 3. taktu začíná D obcházet okolo CH předem k jeho levému boku, zadem ke svému původnímu místu, ještě jednou kolem dokola a po třetí zůstává za CH, kde se s ním uchopí za levou ruku. D při obcházení vykročí levou nohou a obchází obyčejnými krůčky, 2 v taktu. CH ji pomáhá při převádění pažemi: pravou rukou jako by ji sunul předem kolem sebe, zvedne levou ruku, posílá jí kolem svého levého boku dozadu. Ona pak obchází kolem něho ještě jednou, on ji znovu napomáhá pravicí dopředu ke svému levému boku. pak ji posílá za sebe, kde ji uchopí levou rukou za její levici a tam pak přenášejí spolu váhu těla střídavě na levou a pravou nohu až do konce písně. D při přecházení sune svoji paži kolem jeho hrudníku, vzadu po zádech atd.

IV. Cifra po druhé taneční písni
Tanečník vede tanečnici za sebou (1. – 6. takt). Vykročí levýma nohama šikmo vlevo vpřed, spojené levice vyšvihnou vlevo stranou. D postupuje za CH přikračovaným krokem přísunným, CH krokem poskočným vpřed, jeden v taktu. Pravá ruka gestikuluje. CH jde krokem poskočným vpřed, v lichých taktech poskok na levé, pravá pokrčí přednožmo a pravicí potlesk na pravou holeň, v sudých taktech opačnou nohou.
7. takt: CH přechytne D za zády pravicí za její levici, paže vyšvihnuly podle D vlevo stranou.
8. takt: Dvojice ve stoji vedle sebe, D po pravici CH. Švihnou spojenými vnitřními pažemi vpřed.
9. takt: Ještě jeden švih spojenými pažemi vzad, paže se rozpojí a dvojice se uchopí k víření.
10. – 11. takt: Dvojice víří vpravo obvyklým způsobem, D couvá.
12. takt: Dvojice zastavuje víření dvěma podupy.
13. – 14. takt: Podupy (vždy dva přešlapy v taktu na vnitřní a vnější nohu – jako v t. 12.), v 13. taktu ještě na místě, ve 14. se začíná vířit doleva.
15. – 16. takt: Víření vlevo.
17. – 18. takt: Podupy čelem k hudbě (dva v taktu).
19. – 20. takt: Buďto jako v 17. – 18. taktu, nebo dvojice zakončí drobným “ďupkáním” (4 drobné podupy v taktu). 21. – 22. takt: Po ukončení víření CH posílá D za sebe. 23. – 24. takt: D obchází ještě jednou kolem CH dvěma kroky v taktu, při obcházení D táhne levici kolem jeho těla jako závěru III.

V. Zpěv třetí písně “Namíriu na houba”
CH zpívá s bohatou gestikulací a D ihned od začátku obchází CH kolem jako v závěru předcházející písně. CH jí při obcházení pomáhá tím, že ji pravou rukou obejme kolem pasu a posílá ji dále. Levou ruku jí uvolní, D obchází zadem až na své místo. (Přechytávání rukou, pomáhání tanečnici při přecházení i pohyb levé paže tanečnice po hrudi CH hrají v tomto tanci velkou roli. Usnadňují taneční pohyb a dodávají tanci zvláštní půvab a atmosféru.).
Pozn.: Obcházení má již tanečnice vžito, takže přesně skončí na svém místě.

VI. Hudba přehrává nápěv písně, na který navazuje cifra muzikantu.
1. Přehrávka nápěvu:
1. – 8. takt: D jakoby pokračovala v obcházení, ovšem CH ji nepouští, pravou rukou ji přidržuje zlehka kolem trupu, a levou rukou ji jakoby chtěl přechytnout, CH uchopí pravicí levou paži D zezadu až těsně u ramene. D se ho přidržuje levicí za jeho pravou paži. CH uchopí křížem levou rukou levé zápěstí D. Pravice D připažena. V tomto držení se otáčejí až do konce 8. taktu přehrávky na místě kolem společné osy. D dvěma kroky v taktu (obyčejné kroky), CH kroky poskočnými (1 v taktu). CH vykračuje pravou nebo levou nohou, D levou. Při tomto otáčení se postupně držení uvolňuje až se uvolní docela, takže CH drží levicí levou ruku D jako při vedení D za sebou.
2. Při hraní cifry:
1. – 4. takt: CH vede D známým způsobem za sebou, s výkyvy paží stranou. D popochází za ním, buďto krokem obyčejným s natáčením jedním a druhým směrem nebo jako obvykle krokem s přísunem.
5. – 6. takt: Švihem spojených paží roztočí CH D doprava. D se čtyřmi přešlapy otočí jednou kolem o 360° ( začíná pravá noha), zastaví se čelem k CH, ale ještě doznívá výkyv doprava nejen v natočení těla, ale i v pohybu nohou.
7. – 8. takt: D totéž a naopak. CH cifruje – podupává trojdupy s natočením napravo a nalevo, paže v rozpažení (pokud možno natáčí se směrem, kterým se natáčí D).
9. – 10. takt: D ve stoji čelem k CH, v 9. taktu se trojdupem natočí napravo, v 10. trojdupem nalevo (trojdup vychází z dupavých kroku při ďupkání). Působí jakoby furiantským dojmem -říkalo se, že se před tanečníkem “natrásá”. CH ruce v bok ve stoji na přední části chodidel, na 9. takt a) vytočí paty zevnitř (podpatky nad zemí) a na b) podpatky k sobě prudce srazí -“tuče houba nebo houby”. Na a) při vytočení pat povolí poněkud kolena do mírného podřepu a na b) při sražení pat kolena vypne.
11. – 12. takt: D se otočí doprava a ukončí pohyb natočením doprava čelem k CH s přísunem levé nohy k pravé. CH dělá “odzemek”. Na 1. dobu 11. taktu dřep kolena zevnitř, ruce v bok, na druhou dobu výskok do stoje na patách.
13. – 14. takt: D se otáčí jako v 11. – 12. taktu, ale naopak, CH znovu odzemek a dále se pak střídá “tučení houba” s odzemky a se zadupáním. D se znovu otáčí jedním i druhým směrem.
15. – 16. takt: Trojdupy CH a D čelem proti sobě s natočením stranou, oba paže roztaženy a z toho v dalším taktu přecházejí do společného víření atd.

Podobně pokračuje tanec dále:
Ve 2 taktech víření doprava, v dalších 2 taktech se podupy zastaví, pak víření doleva. Tanečnice na konci víření doleva obchází tanečníka, který jí udělá místo zvednutím levice. Tanečnice podchází pod levou rukou, tanečník si ji přidržuje jako na začátku přehrávky písně “Namíriu na houba” a opakují pozvolné převádění tanečnice za sebou po několik taktů z těsného držení až po uchopení se za levé ruce, kdy tanečník vede tanečnici za sebou. CH zase krokem poskočným, D obyčejnými kroky. Po několik taktů ji vede za sebou. Švihem spojených paží ji roztočí doprava a opakuje se celá část, kdy tanečnice se střídavě otáčí doprava a doleva, podupkává proti tanečníkovi, zatímco on ruce v bok na místě “tuče houby” a dělá odzemek. Závěrečnými podupy s natočením obou proti sobě a s mírně rozpaženými pažemi ukončí tuto část a opět se uchopí k víření.

VII. Zpěv čtvrté písně “Pomožte ně na sušírňu”
Dvojice při zpěvu přenáší obvyklým způsobem váhu těla vlevo a vpravo, tanečníkova levice vzpažena v gestu.

VIII. Muzikantská cifra
1. – 2. takt: Dvojice na miste “ďúpe” dvakrát v každém taktu (na
a) vnitřní noha. na b) vnější).
3. – 4. takt: Drobným poďupkáváním (4 podupy v taktu) začínají na místě.
5. – 6. takt: Drobnými podupy postupně se posunují směrem vpřed k muzice.
7. – 8. takt: V dalších taktech drobným ďupkáním dvojice ustupuje dozadu (stále začíná vnitřní noha).

