Východní Čechy

jako široký region lidové hudebnětaneční tradice zaujímají v českém kulturním životě důležité místo. Jednak se centrální Královéhradecký kraj rozšířil v období 1749-1849, kdy došlo k novému rozdělení krajů, o zaniklý Bydžovský kraj a byly k ně­mu přiřazeny i některé podhorské části Boleslavského kraje. Také kulturní propustnost správního území kraje Čáslavského a Chrudimského, které s Královéhradeckým krajem sousedily, vytvořila neobyčejně sjednocený prostor rozvoje lidové tradice. Na celém území těchto krajů se rychle rozšířily typy starších klasických českých tanců, jakými byly například furiant, vrták, obkročák, dupák aj., zaznamenané v nejstarších pramenech. Stejně tak tomu bylo s ranými novými společenskými tanci v po­slední třetině 19. století, jimž vévodily rejdovák s rejdovačkou, gallop, lendlery a samozřejmě česká polka, domácí obdoby valčíku i ohlasy čtverylkových tanců. To ovšem neznamená, že na území Východních Čech se nevytvořila také zvláště aktivní střediska, která vlivem různorodého životního prostředí a částečně i etnické povahy obyvatelstva, vtiskla svému repertoáru osobitý charakter. Nasvědčují tomu i samocharakterizující texty dopro­vodných písní, které odrážejí stránky mentality i zvyklosti tance provázející.
Je třeba připomenout, že obecně vysoká míra kulturní aktivity nepramenila jen z okruhu působnosti druhého nejvýznam-nějšího vzdělanostního centra Čech - královského města Hradce, ale také z dalších, neobyčejně početných měst Východočeského kraje, v jejichž okruhu působila také velká řada obrozeneckých osobností českého kulturního života. Konkrétně se s nimi setkáme při sledování jejich účasti na rozvoji tanečního dění v následující kapitole. Ke každé oblasti Východních Čech by bylo možné uvést obsáhlé historické a národopisné pojednání, které by zatížilo míru této publikace. Tyto údaje však nelze podceňovat, protože mohou být v mnohém inspirativním podnětem k novodobému zpra­covávání taneční tradice. Proto byly začleněny také do soupisu literatury v obsáhlejší míře.

Zhruba lze území Východních Čech rozdělit na několik základních oblastí, jimiž se řídilo i uspořádání tanců na kazetě. Některé tituly tanců jsem v popisové části doplnila o bližší údaje o konkrétní provenienci tance, které snad potěší zejména tamní rodáky.

V okruhu geografické integrály lze do Východních Čech začlenit západní část rovinné polabské oblasti Pardubicka a mírné pahorkatiny Přeloučska, spojujících jedním typem lidových tanců také bohdanečskou proslulou "dílnu", v níž se pravděpodobně zrodilo povědomí o původu národního tance "polky". Patřily do poloviny 19. století do Chrudimského kraje.
Středovou severozápadní část pokračujícího "zlatého pruhu" hradeckého Polabí vyplnila svou společenskou aktivitou některá charakteristická města, jakými byly Bydžov, "harfenické" Ne-chanice, Kopidlno a další města a městečka rozlehlého zázemí Hradce. Severním směrem na ně navázaly části Hradeckého kraje, které je možné tentokráte označit jako osobité taneční oblasti: Hořicko, Jičínsko a v dosahu tohoto Českého ráje vlastní indivi­dualitou opředená národní literární střediska Sobotka, Železnice, Miletín a Lázně Bělohrad. Stačí si s nimi spojit několik jmen: Erben. Hanka. Šrámek ad., aby bylo jasné, nakolik jejich činnost přispěla k celkovému kulturnímu ovzduší těchto menších měst. Často skrývají takové poklady, jakým je železnická sbírka starších tanečních pořádků nebo zápisy partitury starých hudebníků v bělohradském muzeu, či celé literární dílo věnované lidu tohoto kraje z Raisovy pohorské Zvičiny.
Východočeskou, historicky prokázanou krajovou taneční náruživostí vyvrcholila vzácná a žánrově poutavá starší tradice podkrkonošská a vlastní hřebenná oblast Krkonoš, k jejímž vyhraněným typům tanců se ještě vrátíme. V celé této příhraniční oblasti se také setkáme s paralelním výskytem variant německých tanců anebo s jejich přenesenými názvy, které se do lidové terminologie dostaly přirozeně vlivem soužití se zdejším němec­kým etnikem. Není však možné tento repertoár tanců jednostranně připisovat jen jejich přejímání, neboť tuto skutečnost vyvolaly také proudy módních společenských tanců - kdysi oblíbených lendlerů, přísunných valčíků a dalších dobových forem, pěsto­vaných nejen v Praze, ale také ve venkovských městech.

