Lidová hudební a taneční tradice středních Čech

Lidovou taneční tradici a její hudební doprovod široké oblasti středních Čech je možné považovat za doménu klasických českých párových tanců, jimž nejpříhodněji patří charakteristika spojeného termínu "hudebně tanečního" projevu. Tato neoddělitelná vlast­nost bohaté zásoby tanečního repertoáru středních Čech ve velké míře také určila jejich ráz, neboť jejich "povahový" rys je ve velké většině založen na vzácně propracované hudební formě podávané v podobě hudebně vyspělého muzického výkonu. Jeho zárukou je též způsob organologického obsazení, leckdy se blížícího menšímu komornímu tělesu, a samozřejmě i kvalita hráčského výkonu a záliby v různorodé rytmizaci korespondující s neomylným a rovněž vynalézavým způsobem taneční interpretace. Cit pro ryto jemnústky hudebnětanečních partů se projevil zejména v množství i v různorodosti forem tanců s proměnlivým taktem v polabské oblasti. Počtem i osobitostí jim mohou konkurovat pouze východo­české "mateníky", jejichž repertoár nebyl v celistvosti dosud zpracován. V omezené míře se jich dotkla vynikající a prozatím nepřekonaná studie Otakara Zicha České lidové tance s proměn­livým taktem44, na pokračování zveřejněná v Národopisném věstníku českoslovanském v r. 1916. Autor zde utřídil tento druh tanců do určitých skupin na základě systematické analýzy jejich forem. Použil dvojí definice souhrnného druhového názvu: "mateníky" a "tance s proměnlivým taktem", které jsou spíše intelektuální dedukcí, neboť v lidovém prostředí se užívalo dalších konkrétnějších názvů: ve střední polabské oblasti se užívalo hlavně pojmenování "kozly" a "klatováky" a významová náplň slova mateník se v lidové terminologii různě obměňovala -v pojizerské oblasti například "naschvál" nebo "moták", na Hořicku "bajr" - podobně jako při jihozápadní hranici Čech "bavoráky", na Klatovsku "latováky" a na Chodsku "zelené kůsky". Pravděpodobně jedním z nejstarších názvů byl "vosňák" (na Kouřimsku), ale mateníku se též říkalo "vrták", což byl název příslušející k jinému starému typu tance. V lidové taneční praxi se nejvíce užívaly názvy jednoduše odvozené z textů doprovodných písní a jichž použil i Zich při rozdělování mateníků na jednotlivé typy: "jidáš", "talián", "salát", "martin" aj.

Jak už jsme se v předcházející charakteristice tanců s pro­měnlivým taktem zmínili, stejně důležitá pro ně byla instrumentální struktura hudebního doprovodu. Podle úsudku řady renomovaných hudebních teoretiků a skladatelů se tento druh doprovodů k tanci nejvíce přiblížil k vyspělým formám oficiální hudební produkce z rozmezí 18. a 19. století a k jejich "skladatelským" intencím v hudebním doprovodu ke spole­čenskému tanci. Nástrojovým obsazením doprovodné hudby se, kromě O. Zicha, zabývaly sběratelské celky publikované F. Su­chým v systematicky rozvržené práci Lidové písně a tance z Polabí na Královéměstecku z r. 195535. Velmi podrobně dokázala orientovat pozornost také na důležité místo mateníků v rámci celého hudebnětanečního fondu polabské oblasti a v mnohém rozmnožila dosud dosažitelné zápisy staršího data v sérii tanců A. Hajného z Nymburska4 a Kubových zápisů z Poděbradska15. Velmi cenné je to. že autor se zde opírá

O konkrétní zápisy praktických hudebníků a upravovatelů skladeb k tanci starší generace. Důležitá byla i zjištění o nástrojovém obsazení doprovodné hudby k tancům polabské, pojizerské a podještědské oblasti. Kromě houslí, klarinetu, flétny a kontrabasu se zde připojovaly také lesní rohy a zpravidla malý závěsný cimbál, v podještědské oblasti také harfa. (Srov. sbírka P. Krejčího, č. 6.) Kromě již zmíněných zápisů závažné infor­mace o náplni celé lidové taneční praxe podávají údaje pamětníků a poučených laických pěstitelů lidové tradice, jakým byl například na Boleslavsku J. E. Konopas7.