Muzika hraje nápěv “mrzuté” (Három fárom, pod kočárom).
Dvojice se otáčí drobným poďupkáváním doprava asi 4 takty. V dalších dvou taktech jdou opět ďupkáním vpřed, ve 2 taktech opět vzad a pak opět navazuje ďupkáním s pohybem doleva (cifra po “mrzuté”). Podle délky cifry opět postupuje dvojice ďupkáním dopředu (ve 2 taktech), ďupkáním vzad (ve 2 taktech). Před závěrem ještě poďupávají směrem vpřed ve 2 taktech, směrem vzad ve 2 taktech a pak už jenom v 1 taktu drobným poďupkáním na místě, při kterém se otočí čelem k sobě, pak následují závěrečné akordy, při kterých tanečník lehce nadzvedne tanečnici a postaví ji na zem (D se opře oběma rukama ze strany o jeho ramena, on ji uchopí v pase a D odrazem mu napomáhá při vyzvednutí. Doskočí zpět oběma nohama na zem a CH ji stále přidržuje). V úplném druhou dobu plácne svojí pravicí do pravice D. Tím jí “zaplatí” čili poděkuje za tanec a zůstanou chvilku klidně stát. Tím tanec končí.
Starosvětská stejně jako sedlácká je tanec, jehož skladba je improvizována z několika daných prvků a figur. Protože šlo zřejmě o tanec vyspělých a starších tanečníků, bylo tempo tance poněkud volnější než u sedlácké. Rovněž počet písní, které se k starosvětské zpívaly, byl menší. O to větší byla plocha pro hudce a pro jejich hudecké cifry. Tanec tedy měl možnost plně se rozvinout a popř. opakovat některé taneční vazby, čímž docházelo v rámci taneční kompozice k určité gradaci. Tanečníci se totiž nejenom rozjařili tancem, ale našli i zalíbení v různých složitějších vazbách a tanečních prvcích. Důležitá byla souhra jednotlivých tanečníků, což se projevovalo i v jejich výrazu. Kompozice starosvětské např. v podání Martina Miškeříka a Alžběty Čambalové, posledních přímých nositelů tohoto tance, byla dílem přímo mistrovským. Ve starosvětské se objevovaly i některé jiné kroky, nežli jsou běžně známé v sedlácké. Stejně tak pokud jde o taneční figury (mnohonásobné obcházení D kolem CH, postupné rozvíjení tance do prostoru atp.). V druhé části snímku na kazetě – opakování s detaily – si můžeme těchto odchylek povšimnout.

Tančí Zdenka Jelínková (1920) a Jiří Mička (1945) z Velké nad Veličkou, hraje Horňácká muzika Martina Hrbáče ve složení Martin Hrbáč (1939) prim, Josef Pešek (1952) housle-terc, Josef Kůtný (1961) housle-kontr, František Sedlář (1940) klarinet a Jaroslav Smutný (1934) kontrabas.

Notový přepis cifry Radoslav Zapletal

a)
Hrajte, že ně hrajte, od konca do konca,
a ty, naša šenkérečko,[: poď s nama do tanca. :]

b)
Trindy, rindy, na ulici stáła,
trindy, rindy na mňa sa dívała,
trindy, rindy nedívaj sa na mňa,
trindy, rindy šak nepůjdeš za mňa.

Sedí, sedí na kolaji ptáča,
pěkným hedvábným pérkem zatáčá,
sedí, sedí na kolaji druhé,
vybírá si ze trech pérek lubé.

Trikrát sem panáčka prosił,
klobáček pod pažú nosił,
[: aby ně odpustił,
čeho sem sa tejto noci dopustił. :]

d)
Dyž sem já k vám chodívávał, chodívało nás pět,
nechcełas ně vypovědět, kerého budeš chcet,
kerého máš ráda.
Juru lebo Jána, lebo kamaráda.

e)
Tancuj, miłá, tancuj, já sa budem dívat,
bude-li to pěkné, budem k vám chodívat.

Zavrť sa ně, zavrť, moja vrtulenko,
uděłaj kolečko, moja galánečko.

K nejstarším formám horňácké sedlácké patří sedlácká z Velké nad Vel. a Javorníka. Patří k tancům točivým, nejvýraznějším pohybovým projevem je otáčení dvojice kolem společné osy. Dalším výrazným rysem sedlácké po stránce pohybové je sólový projev tanečníka a tanečnice (tanečnice se otáčí na místě vpravo, zvláštním podklesáváným krokem na pravé noze, zatímco CH kolem ní cifruje, podupává, tleská atp.). Po hudební stránce se opírá sedlácká o velké množství písní příbuzného hudebně rytmického rázu, který podtrhává osobitá hra hudců. V nejstarších dobách hrávala k sedlácké hudba hudecká a nejnověji byla kapela doplněna o cimbál. Pro taneční skladbu je příznačná improvizace, kdy jednotliví tanečníci z daných prvků a figur samostatně kombinují svoji taneční skladbu; musí však přitom přesto dodržovat určitá pravidla, která se týkají spíše vazebnosti figur. Figurálním základem tance, jeho popisem i charakteristikou, stejně jako taneční kompozicí, jejími vazbami a zákonitostmi se zabývá publikace Z. Jelínkové Horňácká sedlácká (Monografie lidového tance, vydalo OKS Hodonín 1983). Na tuto publikaci odkazujeme také při podrobnějším studiu tohoto tance.
Pohybová charakteristika
Sedláckou zahajovali tanečníci (muži nebo svobodní chlapci) tím, že přistupovali se zpěvem táhlé písně v řadě nebo polokruhu, držíce se navzájem kolem krku. před hudbu (např. To velické širé pole, Hrajte, že ně hrajte aj.) Hudba se k nim připojila a dopro­vázela je. Před muzikou ještě chvíli vyzpěvovali tak, že se střídal zpěv písně s doprovodem hudby a samostatná hudební přehrávka. CH se při zpěvu i při přehrávce pohupovali ze strany na stranu, z nohy na nohu, vpravo stranou (liché takty), vlevo stranou (sudé takty) nebo naopak. Občas zadupali, zavýskli. Tak přešli postupně z táhlé písně do rytmického přednesu písně sedlácké. Obvyklým pokynem pro příchod dívek k jednotlivým tanečníkům, které si volí podle své vlastní vůle, je zatleskání tanečníků při ukončení nápěvu k písni sedlácké. D přicházejí ke svým tanečníkům a zaujmou jedno ze dvou základních tanečních postavení.

I. Zpěv taneční písně
Je důležitou součástí tance. Mění se často v souboj zpěváků, kdo lépe zazpívá neznámější píseň apod.

Postavení dvojice při zpěvu:
1) Tanečnice se postaví za tanečníka a položí mu levou ruku zezadu na jeho levé rameno. Tanečník při zpěvu gestikuluje volnou pravicí (pravice D je připažena). Při zpěvu sejme tanečník pravou rukou levou ruku D ze svého ramene a uchopí do levé dlaně své pokrčené levice. V tomto postavení přenášejí váhu těla při zpěvu taneční písně tak, že v lichých taktech nakročí oba levou nohou šikmo vlevo vpřed na a), a na b) přisunou pravou nohu k noze levé s hmitem podřepmo (pohyb má krouživý charakter). Současně tanečník posune mírně levou ruku spojenou s levicí D mírně vpřed, lokty pokrčeny. V sudých taktech přešlápnou na pravé nohy – a), na b) přisunou kruživým pohybem levou nohu a celý pohyb zakončí mírným podřepem. Spojené levé paže se mírně posunou v pokrčení vzad. Takto se to opakuje až do konce zpěvu, tanečník různě gestikuluje pravicí, může v tanci i zadupat atp.

2) Dvojice v polootevřeném držení čelem k hudbě, CH obejme pravicí D kolem pasu, D položí ohnutou levici na jeho levé rameno, vnější paže spojí vpředu (CH uchopí levou rukou pravou ruku D shora, palce zaklesnuty, hřbety obou rukou nahoře). V tomto držení přenášejí váhu těla, buď podobným způsobem jako při 1. způsobu tzn. krouživým přenášením váhy těla v lichých taktech na levé nohy. v sudých na pravé. Někdy při zpěvu na chvíli tanečník uvolní ruku tanečnice a levicí gestikuluje.

Jiný způsob přenášení váhy těla v držení 2):
V lichých taktech na a: Vykročí vnější noha vpřed a přenese se váhu těla.
b: Přísun vnitřní nohy k noze vnější, ukončení mírným podřepem.
V sudých taktech na a: Zakročí dvojice vnitřní nohou vzad (váha na celém chodidle).
b: Přísun vnější nohy k noze vnitřní, ukončen podřepem.

II. Společné víření dvojice kolem společné osy
Druhý způsob držení při zpěvu v držení polootevřeném je východiskem k základní pohybové figuře ke společnému víření. Provádí se vpravo i vlevo kolem společné osy, nejčastěji doprava (D couvá, CH postupuje vpřed).

Krok víření:
Podtrháváný se zvrtem –
1. takt – a: CH malý krok pravou nohou vpřed po obloučku vpravo s půlobratem vpravo (spíše vysunutí celého chodidla vpřed), špička vytočena asi o 45° zevnitř. Noha výkročná v koleně nepatrně povolena. Podtrhnutím a vytočením pravé paty doleva a mírným nadnesením celého těla doleva, otočení na noze výkročné.
b: CH při otočení na pravé noze současně švihem levé nohy předkročí před pravou nohu s obratem asi o čtvrt až půl kruhu vpravo, došlápne na ni a přenese částečně váhu těla. V závěru pohybu napne obě nohy v kolenou. Pohyb je strohý, tvrdý. Chodidlo levé nohy je příčně postaveno k noze pravé – špička pravé nohy směřuje kolmo k chodidlu nohy levé.