Z území, které tvoří předěl mezi Krkonošemi a Orlickými horami včetně Broumovského výběžku, se mnoho druhů lidových tanců v zápisech buď nezachovalo anebo dosud nebylo objeveno. Patrně má pravdu Z. Nejedlý, který vymezil okruh kulturně aktivního života oblasti "počínajíc Opočnem. Dobruškou a Hronovem, Policí a Broumovem končíc, s Českou Skalicí a Náchodem uprostřed a Červeným Kostelcem a Úpicí na okraji" a kde bylo "přímo naseto malých měst", která na konci 30. let 19. století následovaly příklad věhlasných kulturně společenských bálů a slavností v Novém Městě nad Metují. Tehdy již vrstvu lidových tanců překryly nové společenské tance, pronikající rychle i na venkov. Přesto se dovídáme, že se zde tančily ještě: kalamajka, vrták (z vyprávění babičky Boženy Němcové), kolem Hronova ekos, majncká, minet a vokročák (A. Jirásek, U nás, 2. díl) a maděra na Náchodsku a kolem Dobrušky (týž, díl 1.). Se stejným repertoárem se sejdeme na Rychnovsku, daleko ještě v rozšířenější podobě s tanci zachovanými v paměti starších generací ve Vycpálkově sbírce, která uvádí i dva tance z Jaroměře a z Police nad Metují. V širokém zázemí Královéhradecka, středisku vlastenecké vzdělanosti i místa okázalých bálů, početný repertoár starších lidových tanců ani tady nezahynul a byl předáván z jedné generace do druhé. To potvrzují i příklady uložené ve sbírce J. Michala, které jsme mohli, alespoň v malém výběru, představit.

Krajinu Orlických hor a její široké podhůří je možné považovat, rovněž díky paměti starších generací, hlavně venkov­ských muzikantů, za skutečnou osobitou taneční oblast. Celkové životní podmínky chudobnějšího podhorského kraje sice připo­mínají prostředí Vysočiny, ale taneční projev tu nebyl tak umírněný, ale spíše naplněný bezprostřední živelností. I tady se setkáváme také s tanci společnými českému i německému etniku ("šuptajč"). avšak převážně soustředěnými do vyšší polohy pohoří. Středem obnovené paměti na bohatou žeň lidových tanců se stalo Rychnovsko, a to díky sběratelskému úsilí prof. Josefa Vycpálka, jehož radius odborné práce obsáhl i příklady tanců z Dobrušky, Opočna, Vamberecka, Žamberecka a Choceňska. Prozatím se nepodařilo objevit též něco příznačného pro podhradí tří kdysi mocných hradů: Litice, Potštejna a Žampachu, střídavě omýva­ných Tichou a Divokou Orlicí. Srázné skalnaté ostrohy dokázaly zde ještě zkrotit přebytečné proudy vody, které si v dolní části svého toku několikrát změnily své řečiště a z okolí Týniště, Třebechovic a přilehlých vsí dokázaly vytvořit malé moře, zvládnutelné jen mnoha kanály i soustavou sezónních můstků přes louky (a musím se přiznat, že k radosti nás dětí). Obě zmíněná městečka, kde se konaly známé trhy a byla rozvinuta řemesla - například koželužské a hrnčířské, si zachovala jen matnou paměť např. na řízené hromadné tance na třebechovickém trhu a nebo na výstupy holubářského "cechu" z Vamberka. Ve sborníku Orlické hory z r. 1883 však Alois Jirásek jmenuje také tance valčík, polku, sousedskou, šuptajč, majnskou, komárno, mrkvičku, ševce, kováře, šáteček a vošatky.

Pravděpodobně příbuzný byl také repertoár tanců v okruhu měst Ústí nad Orlicí, Vysokého Mýta a České Třebové.
Zbývá nám jen krok, abychom vstoupili do historicky uznaného Chrudimského kraje a koridorem mezi Železnými horami a Českomoravskou vrchovinou, v Čechách dříve zvanou Vysočinou, se dostali do dalšího tanečního ráje. Je nám velice líto, že jsme se nemohli zastavit také u bohatého fondu tanců nabízených nám v literatuře úrodného Litomyšlska. Nenalezli jsme k tomu vhodné interprety. Nabízíme vám však alespoň ukázku unikátního dokumentu - seznam více než 20ti tanců, které si mohl krajský úřad dovolit vytisknout v luxusní formě zprávy o přípravě "Lidové slavnosti", konané při příležitosti poslední korunovace na českého krále v Praze v r. 1836. Měl tu k dispozici tehdy slavnou tiskárnu. Ze zprávy se také dovídáme, že v Dolním Újezdě se konala přehlídka a generálka vybraných tanečníků, bohužel již bez jmenovitého programu tanců, které by nám více mohly objasnit některé zkomolené nebo již neznámé tance.
Verzeichniss
der auf der Herrschaft Leutomischel üblichen Volkstänze:
 
Třinožka neb Drimagka
Wopici
Kráwu
Slepičku
Mráz
Nadiwagnu
Woštepačku
Zemana
Trakač
Baboraka
Polka
Drátaře
Sekegna
Furiant
Kocaur
Salat
Plácawá
Kozel
Trám
Kdyby moge byla.
Gsem rad, že gsem dostal mladau ženu
Šupák
Hulán.

Ke slávě a významu kulturního života města Poličky, trvajících od obrozenské doby až po novodobé události, můžeme však přinést z tohoto úpatí české části Vysočiny bohatou žeň tanců ze sběrů Zdenky Jelínkové, doplněnou ještě o nedávný výpis J. Šťastné ze seznamu lidových písní a tanců zapsaných matkou Bohuslava Martinů v r. 1920 a archivovaných v Památníku našeho slavného umělce v Poličce. Je to několik "šoupavých", o nichž se poznamenává, že se tančily "hodně na prstech" nohy, u "kozlika" např. zase se hovoří o doprovodu flašinetu, o hopsání a vysoko zdvižených nohou, dále to jsou: svatební "kalup" - před 50. lety, skočná, rejdovák a rejdovačka, Chytil sem slepici, Můj milej má taky strakatý kalhoty, šotyš a Utíkej, Káčo, utíkej, které jsou známé i ze Zemánkových zápisů publikovaných Adámkem v jiných částech Vysočiny. "Zlatým dolem" tanců z Vysočiny byly především četné vesnice na Hlinecku a Nasavrcku, kolem Heřma­nova Městce a v dalších místech, které v bohatém sběru shromáž­dily sbírky J. Zemánka a K. Adámka. Z nich se také objevují četné příklady na kazetě.
Ze sousedního Čáslavského kraje jsme zvolili také ukázku tanců společenského rázu a do velké míry vlasteneckého obsahu z Havlíčkobrodska, dále lidové tance z podhůří Vysočiny. Zajíma­vým, též etnicky smíšeným, areálem bylo okolí Humpoleckého Zálesí, jímž procházela Trstenická stezka, kde k rušnému životu přispívaly četné taneční zábavy a časté návštěvy potulných muzikantů, kteří se pak sdružovali do "kapel" při poutích a posvíceních. Barvitě toto dění popisuje např. článek A. Tomíčka z Újezda "Něco o muzikantech ze Zálesí" a J. Mančal, Tance chasy zálesácké. (Srov. seznam literatury.) Daleko k nim neměli ani pavlovští a krasoňovští dudáci, kteří přicházeli ze Želivska.