1. takt – a: D malý krok levou nohou vzad s půlobratem vpravo (noha došlápne celým chodidlem na zem, pata vytočena zevnitř, koleno mírně pokrčeno), otočení na noze výkročné se provede podtrhnutím levé nohy vpravo a mírným nadnesením celého těla.
b: Přisune pravou nohu k noze levé s otočením o čtvrt až půl kruhu vpravo. Nebo zakročí mírně za patu levé nohy, pata pravé nohy odlepena od země. Nohy se v kolenou po dokončení přísunu napnou. Takto se víří až do konce 1. fráze, kdy tanečník obvykle ukončí víření podupem vnější nohy a dívka jenom přikročením vnější nohy k noze vnitřní. Následuje víření opačným směrem, které může ukončit v původním postavení anebo tanečník pošle dívku pod svoji levou paži kolem svého levého boku za sebe, ona jej obejde a postaví se vedle něho jako na počátku tance (někdy jej může obejít i dvakrát, obvykle už při zpěvu další sloky, kdy ji chlapec sám posílá kolem sebe). Víření může začít nebo končit “poďupkáváním”. Poďupkávání může být vloženo i mezi jednotli­vé části víření. Je buďto poskočné na vnitřní noze: výskok na vnitřní, přešlap na vnější a přešlap na vnitřní. Nebo je drobně vyďupkávané: na každou osminu jeden přídup. 1. osmina – došlap shora na celé chodidlo vnitřní nohy, koleno povolí, vnější noha se uvolní od země, 2./8 – vnitřní koleno odpéruje a vnější noha došlápne celým chodidlem k zemi. 3. – 4./8 = 1. a 2. osmině. Nebo může být drobné poďupkávání zkombinováno s poďupkáváním poskočným: 1. – 2. osmina: přešlapy vnitřní nohou a vnější nohou, 3. – 4. osmina: odrazem z vnitřní nohy do mírného poskoku, vnější noha více pokrčena v koleně, vnitřní nízko nad zemí, zatímco chodidlo pravé nohy je poněkud výše. Noha je v koleně více pokrčena. V dalším taktu došlap vnitřní nohou shora na zem, v 2. osmině přešlap na vnější nohu, v 3. a 4. jako v před­cházejícím taktu.
Pozn. k drobnému poďupkávání: Může se provádět i mírným pohybem směrem vpřed a vzad.

Popis kroku víření podle Horňácké sedlácké str. 51n.:

CH krok při víření vpravo (CH postupuje čelem vpřed):
1. takt – a: Malý krok vpřed po obloučku doprava. Asi s půl-obratem vpravo. Noha došlápne na celé chodidlo. Špička vytočena asi o 45° zevnitř. Noha výkročná v koleně mírně povolí.
b: Otočení trhnutím na noze výkročné, s podtrhnutím a vytočením pravé paty doleva a s mírným nadnesením celého těla na přední části chodidla. Noha v koleně se tvrdě napne. Současně švihem z levé nohy z kyčle krok levou nohou vpřed před nohu pravou s obratem asi o půl kruhu vpravo (levá noha jakoby došlápla poněkud rozloženě přes patu na celé chodid­lo). Váha těla se současně přenese na levou nohu. Noha po došlápnutí poněkud povolí v koleně. (Chodidlo levé nohy je příčně postaveno k noze pravé – špička pravé nohy směřuje skoro kolmo ke středu chodidla nohy levé.) V poslední fázi kroku levou nohou se pata levé nohy podtrhne nepatrně doleva. Nohy v kolenou se vypnou nahoru.
D při víření vpravo (D postupuje pozpátku):
1. takt – a: Malý krok levou nohou vzad po obloučku po levé straně CH, s půlobratem vpravo. Noha došlápne na celé chodidlo přes špičku na patu, pata vytočena zevnitř doleva. Noha výkročná je při vykročení mírně povolena. Otočení na noze výkročné se provede potočením paty vlevo s mírným nadne­sením celého těla.
b: Přísun pravé nohy k levé s otočením o půl kola doprava. Nohy se v kolenou po dokončení přísunu mírně napnou. Chodidlo pravé nohy je vedle chodidla levého nebo posunuto poněkud vzad, takže špička pravé nohy je asi v polovině levého chodidla.

Jiná varianta 2. části kroku:
b: Pravá noha se nepřisouvá, ale provede obdobný pohyb jako v a) levá noha: ve 3. osmině nakročí přední částí chodidla vzad stejně za patu chodidla nohy levé, v koleně pokrčena. Špička vytočena i s kolenem zevnitř. Ve 4. osmině se nadnese podtrhnutím na přední části chodidla mírně nahoru se současným vytočením pravé paty doleva. Levá noha se uvolňuje současně k dalšímu kroku.
Pozn: Ženský krok není tak výrazně rytmizován jako krok mužský. Objevuje se v něm dvojí poklesnutí a nadnesení: v 1. polovině taktu jedno, ve 2. polovině taktu poněkud menší.

Víření vlevo v tomtéž postavení a držení:
CH i D vykračuje opět vnitřní nohou, jenže CH vzad pravou a D vpřed levou. Krok CH je vlastně zrcadlovitou obdobou kroku D s vířením doprava a naopak (viz Horňácká sedlácká, str. 53 až 54).

III. Individuální projev CH a D
D se otáčí na místě kolem vlastní osy vpravo, řidčeji vlevo. Někdy střídá záměrně oba směry. CH při otáčení D buď stojí na místě a tleská do dlaní, podupává atd., anebo obchází D ve směru proti hodinovým ručičkám nebo i naopak krokem obyčejným, přísunným nebo prokládaným poskoky, podupy, potlesky na holínku atp. Při obyčejné chůzi tleská do dlaní, při kroku s poskoky a podupy střídá potlesky do dlaní s luskáním prsty, tleskáním na holínku atd. Konečně vedle tanečnice cifruje.
Otáčení D na místě. Po roztočení D švihem spojených levic CH a D se otáčí D vpravo, paže připaženy, stoj vzpřímený, oči sklopeny.
1. takt – a: Krok na místě pravou nohou s půlobratem vpravo a nepatrným pokrčením nohy v koleně. Noha došlápne na zem celým chodidlem. Špička je vytočena zevnitř, noha v koleně povolena, váha je na pravé noze.
b: Krok na místě s půlobratem vpravo, levá noha přitom předkročí před pravou nohu. Špička pravé nohy směřuje ke středu chodidla nohy levé, které je vytočeno dovnitř. Pravá noha při došlápnutí levým chodidlem na zem v koleně odpéruje nahoru. Osou otáčení je pravá noha. Při kroku se tedy střídá povolení pravého kolena s vypnutím při současném otáčení (šroubovitý pohyb).
2. takt a všechny další rovnají se 1. taktu. Otáčení D je plynulé, vláčné.

Cifrování CH.
Mužské cifry u sedlácké možno rozdělit do několika skupin:
a/ pohyby ve stoji na místě – natáčení trupu, napínání a povolování v kolenou, přidupávání, tleskání, otáčení se na místě kolem vlastní osy dupavými kroky s přidřepáváním na jedné noze, pohyby s “ďupkáním” atd.;
b/ pohyby z místa – obcházení točící se tanečnice různým druhem kroku nebo poskoku s potlesky na holínku, ohýbání nohy zánožmo atd.
Podrobně viz Horňácká sedlácká, s. 64 – 106.

IV. Přechodné figury:
1. Vedení tanečnice tanečníkem v prostoru za sebou (protějšek slezského a lašského “zachodzeni”):
Z prvního základního postavení dvojice při zpěvu (D stojí za CH a drží se spolu za levé ruce) po ukončení zpěvu vede CH D za sebou po obloučku vlevo vpřed z místa. Děje se tak krokem přísunným:
1. takt – a: CH i D vykročí levou nohou šikmo vlevo stranou, spojené levice současně švihnou doleva téměř do upažení.
b: Přísun pravé nohy k levé, ukončen podřepem.
2. takt – a: Krok pravou nohou šikmo vpravo vpřed, švih spojený­mi levicemi doprava do mezery mezi CH a D. b: Přísun levé nohy k pravé, ukončen mírným hmitem podřep­mo atd.
Chlapecký krok může být různý – někdy je to jako krok poskočný, druhá noha se mírně pokrčí, v lichých taktech na levé noze. v pravých na pravé noze s různými doprovodnými pohyby druhé nohy (tleskání na holínku, na opatek atd.). Někdy může chlapec místo kroku třikrát zadupat (L-P-L noha, P-L-P noha). Může také luskat prsty a různě gestikulovat volnou pravicí.
Varianta dívčího kroku – naznačený přeměnný krok.