Poslední výspou Vysočiny bylo Pelhřimovsko a Pacovsko, které se hrdě dodnes hlásí k příslušnosti do tohoto hudebně-tanečního celku. Po národopisné stránce je v minulosti repre­zentovaly zajímavé, s tancem spojené slavnosti vázané na zdejší tradici cechů, zejména soukenického a perlařského. Základ tanců spočívá na klasickém tanečním českém repertoáru, ale byl ovlivněn i dudáckým doprovodem, zde určitým prodloužením hudebního podloží jihočeských tanců. K rozlehlému pásmu Vysočiny patří také s tancem spojené zábavy mládeže vycházející z krásného zvyku "čištění studánek", které se provádělo o svato­dušních svátcích. Zachyceno bylo v několika oblastech Východních Čech: na Hradecku, Přeloučsku, Pelhřimovsku, v okolí Litomyšle a na Poličsku. Jeho nejcennější podobu zapsal učitel J. Karel ve Vlčkově (okres Litomyšl) a jehož poetický vynikající textový doprovod také v některých partiích Miroslav Bureš doslova přejal do svého básnického doprovodu k významnému hudebnímu dílu Bohuslava Martinů. (Další popisy zvyku v sezna­mu literatury.) Velice zajímavá je i varianta "Pro muziku" Fr. Rosůlka, která tuto zábavu označuje jako dívčí zábavu pořádanou na oplátku chlapcům za jejich muziku májovou. Celkové charakteristice tanců Východních Čech věnujeme pozornost v další kapitole této publikace.

Z množství a kvality zachovaného tanečního materiálu z Východních Čech vyplývá, že toto území se rovněž zařadilo mezi naše "taneční velmoci". Je třeba připomenout, že tomu bylo také proto, že v několika generacích byla věnována patřičná péče o uchování a znovuvzkříšení tradičních tanců v důležité době, kdy je začaly vytlačovat nové společenské proudy. Zasloužily se o to jednak - také úředně organizovaná - sběratelská akce při příležitosti Lidové slavnosti z r. 1836, o níž jsme se již zmínili, a pravým okamžikem záchrany byla pak účast řady renomovaných sběratelů a tehdejších předních tanečních odborníků na přípravách soustavných kompletů materiálu po velké Národopisné výstavě českoslovanské v r. 1895. Východním Čechám také patří absolutní prvenství v počtu tanečních sbírek a jejich kvality. A ještě jedno je možné na závěr říci o lidové taneční kultuře Východních Čech: zde také došlo snad k nejužšímu sepětí s básnickou a hudební tvorbou zdejších rodáků a příznivců kraje -umělců a literátů obrozenecké generace - s lidovou tvorbou. Stačí jen připomenout J. J. Langra, J. Rubeše, K. J. Erbena, B. Smetanu. B. Martinů a dalších.
Děkuji především všem souborům za účinnou spolupráci, zejména pak těm, které se svou interpretací zasloužily o obtížnou rekonstrukci cenného materiálu. Také všem spolupracovníkům, kteří se ochotně věnovali přípravě ke zdárné dokumentaci kazety. V neposlední řadě díky za přátelskou pomoc obrazově realizačního štábu a vysoce odbornému způsobu dokumentace.
Hannah Laudová
Druhy východočeských lidových tanců
Tance v této publikaci jsou označeny stejným alfabeticko-číselným znakem jako na videokazetě. Pod názvem tance je v závorce uveden čas umístění tance na videokazetě od začátku programu, v pořadí hodina - minuta - vteřina. Letopočty, uvedené za jmény interpretů, označují rok jejich narození.
V repertoáru lidových tanců z Východních Čech se zachovalo několik historicky podmíněných druhových kategorií:
1. Lidové tance, jejichž názvy se objevují v poslední polovině 18. století a na začátku století 19.: přežily v nich taneční způsoby starší tradice tanců vířivých (točivých), které se vyznačovaly tancem párů na místě nebo nepatrně z místa, s pevným držením páru a se zákonitě zakódovaným předzpěvem. U některých párových tanců, například v "minetu", ale i v mladších druzích, se zde udržel také speciální přísunný krok vnějším obloukem volné nohy k noze stojné, prováděný směrem vpřed nebo vzad a cha­rakteristický právě pro "točivou" formu starších párových tanců:
D. 3, E.III.3, F.8. Dnes se tyto pozůstatky starých tanečních principů jeví jako zajímavý styl tance, který osvěžuje variabilitu obecně známých lidových tanců: "vrták", "furiantek". Na kazetě je můžeme nalézt u tanců rozličné struktury: D.7, E.II.2 - dokonce tančený polkou v otočení obkročmo nebo jedním přeměnným krokem, F.10 - 11, G. 1. Jmenovitý název tance "vrták", který zpodobňuje způsob točivého tance, je znám již v r. 1786. Vedle něho druhý jmenovaný tanec "hulán" je postaven jako třídobý variant pomalého, houpavého kroku, hodně vykláněného dvojicí do stran (A.6). Třetím druhem těchto starých tanců přenesených do nové doby je "obkročák" a jeho četné varianty v dvoudobém rytmu - prolíná se do mnoha tanců a svoji důležitou úlohu má v další kategorii tanců: v tancích s proměnlivým taktem, uspořádaných v různých, pravidelně rozvrstvených formách. Pro svoji rytmickou náročnost, která často pramenila z iniciativy muzikantů, byly nazývány "mateníky". V některých oblastech byly nazývány "bajr", "bajdyš": A.l - 3, A.8, E.III.6, D.3 - 4, D.8,