Po několika krocích roztočí CH D švihem spojených levic doprava. D se otáčí jak shora popsáno a CH tleská a cifruje. Na tuto figuru navazuje víření. Někdy místo roztočení CH D pouze podtočí a ihned uchopí k víření.

Další způsob uchopení D k víření z vedení D za sebou:
CH vede asi ve 4 taktech D za sebou shora uvedeným způsobem se švihy paží doleva, doprava, doleva, doprava. V pátém taktu pak vyšvihne paže doleva, zastaví se přísunem kroku, v šestém taktu přechytne CH svoji pravicí za zády levou ruku D a vyšvihne takto spojené ruce doprava. V dalším taktu švihem spojených pravých paží za zády otočí se CH k D, paže se v zapažení uvolní a CH uchopí ihned pravicí D kolem pasu. D mu položí levici ohnutou v lokti přes jeho pravé rameno a vnějšíma rukama se spojí k víření.

2. Změna postavení dvojice při zpěvu:
Převedením D z polootevřeného držení kolem svého pravého boku za sebe. D se postaví za CH jako na začátku tance a uchopí se spolu levýma rukama. Toto převedení lze provést buďto na konci víření, kdy tanečník posune pravou rukou tanečnici za sebe kolem svého levého boku (případně zvedne levici), D se postaví za CH a uchopí se spolu za levé ruce a přenášejí v tomto postavení během zpěvu váhu těla. Jindy je to možno provést na začátku zpěvu, kdy ji tanečník pošle kolem sebe stejným způsobem.
Obměna tohoto způsobu – někdy posílá tanečník D až dvakrát či třikrát kolem sebe. Ona stále jakoby se přidržovala tanečníka levou rukou a sune ji po jeho prsou, až do chvíle, kdy zůstane stát za ním a uchopí se opět za levé ruce.

3. Podtáčení D společně s CH:
Někteří tanečníci v okamžiku, kdy podtáčeli tanečnici při vedení D za sebou, se podtáčeli společně s ní pod spojenými levicemi. V závěru pak buď tanečnici pustili, sami pak cifrovali, zatímco se ona točila, nebo ze společného podtočení se oba uchopili ihned k vaření.

Poznámka ke skladbě: Taneční skladba sedlácké respektuje určité zákonitosti. Jak jsme se již mohli přesvědčit, různý způsob postavení při zpěvu nabízí dvojici různé možnosti rozvíjení tance. Obratní tanečníci je ještě přizdobují cifrováním, přidupáváním, zavýsknutím, různým podtáčením tanečnice i podtáčením společně s ní. Celá taneční kompozice graduje v průběhu tance až do hudebně pohybového závěru – cody. U velické sedlácké není zvykem, aby tanečník ihned z víření roztočil tanečnici. K samo­statnému točení tanečnice se přechází přes uvedené přechodné figury. Zpěv se vkládá pravidelně mezi vlastní tanec, hudba přehrává předzpěvovanou píseň 1x až 2x.

Tančí Antonín Mička (1945) a Eva Plesníková (1954), Eduard Mička (1951) a Marcela Mičková (1965), Jiří Mička (1945) a Marie Ptáčníková (1949) z Velké nad Veličkou, hraje Horňácká muzika Martina Hrbáče jako v B. 1.

Písně B. 3
Notový přepis cifry Radoslav Zapletal.

Nápěv a) = B.2 a)
Hrajte, že ně hrajte, od konca do konca,
a ty, naša šenkérečko, [: poď s nama do tanca.:]

Jura je na húri, Jano je v komori,
a ty naša šenkérečko, [: tancuj si po vůli. :]

Andulko moja, buď ně povolná, kúpím ti kabátek,
pěkný zelený, pomazínový, budeš mět na svátek.

Šohajku, né tak, Andulko, pročpak, kúpím si ho sama,
chcu byt samotná jak ruža vonná mezi obilama.

Šak si, Bože, pěkná, šak si, Bože, pěkná,
ej, ale nerobotná, ej, ale nerobotná.

[: Rukávečky čača, :] [: ej, robotěnko,ztrať sa. :]

Ej, duby, duby, zelené duby, [: zelená dubina, :]
posłał ně, miłý, šáteček bíłý [: z Pešťu do Budína. :]

A já mu píšem, že já ho nechcem, [: že ho nemilujem,:]
že mám iného a pěknějšího, [: že za něho půjdem. :]

Moc je to na synečka, moc je to na něho,
koníčka si okšírovat, sednút si na něho.

Popis viz B.2 Sedlácká I z Velké nad Veličkou.

Tančí Jan Kománek st. (1951) a Helena Patinková (1953), Jaroslav Slovák (1953) a Anna Kománková (1954), Jiří Šácha (1955) a Růžena Šáchová (1957) z Velké nad Veličkou, hraje Cimbálová muzika Jarka Miškeříka z Velké nad Veličkou ve složení Jan Kománek ml. (1975) prim, Martin Kománek (1977) housle-terc, Petr Galečka (1974) housle-obligát, Petr Kučera (1974) a Zdeněk Maňák (1975) housle-kontr a Radim Kovárník (1975) kontrabas.

Pod horú oves drobný,
kosí ho tam šohaj hodný,
ej, kosí, kosí, nemá rosy,
galánka mu tam vodu nosí.

Až pojedu orati na dolinu,
veznem si já poháňat moju milú,
dyž tam méj miłéj nebude,
kdo ně poháňati bude,
zatočím si koníčky, jedem domů.

Jaký fryštuk, taká večera,
včéra była husa pečená,
ale dneskaj ráno,
prevelice máło, běda preběda.

Keby sa ťa pýtał vrbecký rychtár,
[: pověz mu má miłá, že sem doma nespał. :]

Keby sa ťa ptali vrbečtí úradé,
[: pověz jim má miłá, že su na zahradě.:]

Keby było po půłnoci, o jednéj hodině,
preca sa my, moja miłá, rozéjít mosíme.

A ty půjdeš krávy dójit a já koně kŕmit,
preca sa my, moja miłá, mosíme rozéjít.

Pohybový projev tanečníka při sedlácké je v úzkém kontaktu s hudebním přednesem. Po pohybové stránce i v gestikulaci se postupně stupňuje od jednoduchých rytmických pohybů – podupá­vání, natáčení, podřepávání až k pohybům složitějším, kdy jakoby celým tělem tančil. Ostatní viz popis B.2 Sedlácká I.

Zpívá František Okénka (1921) z Hrubé Vrbky, hraje Horňácká muzika Martina Hrbáče jako v B. 1.

[: V suchovskej hospodě pěknéj malovanéj, :]
[: zabili tam stárka, :] jak tancovał v kole.

Podívaj sa, miłá, z doliny do kopca,
[: jakého ti vedú šedivého vdovca. :]

Kde si była, [: Anduličko, Anna :],
[: była sem já za horama sama. :]

Čí sú to husky na téj vodě,
oni si choďá po slobodě,
[: čí to husky vodu kalá,
kde má miłá šaty prała. :]

Vem, Janíčku, vem flintičku,
zabij husičku nad vodičkú,
[: nech sa miłá nenaháňá
od večera až do rána :].

Suchovská sedlácká začíná příchodem tanečníků před muziku se zpěvem táhlé písně, např. “V súchovskéj hospodě pěknéj malovanéj”. Tanečníci přicházejí volným krokem, doprovázeným gesty paží. Před hudbou píseň dozpívají a postupně přecházejí do přenášení váhy těla v rytmu zpívané písně, v lichých taktech např. na pravou nohu vpravo stranou, v sudých taktech vlevo stranou. Tanečnice stojí opodál a sledují jednotlivé tanečníky. Po táhlé písni, doprovázené hrou hudců, zazpívají muži 1. píseň do tance (např. Podívaj sa milá z doliny do kopca…).

Tanec má 3 části.
I. Zpěv s doprovodnými pohyby
Při zpěvu taneční písně v živějším tempu tanečníci přenášejí váhu rovněž v rychlejším tempu. Na zatleskání přibíhají tanečnice (každá si vybírá svého partnera sama) a postaví se po pravé straně tanečníkově. Takto se postupně vytvoří taneční dvojice čelem k hudbě, které se rozestoupí do volného hloučku, D po pravici CH. Při zpěvu se uchopí za vnitřní ruce a spolu s tanečníky v rytmu zpívané písně přenášejí váhu těla:
1. takt – a: Krok vnější nohou vpřed (D pravou, Ch levou), noha je zatížena.
b: Přísun nebo přikročení vnitřní nohy k vnější. Spojené vnitřní paže doprovázejí krok s přenesením váhy těla nebo s přísunem druhé nohy spodním obloukem vpřed. Přísun druhé nohy je zakončen mírným limitem v podřepu.
2. takt – a: Krok vnitřní nohou vzad (D levou, CH pravou, noha je zatížena).
b: Přísun nebo přikročení vnější nohy k vnitřní, zakončeno mírným podřepem. Spojené vnitřní paže doprovázejí krok spodním obloukem vzad.
Někteří tanečníci nebo tanečnice při přenášení váhy těla nechávali druhou nohu na místě (při pohybu vpřed vnitřní noha se odlepila pouze patou od země, a při pohybu vzad zůstávala vnější noha na svém místě – váha přenesena na vnitřní nohu). Při pohybu spojených paží vpřed se dvojice mírně natáčejí od sebe a při pohybu spojených vnitřních paží vzad mírně k sobě. V prů­běhu tance někdy při zpěvu tanečník přidupne, zvedne paži do gesta atp.