E. III.l - 3, E.III.5, F.l - 3, F.8, F.12, G.3. Vyskytovaly se především v podhorských vsích s etnicky smíšeným obyvatelstvem. V celém pásmu středoevropských zemí patří rovněž ke staršímu druhu tance.

K tanečněhudebním formám tance ve Východních Čechách patří také starobylé lidové typy "menuetu", zde zvané "minet" a "nabíhaná"; jejími rodovými příbuznými jsou tance zvané "zpáteč­ní". Jejich melodický doprovod má buď polonézový charakter, nebo později lendlerový. Všeobecně jsou v lidové tradici považo­vány za tance slavnostní a svatební. Texty doprovodných písní sledují milostný nebo vůbec závažný životní kontext (E.II.2 - 3). Podobným, dosud časově neurčeným, je také milostný tanec "holubička" (A.5). Připomíná tance podobného rázu, které starší literatura označuje jako "Werbetänze", česky zhruba řečeno "namlouvání". K tancům inspirovaným starobylými typy řetězo­vých a honivých tanců středověku a v lidovém repertoáru známých již v 16. století patří také "kotek" (nářeční tvar slova kocour), tančený za doprovodu zpěvu à capella (B.4).
V dalším vývoji lidového repertoáru byly původní "točivé" a "kráčivé" tance rozšiřovány o nové figurace, takže rozměr tance se zvětšoval a vyhovoval tak lépe kapelnickým skladbám určeným pro obecnou taneční zábavu.
2. Již v prvních desítiletích 19. století byly do lidového repertoáru přijaty tance mazurkového typu a zejména, podle lidového pojmenování, ekoséz, po níž také krátký, hybný přísunný a přeměnný krok zdědily starší typy polky. Na charakter českého národního tance měly také nesporně vliv krátké popěvky s motivy krakovjakového druhu tanců s typizovanými, neustále opakova­nými dvoudobými kroky, což zajistilo velkou popularitu polce. Královéhradecký kraj je také právem pokládán za její rodné místo, neboť se tu setkávala česká obrozenecká společnost s polskými revolučními stoupenci vyhnanými po revoluci v roce 1830. B.5, C.2, E.III.10, G.12 podle vzoru polské literární tvorby byly zvány "krakováčky". Osobitou formou českého tance je "furiant" - "sed­lák", který není tancem s proměnlivým taktem, ale tancem poly-rytmickým, v němž se střídají trojdobě rytmizované takty s taneční variací (B.2): v rámci dvou třídobých taktů se tančí 3 obkročné kroky dvoudobě rytmizované: přičemž tempo tance zůstává stejné. Tyto figury se také tančily v sólovém chlapeckém provedení a své jméno dostaly podle italského názvu odbojného a sebevědomého projevu - furioso.
Specialitou tanců v období největšího rozvoje společenských zábav ve 30. - 40. letech 19. století byly tzv. "dvojtance", v nichž byly spojovány dva rytmicky rozdílné varianty tanců. Nejstarším vzorem bylo spojení "rejdováka" s "rejdovačkou" (F.9, G.9), spojení trojdobého "hulána" s ostrou polkou nebo "břitvou", s vyhazováním dívky ve stylu "volty" (C.l), "mazura" (F.7) ad. Často se jednotlivé tance figurovaly do čtvercových útvarů -"bednář" (A.4, A.8), "bouda" (G.l - 2), do řad (C.2, G.2) a tančilo se ve trojicích, různě v prostoru rozmístěných (E.I.4).