II. Víření dvojice na místě kolem společné osy jedním i druhým směrem
Na začátku přehrávky nápěvu hudbou tanečník i tanečnice dupnou nebo přímo se uchopí k víření a víří základním tanečním krokem kolem společné osy vpravo (D couvá). Držení při víření: CH uchopí D pravicí kolem pasu, D položí levici ohnutou v lokti na jeho pravé rameno. Vnějšíma rukama se uchopí vpředu asi ve výši prsou (lokty jsou mírně pokrčeny, tanečnice vloží svoji dlaň do dlaně CH, ruka tanečnice je hřbetem vzhůru). Ruce jsou lehce sevřeny, palec D vespod, CH nahoře.
Krok víření je lehký, jakoby vnitřně nadnášený, lehce našlapova­ný, spíše přízemní. Je to zvláštní druh rychlé chůze akcentované mírně v 1. době taktu. Krok je prováděn po celých chodidlech. Vykračuje (podle zvyklostí tanečníků) vnitřní noha nebo také vnější noha. Taneční krok i celý tanec tím chrakter nemění. Někdy i tentýž taneční pár začíná jednou na vnitřní nohu. jednou na vnější. Je to patrně závislé na tom, zda tanečník mezi zpěvem a tancem nepřidupne, čímž se změní noha výkročná.

1. způsob víření (vykračuje vnitřní noha).
Dvojice víří buď hned od začátku běžným vířivým krokem nebo (velmi často) zdůrazní výkročnou nohu přídupem. Tento přídup se objeví na začátku víření a pak obvykle vždy při změně směru víření. Změna víření se provádí vždy na začátku nové hudební fráze např. píseň č. 1 “Podívaj sa milá”:
1. takt – a: CH i D přídup vnější nohou těsně vedle nohy vnitřní (noha přilne celým chodidlem k zemi).
b: Lehký sotva znatelný přešlap na levou nohu. Některé dvojice výdrž ve stoji.
2. takt a další – a: D lehký krok nepříliš dlouhý pravou (vnější) nohou vzad, CH tentýž krok levou (vnější nohou vpřed, špička vtočena mírně dovnitř).
b: D vnitřní nohou (levou) vzad. pata mírně vytočena zevnitř. (Pozor, dvojice se točí po obvodu malého kroužku, nutno se přizpůsobovat knižné dráze, po které dvojice obíhá).

Takto dvojice víří až do konce fráze, např. v písni “Podívaj sa milá” až do konce 6. taktu. Ale např. v písni “Kde si byla Anduličko, Anna” – na konec 7. taktu. Při písni “Čí sú to husky na téj vodě” může to být na konci 4. nebo 8. taktu atp.
Při změně směru víření na začátku opět dvojice přidupne vnější nohou a od dalšího taktu stejným způsobem opačným směrem (CH couvá, D postupuje vpřed). CH nyní klade chodidla jako D před tím, jenomže opačnou nohou. D postupuje vpřed obdobně jako CH v 1. části, ale opačnou nohou. Takto se muže měnit směr víření s přídupem vnější nohy na začátku (vykračuje vnější noha) po jednotlivých frázích až do konce písně. V závěru písně a tance víří-li dvojice doleva, muže D podběhnout pod levicí CH a obejít ho krokem stejného charakteru při víření za jeho zády až na své původní místo po pravici. CH přitom přešlapuje na místě stejným krokem, nebo si přidupne, tleskne do dlaní atp. Přijde-li D na místo po pravici CH dříve než-li skončí přehrávka předzpívaného nápěvu, uchopí se s ním za vnitřní paže a až do konce přehrávky pak přenášejí váhu těla jako při zpěvu, tj. v lichých taktech na vnější nohu vpřed, kmih spojených paží vpřed a v sudých taktech na vnitřní nohu vzad, kmih spojených paží vzad.
V případě, vykračuje-li dvojice vnitřní nohou včetně přídupu na začátku tance a na začátku každé taneční fráze, zůstává charakter tance i tanečního kroku nezměněn.

III. Samostatný taneční projev D a CH.
D se otáčí na místě kolem vlastní osy doprava (výjimečně doleva) krokem, který je v podstatě stejného charakteru jako při víření (tj. pružnými, zdánlivě jakoby vnitřně utaženými, ale přesto temperamentními kroky, při kterých při samostatném otáčení našlapuje z poněkud větší výšky, – musí poněkud výše zvednout chodidlo). Tanečnice obvykle zakládají ruce v bok. CH při otáčení D přidupává nebo přešlapuje krokem jako při víření (zadupe, tleskne, zavýskne, zvedne jednu nebo obě ruce vzhůru, příp. ji založí za hlavu atp.).

Pozn. ke skladbě: Nejčastěji se střídá ve stavbě tance zpěv taneční písně s doprovodnými pohyby s vířením jedním i druhým směrem, jak bylo popsáno nahoře a s oběhnutím tanečnice na konci kolem tanečníka. Třetí individuální figura se objevuje řidčeji – podle vůle tanečníka. Starší dvojice většinou jen víří. U mladších dvojic se individuální figura objevuje buď na začátku figury předzpívaného nápěvu nebo v průběhu tance na začátku nové taneční fráze, příp. jí tanec končí.

Stylové a pohybové zvláštnosti při tanci.
Taneční krok při víření bývá zpočátku poněkud sevřenější.
V průběhu tance jakoby se uvolnil a na hlavách tanečních dvojic lze pozorovat, že krok není zcela hladký, ale že se v rovině horizontální zvyšuje a snižuje. Charakteristické však je jakési zvláštní opatrné našlapování, které působí na ráz celého tance. Stejně tak při podupu na začátku lze pozorovat např. u mužů až jakési naskočení na výkročnou nohu, zatímco druhá noha se pozvedne od země v mírném pokrčení. Při obíhání tanečnice okolo tanečníka v závěru víření tanečník má většinou připaženu levici a jakoby pravicí tanečnici posílal kolem svého levého ramene za sebe. Původně hrávala na Suchově k sedlácké hudecká muzika (ještě zač. 50. let žil původní primáš Šumbera – vrstevník velického Martina Miškeříka). Později po zániku hudecké muziky doprovázela sedláckou dechovka, až do svého zániku v 60. a 70. letech. Dechovka se určitým způsobem podepsala na charakteru nynější sedlácké: při předzpěvu tanečníků (event. i tanečnic) nehrála a při vlastním tanci pak zrychlovala tempo předzpívané písně.

Tančí Josef Horňák (1942) a Ludmila Zemčíková (1945), František Horňák (1948) a Zdena Pinkasová (1954) ze Sucho-va, hraje muzika souboru Radošov z Veselí nad Moravou ve složení Antonín Těthal (1958) prim, Přemysl Kolaja (1954) housle-kontr, Richard Bittner (1964) klarinet a Jaroslav Smutný (1934) kontrabas.

[: Pod Javornú horú zelenú, :]
[: žało tam djévča, mé potešéný, trávu zelenú. :]

[: Jak ju nažało, aj navázało,:]
[: aj, na šohajka, mé potešéný, si zavolało.:]

Počkaj na, milenko, počkaj na, milenko,
na fraštáckém moste, na fraštáckém moste.

[: Pošlem ty psanýčko :]
[: po rybárskéj pošte. :]

Nepojedem na robotu, až pojede Vávra,
kolečka mu vrzukajú, veze na nych dábła.

Nepojedem do roboty, až pojedú zemané,
ony majú kone vrané a my máme strhané.

“Lhotácká sedlácká” (zpívaná, dúpaná) začíná příchodem tanečníků před muziku. Zpívají buďto táhlou píseň, nebo již předzpěvují 1. sloku sedlácké. Tanečníci se při zpěvu chovají jak je zvykem na celém Horňácku (viz Suchov): přenášejí v rytmu zpívané písně váhu těla z nohy na nohu, postojí, podřepnou v kolenou, přidupnou jednou nohou třeba několikrát po sobě nebo střídavě zadupají jednou a druhou nohou atp. Důležitá je gesti­kulace paží (pokud se nedrží ve dvojici nebo ve větším počtu tanečníků kolem krku nebo kolem pasu gestikulují jednou nebo oběmi pažemi, často zatleskají, zadupají). Tanečnice stojí opodál a na výrazné zatleskání tanečníků před koncem předzpěvu přibíhá každá k vybranému tanečníkovi. Postaví se po jeho pravici a pokud ještě zpívá, uchopí se s ním za vnitřní ruce. vnější připa­ženy a přenáší až do konce zpěvu váhu těla přešlapováním vpřed na vnější nohu (D pravou, CH levou), vzad na vnitřní nohu. Spojené vnitřní paže doprovázejí tento pohyb spodním obloukem vpřed až do mírného natočení dvojice od sebe v lichých taktech a spodním obloukem vzad až do mírného natočení k sobě v sudých taktech. Tyto pohyby platí pro veškerý předzpěv. Nutno ještě podotknout, že tanečník si různě přidupne při předzpěvu jednou nohou dvakrát po sobě, nebo na začátku každého taktu atp. Podle zvyku jednotlivých tanečníků buďto druhou nohu přisouvají nebo přikračují k noze výkročné při přenášení váhy těla při zpěvu. Nebo obě chodidla zůstávají na místech a pouze při přenášení váhy těla se odlehčuje střídavě jedna nebo druhá noha a povoluje koleno.

Tanec má 3 části.
I. Zpěv taneční písně
Přenášení váhy těla atp. viz nahoře.
Zpočátku tance se zpívají písně klidnějšího tempa (milostné, výpravné atp.). Na závěr sedlácké se pak zpívají tzv. “trepanice” -tj. kratší písně často satirického obsahu a rychlejšího tempa, které se pochopitelně odráží i v tanci.

II. Víření dvojice na místě v postavení pravými a levými boky k sobě
Na přehrávání nápěvu se dvojice uchopí nejprve pravými boky k sobě “v objetí” a víří kolem společné osy krokem, který v některých případech vypadá jako rychlá chůze, někdy jako krok mezi chůzí až během s náznakem akcentu na vnitřní nohu (v postavení pravými boky pravá). Tanečník někdy na začátku víření přidupne např. pravou nohou k levé nebo naopak, tleskne do dlaní, uchopí se s tanečnicí a víří. To je jakýsi “rozběh” k vlastnímu víření, protože jak tanečník, tak tanečnice přešlápnou na začátku krokem, kterým se pak víří po celou dobu tance. Noha výkročná: dobří a sehraní tanečníci vykračují vnitřní nohou na počátku tance (v postavení pravými boky u sebe je to pravá). Při změně směru na začátku další fráze, kdy se přetáčejí levými boky k sobě, některé dvojice mění výkročnou nohu na nohu vnitřní (levou). Většinou však po přetočení levými boky k sobě vykračují stejnou nohou jako prvně – pravou, která je nyní nohou vnější.
Někteří tanečníci vykračují naopak vnější nohou a po přetočení levými boky k sobě toutéž nohou tj. levou. Na konci víření doleva, pokud končí taneční přehrávka, posílá tanečník tanečnici kolem svého levého boku za sebe. podobně jako na Suchově. Přitom sám přešlapuje v rytmu písně někdy i s větším přidupnutím nebo tlesknutím do dlaní. Zpočátku tance je krok poněkud sevřenější, ale postupně se stoupající náladou se uvolňuje a má více běhový charakter někdy s mírným akcentem na nohu výkročnou.

III. Individuální taneční projev CH a D
D se otáčí na místě běhovými skoky někdy přízemnějšími, jindy vyššími kolem vlastní osy vpravo nebo vlevo, ruce připaženy nebo v bok. CH dupe na místě stále jednou nohou nebo přidupává střídavě pravou a levou nohou, tleská, péruje v kolenou, poskakuje atp. Pokud tančívaly v krpcích, byly kroky měkčí, našlapované na přední část chodidla, a to jak při víření, tak při samostatném otáčení tanečnice (viz. Marie Pomajbíková). Tento styl si podržely, i když tančily v botech.

Tančí Pavel Bajko (1914) a Marie Pomajbíková (1932), Jan Kubík (1927) a Eva Habartová (1972), hraje Horňácká muzika z No­vé Lhoty ve složení Miroslav Minks (1968) prim, František Sup (1970) housle-kontr, Petr Chabiča (1969) klarinet a Radim Valášek (1972) kontrabas.

Nad Javornýčkem spjévá hrdlička,
co dełá miłá, krmí konýčka, krmí konýčka.

Liboce sa, liboce, zelený lísteček na buce,
zelený lísteček na buce.

[: Ešte by sa libotał,:]
[: keby mu vetríček šuchotał.:]

Jde o starší typ sedlácké podle Jiřího Zámečníka a jeho ženy Magdaleny. Podobně též tančívala s Jiřím Zámečníkem Rozina Zámečníková.

Tanec má 3 části.
I. Zpěv taneční písně (proto “zpívaná”)
Tanečníci předstoupí před muziku a zazpívají 1. sloku 1. taneční písně (“Nad Javornýčkem”). Při zpěvu přenášejí váhu těla jako později v páru s tanečnicí: v lichých taktech na a) nakročí výrazně vpřed na levou nohu. na b) houpavě přisunou vnitřní nohu k noze vnější nebo někteří místo přisunutí nohy přikročí k noze výkročné, někdy i s přidupnutím. Někdy ovšem zůstanou ve stoji rozkročném (vnější noha vpřed), v lichých taktech pak při přenesení váhy na vnější zůstává vnitřní noha na místě, odlepí se pouze patou od země. V sudých taktech na a) buď zakročí pravá noha vzad nebo se na ni přenese váha těla (pokud v 1. taktu zůstala na místě). Přenášení váhy těla je prováděno se zapérováním v kolenou a kotnících, někdy až s dvojnátřesem. Paže doplňují výraznou gestikulací zpěv. Před závěrem zatleská­ním přivolají okolo stojící tanečnice. Tanečnice přiběhnou k pravé straně tanečníka. Dvojice se uchopí za vnitřní ruce a pokud ještě pokračuje zpěv, přenášejí D váhu těla vpřed na vnější nohu (pravou), vzad na levou shodně s tanečníkem.

II. Víření dvojice kolem společné osy v polootevřeném držení
CH uchopí D pravicí kolem pasu, D mu položí levici ohnutou v lokti na pravé rameno nebo na záda. Vnějšíma rukama se uchopí jako při velické sedlácké. Na přehrátí písně víří dvojice v 1. části písně vpravo, ve druhé vlevo kolem společné osy. Pokud je píseň členěna na více celků, střídá se směr vířeni při každé frázi.

Krok víření
Vznikl podle starých tanečníků, zřejmě z kroku, který začínal na vnitřní nohu zvrtem podobně jako u velické sedlácké. Později se vykrystalizoval do osobité podoby. Při otáčení dvojice doprava D couvá, CH postupuje vpřed.
1. takt – a: Lehce, jakoby přitlumeně shora naskočí na vnitřní nohu (CH na pravou, která je mírně povysunuta vpřed, D na levou, která mírně zakročí), koleno povolí.
b: Vnitřní noha odpéruje nahoru a současně dokročí CH malým krůčkem levou vpřed a D malým krůčkem pravou vzad k noze výkročné.
V dalších taktech podobně. Otáčení není příliš prudké, ale zato je bohatší ve smyslu vertikálního pohybu. Ke konci hudební fráze zastaví vaření na b) přídupem vnější nohy a mění otáčení na opačnou stranu. Někdy ještě v jednom taktu jakoby přešlápli vířivým krokem pouze na místě a pak od dalšího taktu začínají vířit doleva (CH couvá, D postupuje vpřed). Krok je obdobný jako u víření doprava. Pokud píseň končí, dvojice se zastaví čelem k hudbě a připraví se na zpěv další sloky. Pokud dvojice vířila ke konci nápěvu doleva, může tanečnice krůčky stejného charakteru jako při víření oběhnout okolo levého boku tanečníka dozadu, který jakoby ji pravou rukou za sebe poslal a znovu se vrátí na své původní místo po jeho pravici. Není-li nápěv u konce, uchopí se dvojice za vnitřní ruce a až dokonce nápěvu přenáší váhu těla jako při zpěvu. Některé taneční dvojice při víření v polootevřeném držení komíhají mírně spojenými pažemi dolů a nahoru.