3. Zajímavou kategorií tanců jsou tance s řemeslnickou tématikou a často s napodobivými prvky řemesla: E.III.11, G.5 -8, G. 10 - 11. Nemají však nic společného se středověkými satirickými popěvky, neboť, podle svědectví pamětníků, se rozmnožily nejdříve ve 40. - 50. letech 19. století. Nejdéle se uchovaly zejména v podhorských oblastech Východních Čech.
Názornými pohyby a improvizovanými poskoky i ceremo-niální taneční chůzí byly prostoupeny také osobité zvyky končící pravidelně speciálně určenými tanečními zábavami: svatební kola s dudáckým doprovodem a zpěvem svatebních písní (E.I.2), slavnostní průvod soukenického cechu z Pacova s pracovním nářadím na česání vlny "koníčkem" (E.I.6), vyprovázení perlař-ského tovaryše do světa písněmi s žertovným podtextem (E.I.5), letniční zvyk "čištění studánek", spojený s chorovodovým tancem a písněmi a capella a s konečnou zábavou na počest chlapců (E.III.12) na Vysočině.
Důležité byly také zvyklosti při tanci: velmi osobitým zvykem bylo tančení podle určitého půdorysu, např. přesné vytáčení podél 4 stěn sálu a vykročení ze všech jeho rohů. Je nutné také vysvětlit, že pojem "muzika" neznamenal dříve doprovodný hudební kor­pus, ale taneční zábavu. O poutích děvčata přinášela chlapcům k tanci věnečky a bochánky, které upekla, a chlapci jim kupovali perník. Chlapci, kteří si chodili poručit písničku před muziku, měli také své "signály" pro pokyn svému děvčeti ke společnému tanci: někdy hoch lupl prstem nebo povyskočil do výšky. Na takové střídavé skákání prý byl pěkný pohled. Tzv. "rajdák" -houpavé přešlapování krátkými kroky, sloužil k odpočinku mezi tancem nebo při vhodnějším se zařazení do taneční plochy. Přesné pořadí tanců se dodržovalo hlavně při svatbách. Nezdvořilé bylo vzít děvče jen na jeden kousek, "na rasovskou".

Lidová doprovodná hudba k tanci

Východočeští sběratelé hudebnětaneční tradice z počátku a dalšího desetiletí 20. století měli ještě možnost vyslechnout zprávy o hudbě na zábavách generace svých otců a doplnit je i o paměti generace dědů. Shodují se v tom, že, zejména v podhorských krajích, ale také ve vnitrozemí, "dlouho stačil jeden muzikant" s jedním nástrojem. A. Tomíček, znalec humpoleckého Zálesí, sděluje, že "ještě v r. 1848 sedával ve Slavníči "končel" za kamny, třebas jen v košili, ale s beranicí na hlavě, a hrával chase k tanci na housličky svoji oblíbenou: "Na samé housličky, na samé dříví, je pěkná muzika, tuze se líbí." Hrál a zpíval dlouho do noci za jeden nebo 2 groše. A chasa také tancem bot netrhala."
Velmi slavní byli dudáci z Krasoňova a Pavlova ze Želivska, kde žilo několik dudáckých rodin; ty byly schopny vytvořit i celou dudáckou skupinu, která byla pozvána v r. 1836 na korunovační Lidovou slavnost v Praze. Dudácké písně od starých muzikantů a zpěváků zapsal ještě v r. 1888 řídicí Petr ve Větrném Jeníkově. Tradici dudácké hudby si dochovalo také Pacovsko a Pelhřimov­sko a tak se vlastně prodloužil souvislý pás dudácké hudby v Čechách od Chebu přes Plzeň, jižní Čechy a jindřichohradeckou hraniční čáru až na Českomoravskou vrchovinu. Podle J. Zemán­ka přestala dudácká hudba na Vysočině - ve Ctětíně, Možděnici a v Prachovicích - asi r. 1850. Proto se tu také asi udržely zmíněné kolečkové kroky, původně spojené s točivými tanci.