III. Samostatný taneční projev tanečnice a tanečníka
V průběhu tance buď hned na začátku po zpěvu nebo po víření kterýmkoli směrem tanečník tanečnici pustí a ta se otáčí na místě krokem jako při víření, jenže s většími otáčkami. Paže přidržují podél těla roztočené sukně. Otáčení se provádí jenom doprava. Tanečník při tanečnici několikrát může přešlápnout krokem jako při víření (zvýrazní podřep na a) v každém taktu a přitom tleskne pravou dlaní do levé). Někdy toto přešlápnutí vygraduje až do podupu. Mladší tanečníci si i poskočí krokem poskočným, někdy při tomto poskoku tlesknou do dlaní před tělem nebo pod pokr­čeným kolenem. Pokud není píseň ještě u konce, může se dvojice uchopit do víření a vířit až do konce. Výjimečně se objevuje rozto­čení tanečnice, když po skončení víření doleva oběhne tanečníka kolem levého ramene dozadu a on se k ní poskoky, přidupáváním, tleskáním do dlaní nad hlavou atp. otočí. Ona pak u jeho pravého boku až do konce melodie se otáčí doprava shora popsaným krokem.

Tančí Petr Prášek (1960) a Marie Vachunová (1958), Vít Prášek (1971) a Jana Prachařová (1976), hraje Horňácká muzika z Nové Lhoty jako v B. 6.

Tanec zapsán podle pamětníků a tanečníků: Jana Beno (nar. 1885) a Jiřího Zámečníka (nar. 1888). Jako tanečnice tančily Magdalena Zámečníková (nar. 1884), Rozina Zámečníková (nar. 1881) a Anna Sobková (nar. 1908).

Ponýže Trnavy, chodnýček krvavý,
[: ej, a kdo ho krvavił, šohaj porúbaný :].

Ponýže Dubovan chodnýček jako dłan
[: a kdo ho ušlapał, šohajko choda k nám. :]

Pršało, boło tma, zezulenka zmokła,
nemohła doletet méj miłéj do okna.

Nemohła doletet, skázał mi miłý jít,
skázał ta, Kačenko, Janýček pozdravit.

Ej, kde si boła Andulenka, Anna, Andulenka, Anna,
že ta neboło včéra večer doma, včéra večer doma.

Pásla som já [: na doline pávy,:]
kde nerástło [: sedem rokóu trávy.:]

Na fraštáckém moste fijalenka roste,
kdo ju nepoljévá, temu neporoste.

Jde o jednu z nejstarších forem sedlácké v Nové Lhotě. Název je odvozen od různých druhů držení “za krky”. Písně, které se při tanci předzpěvovaly, se shodují se zpívanou sedláckou dúpanou II. Jako hudební doprovod hrávali buďto 4 hudci (3 housle a malá basa) anebo gajdy (gajdoš Jano Sobek – model Úprkova gajdoše z Nové Lhoty).

Tanec má 3 části:
I. Zpěv taneční písně
Podobně jako u zpívané dúpané II s výrazným přenášením váhy těla a gestikulací mužů.
a) Dvojice přenášejí váhu těla jako při sedlácké zpívané v posta­vení vedle sebe, D po pravici CH, držíce se za vnitřní ruce, v mír­ném stoji rozkročném. Je doplněno komíháním vpřed a vzad (podle Jana Beno).
b) Dvojice přešlapuje jednokročkově (krok-přísun jedním směrem, krok-přísun druhým směrem) v postavení čelem proti sobě. CH uchopí D oběma rukama nad pasem nebo na lopatkách, D mu položí ruce ze stran na ramena (tzv. “čardášové držení”). Při jednokročkovém přenášení váhy těla CH našlápne na levou, D na pravou nohu, koleno mírně napjato (1. takt a). Na 2. dobu b) oba přisunou nebo přikročí s malým hmitem podřepmo, druhou nohu k noze výkročné. V druhém taktu totéž na opačnou stranu. Krůčky jsou velmi malé, je to spíše pohupování a přešlapování na místě vlevo a vpravo podle tanečníka. Dvojice se při tomto přešlapování mírně natřásá (podle Jury Zámečníka).

II. Víření dvojice na místě v několikerém postavení a držení “za krky”
Držení: a) V postavení pravými boky u sebe, CH uchopí D pravou rukou zezadu za krk, D jej uchopí pravicí zespod pod levou paží kolem těla a CH drží D levicí na její pravé paži, D má levici připaženou. Obdobně se drží i levými boky u sebe.
Krok víření: jako u sedlácké zpívané – dupané II., krok je však prováděn poněkud trhavěji, v závěru víření doleva přebíhá D kolem CH za jeho zády a ihned se s ním zase uchopí jako ke zpěvu za vnitřní ruce a přenášejí váhu těla na místě, nebo přejde do individuálního projevu: D se otáčí vpravo stejným krokem jako při víření a CH “dúpe” tj. výrazně přešlapuje na místě krokem jako u víření, doprovází jej potlesky (podle Jana Beno).

b) V postavení pravými boky u sebe: CH uchopí D pravicí zepředu kolem krku, D jej uchopí pravicí kolem těla vespod pod jeho levou paží. CH převěsí levici přes pravici D dovnitř a D jej uchopí levou rukou za pravé rameno.
Varianta tohoto držení: CH drží D jako v b), D se ho drží jako v b), ale levici zavěsí přes jeho pravici, dlaň překlopí dovnitř.

c) V postavení čelem proti sobě: CH a D se uchopí navzájem kolem krku, CH vevnitř a zespodu a D shora. V tomto držení čelem proti sobě (viz těrchovská nebo některé zvrtky z Kysuc) se otáčí dvojice vpravo i vlevo kolem společné osy, která prochází před jejich obličeji. Při víření doprava dupne CH i D pravou nohou téměř na místě nebo jen s nepatrným pootočením doprava (1. takt a) a na druhou dobu přidupne levá noha k pravé (nekřížit). Při víření doleva stejně začíná pravá noha, jenom se dvojice otáčí doleva, nekřížit nohy.
Pozn. k charakteru kroku: přicupnutí na a) je silnější, důraznější, koleno více povolí. Krok levou nohou je odlehčenější, pokles není příliš hluboký; pravá noha současně se odlepí od země.

d) V postavení pravými boky k sobě: dvojice se uchopí navzájem zezadu kolem krku pravou rukou, skoro až přes rameno, levice připaženy.

Krok víření:
1. takt – a: Mírné naskočení na vnitřní (pravou) nohu shora, koleno poněkud povolí.
b: Vnější (levá) došlápne lehčeji k noze výkročné a má trochu odlehčenou patu. Víření se provádí oběma směry, držení levými boky u sebe je analogické držení pravými boky u sebe (podle Jury Zámečníka).

Všechny druhy víření mají stejný charakter kroku: trhavý s napa­dáním na vnitřní nohu a s odlehčeným našlapováním na nohu vnější.
Pozn.: Tanečníci si mohli zvolit kterýkoliv z druhů držení při víření.

III. Individuální projev tanečnice a tanečníka
D se otáčí na místě vpravo stejným krokem jako při víření, CH podupává, poskakuje a tleská jako u sedlácké.

Tančí a hrají jako v B. 7.

Néní lepší jak v nedělu, když sa všeci chłapci zejdú,
[: každý má to svoje potěšení, to moje už leží v černéj zemi :].

Lipovský pán farár pěkně káže,
rozdává obrázky, ruky váže,
tydy-danaj, ja-danaj,
tydy-danaj, ja-danaj.

Co sa ně na mojéj ženě lúbí,
kúpił sem jí boty, bosky chodí,
bosky chodí, sukně nemá,
rubáča neprała, co je žena.

Co děłá Kača,
co děłá Kača
v trávě zelenej,
v trávě zelenej.

Jako většina sedláckých začíná zpěvem táhlé písně. Zpívá buďto sólista sám nebo s ním zpívají další zpěváci.

Tanec má několik částí:
I. Zpěv taneční písně
Na začátku tance přichází tanečnice za tanečníkem, postaví se za něho a položí svoji pravou ruku na jeho levé rameno (oba stojí čelem k hudbě = postavení při zpěvu a).
Postavení při zpěvu b): dvojice čelem k hudbě, D po pravici CH, CH uchopí pravicí D kolem pasu. D mu položí levou ruku ohnutou v lokti na pravé rameno, pravice D připažena, levice CH v gestu. V tomto postavení přenáší dvojice váhu těla po celý zpěv v lichých taktech CH i D na pravou nohu (a), druhá noha přisouvá k noze výkročné (b), v sudých taktech na opačnou stranu. Pohyb se neděje přímočaře, ale obloukovitě, pravá noha vykračuje šikmo po obloučku doprava a v dalším taktu levá po obloučku doleva. Každé přenesení váhy těla končí při přísunu druhé nohy podře­pem. Některé dvojice přenášejí i váhu těla podobně jako ve Velké v lichých taktech vnější nohou rovně vpřed (a), druhá noha přisouvá k noze výkročné (b), v sudých taktech vnitřní noha vykračuje vzad (a) a vnější noha přisouvá k noze výkročné (b). Pohyb je vždy ukončen na konci taktu hmitem. Přistoupí-li tanečnice i v průběhu tance k tanečníkovi jako na začátku tance (např. po samostatném otáčení) a položí mu pravou ruku na levé rameno, přenáší s ním pak po celý zpěv váhu těla v tomto postavení. On gestikuluje volnou pravicí a D se přizpůsobuje krokem při přenášení váhy těla při zpěvu tanečníkovi: začíná-li pravou doprava jde i D stejným směrem atd.

II. Víření dvojice v polootevřeném držení kolem společné osy vpravo a vlevo
Dvojice se drží vnějšíma rukama, takže tanečník nastaví levici dlaní vzhůru vstříc tanečnici a D mu položí svoji pravici shora do jeho levé dlaně, palec vespod. Spojené paže jsou někdy ve vodorovné poloze, většinou však mírně schýleny k zemi. V tomto držení víří dvojice společně, vpravo D couvá, CH postupuje vpřed, a vlevo CH couvá a D postupuje vpřed.

Krok víření: dvojice se otáčí kolem společné osy rychlými kroky po několik taktů vpravo a po několik taktů vlevo, vykročí obvykle vnitřní noha s mírným podřepem (D levou vzad, CH pravou vpřed) – na a). Na b) vnitřní noha odpéruje nahoru a rychlý obyčejný krok D pravou, CH levou nohou vpřed. Krok má živý ráz, téměř až s náznakem běhu. V posledním taktu nápěvové fráze tanečník obvykle levou nohou přidupne, tanečnice ráznějším dokročením zastaví víření. V další frázi pak víří naopak, CH couvá, D postupuje vpřed. Vykročí opět vnitřní noha s podřepem CH pravou vzad, D levou vpřed (a). Při kroku druhou nohou odpéruje vnitřní noha nahoru (b).

III. Individuální taneční projev CH a D
Na začátku taneční přehrávky nebo na začátku další nápěvové fráze může tanečník tanečnici uvolnit. D se na místě otáčí vpravo přešlapováním z nohy na nohu, začíná pravou doprava (noha mírně pokrčená v koleně), na druhou dobu taktu přešlápne na levou nohu (špice vtočena dovnitř) – noha nepodklesává v koleně. CH cifruje kolem ní nebo vedle tanečnice po několik taktů. Fr. Jagoš patří ke starší lipovské verbířské škole, která se vyznačovala lehkými přeplétanými ciframi s občasným poskokem nebo při­dřepnutím, tyto cifry tanečník vytvářel přímo při tanci. Po několika taktech se opět dvojice uchopí k víření a víří. Na začátku víření může tanečník tanečnici vyzvednout.

Přechodná figura – vedení tanečnice tanečníkem v prostoru. Dvojice čelem proti sobě, držení za pravé ruce, levé připaženy. Tanečník vede tanečnici, která postupuje několik taktů před ním couvavě přísunnými kroky vpřed po části knižného prostoru, CH vykročí levou nohou šikmo vlevo vpřed, D pravou šikmo vpravo vzad, druhá noha přisouvá. Spojené pravice doprovázejí krok přísunný hmitem podle tanečníka vlevo, v dalším taktu pokračují opačným směrem, CH pravou nohou šikmo vpravo vpřed, D levou šikmo vzad. Kmih spojenými pravými pažemi podle CH vpravo stranou. Takto mohou postupovat ještě ve třetím a čtvrtém taktu. Na začátku 5. taktu ji švihem spojených pravic roztočí doprava, D se otáčí na místě, CH cifruje. Tato figura se může objevit uprostřed tance, ale hlavně na začátku, v tom případě jakmile chlapec dozpívá, otočí se k D na začátku přehrávky doleva a ucho­pí pravicí její pravou ruku, současně provedou už první přísunný krok podle CH doleva se švihem paží stejným směrem, dále pak pokračují jak shora popsáno.

Pozn. ke skladbě: tanečníci si mohou taneční kompozici kombinovat z jednotlivých prvků podle vlastní vůle a nálady, takže nemusí tančit všichni stejně, důležité je, aby jednotlivé figury navazovaly plynule na sebe. U lipovské sedlácké, která prý dříve bývala nazývaná podle občasných přídupů v tanci ďúpaná, se jako dovětek tančí rychlá polka nebo třasák, který začne hudba sama hrát. Tanečnice D. Jagošová je zvyklá vykračovat více vnitřní nohou. Fr. Jagoš někdy vykročí vnitřní, někdy vnější, závisí to na jeho předcházejícím pohybovém projevu při zpěvu (např. kolikrát při zpěvu zadupá – dvakrát nebo třikrát atd.).

Tančí František Jagoš (1927) a Dobroslava Jagošová (1952), spolu zpívají Stanislav Jagoš st. (1950) a Jan Karásek (1960) z Lipo­va, hraje muzika souboru Lipovjan z Lipova ve složení Petr Galečka (1974) prim, Petr Hlahůlek (1968) housle-terc, Aleš Mička (1975) housle-obligát, Josef Karásek (1970) a Josef Kůtný (1961) housle-kontr, Zdeněk Jegla (1970) klarinet, Vít Trachtulec (1958) cimbál a Josef Sečkař (1962) kontrabas.

Nápěv a) = B.2 a)

Hrajte, že ně hrajte, od konca do konca,
a ty, naša šenkérečko, [: poď s nama do tanca. :]

Ej, orešínko, orešná,
ej, orešinko, orešná,
šak si, má miłá, fałešná,
šak si, má miłá, fałešná.

[: V Lipově je rychtár velkým pánem, :]
[: v noci je rychtárka :], pod rychtárem.

Hore Lipovem voděnka běží,
a u méj miłéj dosi ně leží, hojasa.

Dohra = B.9 dohra

Jde o stejný typ sedlácké jako typ I (B. 9), jenže u tanečníků mladší generace, kteří tanec tančívali i v místním souboru. V podání písní i v hudebním doprovodu se blíží Velké, bylo tomu tak patrně i v minulém století, kdy hrála v Lipově Valáškova muzika, jejíž nápěvy jsou otištěny v Bartošových sbírkách.
Tanec začíná táhlou písní, tanečníci předstupují před muziku volným krokem. Zpěv táhlé písně je doprovázen přenášením váhy těla z nohy na nohu. Z táhlé písně se přejde do sedláckých, na zatleskání tanečníků přibíhají děvčata, postaví se za tanečníky a položí jim pravou ruku na levé rameno. Společně s nimi přenášejí váhu těla. Po dokončení zpěvu na začátku vlastního tance se otočí tanečníci vlevo, čelem ke svým tanečnicím, a sejmou pravicí jejich pravou ruku se svého levého ramene. Švihem spojených pravic a přísunným krokem postupují podobně jako u ďúpané I po několik taktu v prostoru: začínají CH šikmo vlevo vzad (1. až 4. takt), pak následují čtyři takty opačným směrem, D couvají. Některý dříve a některý později roztočí tanečnici doprava, ona se točí, on cifruje a na konci této části ji uchopí v pase a vyzvedne jedenkrát až dvakrát po sobě. V libovolném okamžiku se může dvojice z individuálního projevu opět chytit k víření (vykračuje důsledně vnitřní noha s podřepem). Některý CH může znovu z víření roztočit Dav závěru ji dvakrát vyzvedne. Další víří více jedním i druhým směrem a v závěru víření doprava. Některá dvojice zase obohacuje víření jinými prvky. např. (Jagošovi) zvíření doprava tanečník tanečnici uvolní pravou rukou a svoji levici zvedne a švihem dovnitř podtočí jednou D doleva o 360°. Jakmile stojí opět čelem k sobě, uchopí ji oběma rukama v pase a vyzvedne jedenkrát, postaví zpět na zem. znovu se uchopí k víření a víří opět doprava, před koncem víření opět uvolní tanečnici pravicí a spojenými pažemi (svojí levicí s její pravicí) jí podtočí, tentokrát o 360° doprava. Následuje zpěv další sloky. Při zpěvu se dvojice natáčejí krouživým pohybem, začínají v lichých taktech doleva a v sudých doprava. Na začátku přehrávky oba páry vyzvednou tanečnici, některý i dvakrát po sobě. Následuje víření, které je ukončeno v první etapě vyzvednutím tanečnice a ve druhé podtočením pod vnějšími pažemi, pak tanečník tanečnici uvolní a v třetí etapě se tanečnice sama otáčí na místě vpravo nebo vlevo (podle tohoto kterým směrem ji tanečník podtočil). Pak se znovu uchopí k víření atd. Tanec skončí třasákem.

Tančí Stanislav Jagoš (1950) a Dobroslava Jagošová (1952), Jan Karásek (1960) a Jana Karásková (1963) z Lipova, hraje muzika souboru Lipovjan z Lipova jako v B. 9.