Zcela speciální hudbou byla na Havlíčkobrodsku - na české i moravské straně - tzv. "dyndácká" - "skřipácká" hudba, která rovněž patřila k tomu "všelijakému dříví". Složena byla až z 5ti houslí z těžkého dřeva o 2 - 3 strunách a malé basy téhož druhu. Jejich skřípavý zvuk pochází od tření železného (nebo i skleně­ného) šroubu (destičky) o vrchní ozvučnou desku. Její "drsné" tóny obnovili v minulém a znovu v tomto století tamější znalci, kteří zastihli ještě některé muzikanty, kteří dokázali na tyto nástroje hrát. Dnes tato "skřipácká" hudba patří k muzikantským kuriozitám jihlavského souboru Vysočan pod vedením M. Brtníka. Dokumenty o tomto druhu hudby přinesly také zprávy z Čáslavského kraje z r. 1836 ze Štok a rovněž tak paměti z mo­ravského Beranova, tedy z míst s etnicky smíšeným obyva­telstvem. Dyndácká hudba tehdy doprovázela obřadní svatební tanec nevěsty s družbou "Brautreigen". Ve druhé části to byl tanec svatebčanů "Hatshau(oo)" - jakýsi druh gallopu, při němž se ženy zdvihaly do výše, a končilo se lendlerem. Tentýž tanec zazna­menal v r. 1803 také cestovatel, dvorní lékař J. Hoser ve své kulturní topografii v Podkrkonoší, kde čestný tanec nevěsty s družbou nazývali "Buschkarante" a valčík (Deutschtanze) "Hoppich".

Nejen ve vyšších horských pásmech a v chudých oblastech, ale také po celém kraji hráli k domácím i menším veřejným zábavám potulní hudebníci na mechanické nástroje, kolovrátek nebo flašinet, při němž prý na Litomyšlsku flašinetář dupal. Dražší byla již pozdější harmonika. V hradeckých Nechanicích si vytvořili speciální druh harfy. Postupně, zejména s výstavbou větších hospodských sálů, již hudba na to "všelijaké dřívíčko" (t. j. v obvyklém spojení houslí a klarinetu) nestačila a hudebníci se spojovali, zprvu na malá tělesa - dudy, housle, klarinet - a v 60. letech, po rozpuštění vojenských hudeb, k nim přibyly buben, basa, valdhorny a další plechy. Tehdy se jim říkalo "bandy" -muziky vyššího stupně.
Raným vzorkem prostředí tanečních měšťanských zábav i jejich užšího zázemí v letech 1811 - 1819 je obsáhlý rukopisný sešit učitele J. Hartla ze Staré Paky v Podkrkonoší. Vedle tehdy běžných společenských tanců - od menuetu přes velký počet "egosé" - skotských, je zde uvedeno asi 10 úprav lidových tanců, řada menuetů, lendlerů a tajčů. Tento notový sešit zahrnoval i starší doprovody, shromažďované též otcem J. Hartla, a podle jmenovitých označení skladeb získaných od tamějších kapelníků. Přesvědčuje nás to, že v této době byly furiant, šotyš, Marschtanz, bažant, švihák, Bauer, kalamajka, husa - (Entepatka), hulán, Štajerisch, Krakowiak, Polnisch i Hanakisch ještě součástí tanečního materiálu i maloměstské společnosti, neboť partitury těchto lidových tanců jsou také většinou upraveny.
Všechna práva vyhrazena pro NÚLK Strážnice