Vedle vzoru zámecké hudby, odkud si polabská muzika přivlastnila lesní roh a fagot, a kromě dalšího reservováni hudby v oblasti, jímž byla chrámová hudba a její regenschoři, skládaly si menší a příležitostné muziky své obsazení porůznu. Podává o tom zprávu občan ze Sudoměře V. Dlouhý: "Měli jsme totiž zvláštní hudební sbor, skládající se ze šesti virtuósů - šumařů, a to: dvoje housle, klarinet, flétna, valdhorna, tahací harmonika. Mimo to nám vypomohl časem kamarád na hřeben rozčesávák a jiný na bubínek a cimbál ... Že při naší hudbě se dalo dobře tančiti, to dokazovala tancechtivá sudoměřská mládež veřejnými produkcemi na návsi". (Z okolí Bělé pod Bezdězem.) Doplňuje to i  J. E. Konopas v polovině 19. století: "... muzika mající v čele kaprmajstra, který byl krejčovský mistr a nejlepší hudebník se svými syny. Jeho kapele říkali po něm Fotráci. Mimo krejčovinu vyučoval chlapce muzice ... on Fotr uměl hrát na všechny nástroje, ale hrával vždy jen na ten, kterého bylo nejvíce zapotřebí." (Výňatek z diplomové práce D. Tišliarové.) Dalším významným druhem párových tanců, charakteristickým pro celou polabskou oblast, jsou historicky cenné tance typu menuetu patřící k nejstarší vrstvě naší lidové taneční tradice. Vztahují se k nim rovněž všechny kvality hudebního doprovodu, později ovlivněné zejména jejich nástupcem - lendlerem. V tanečním pojetí těchto "nesmrtelných" tanců je možné v lidovém repertoáru zaznamenat dva způsoby provedení kroků a tanečních motivů. Na Nymbursku, Královéměstecku a Boleslavsku se v menuetu udržely prvky dvorných poklon a základního menuetového kroku s charakteristickým výponem na přední části nohou s následujícím poklesem, rozmanité druhy volného a dekorativně nápadného držení v tanci. V okruhu Mělnicka byl zaznamenán další pozoru­hodný krok s obloukem volné nohy, ne nepodobný kolečkovému pojetí. Ke starší vrstvě tanců lze přiřadit také zbytky promenádních "špacírek", které si částečně zachovaly styl tanců menuetového nebo polonézového druhu. Jako příklad je možné uvést způsob tance "žid", k němuž se na Rakovnicku zachovala starobylá melodie.

Početný repertoár klasických českých párových tanců, jež jsou dosud i soubory lidových tanců a písní využívány, významně doplnily také novodobé sběry, většinou realizované v prvních desítiletích 20. století, a jejichž rukopisné záznamy tvoří cennou součást hudebního archivu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČAV v Praze. Mezi nimi vynikají zejména zápisy vzdělaného sběratele J. Homolky8. který k melodiím a textům písní ze všech střediskových okruhů středočeského kraje často poznamenával i údaje o tancích. Také textová náplň písní hovoří jasně o osobitých rysech polabské a podbrdské lidové tradice, na jedné straně poeticky komentující životodárnou a kouzelnou atmosféru kolem hlavní české řeky a na druhé straně náměty písní informující o běžné reálné události života.

Ke zvláštnímu žánru lidových písní a tanců patří také tzv. řemeslnické tance, které si sice zachovaly jen zlomky původních napodobivých motivů, ale v celku tvoří početnou vrstvu středo­české lidové tradice. Svědčí o tom zejména popěvky a písně zahrnuté do mladších sběrů z široké aglomerace Prahy a jí se dotýkajících krajů. V nich se koncentrovala do nebývalé míry řemeslnická výroba, těsně související s průmyslovou revolucí. Do středočeské oblasti zasahoval rozkvět textilní výroby ze severočeské zóny, na Podbrdsku se uplatňovala doplňková řemesla důležitá pro zdejší železářské hutě, například výrobky hořovického cvočkařství. Praha byla také největším odbytištěm nejrůznějšího řemeslnického zboží - proslulá byla například zbraslavská košíkářská a galanterní výroba a všestranný užitek poskytovalo pěstování ovcí na okraji Prahy. K hlavnímu městu vedly nejdůležitější trasy obchodu se všemi druhy výroby. Ves­nická řemesla zajišťovala také podstatnou část nezbytných produktů pro běžný život velkých vesnic, které tvořily centrum dominií na panstvích od měst vzdálených.

Rušný kulturní a zábavní život Prahy poskytoval také lidovým vrstvám velkoměsta, a zejména vesnickému obyvatelstvu z okra­jových čtvrtí, příležitost účastnit se pravidelných tanečních zábav, pro něž kronikáři Prahy a různí cestovatelé napočítali 15 tanečních sálů a "placů" v Praze a 16 v jejím okolí zřízených11. Do tehdejšího tanečního repertoáru prvních desítiletí patřily i naše ukázky "maršů", které byly populární také v jiných městech středočeského kraje27.

Zkratky a značky užité v textu:

Popisy:

CH = chlapec. D = děvče
l., pr. = levá, pravá noha

t. = takt (uváděn pouze na začátku rozpisu tanečního sledu)

Literatura:

ČL - časopis Český lid, od r. 1892 vycházející dodnes
NV Čsl. - Národopisný věstník českoslovanský, od r. 1906 - 1956
J. V. - Josef Vycpálek
V. V. - Vratislav Vycpálek
Ritt. - J. Rittersberk: České národní písně. Staré světské písně ze Sadské, instrumentální melodie lidových tanců. Vyd. J. Markla, Praha 1987. (Obsahuje i poznámky a srovnání s rukopisnou sbírkou tzv. Kolovratský rukopis.)

Další vysvětlivky:

Tance jsou v publikaci označeny týmž alfabeticko-číselným symbolem a názvem jako na videokazetě, pod nímž je uveden čas zařazení tance od počátku programu (hodina: minuta, vteřina). Odkazy na citované prameny a literaturu jsou v textu označeny číslem jejich zařazení v seznamu literatury a to vždy při prvém výskytu určité práce.

Letopočty, uvedené za jmény interpretů, označují rok jejich narození.


Poznámky:

4 Hajný, Aug.: České tance, ČL 3, 1894, s. 436, 497 - 509.
7 Holas, Č.: České národní písně a tance. 5, s. 96, Praha 1910.
8 Homolka, Fr.: Rkp. sbírka ze Slánska, Rakovnicka, Kladenska, Benešovska, Prahy, Vlašimska, Kralupska, Sedlčanska, Podřipska, Boleslavska, Mělnicka, Nymburska, Brandýska, Českobrdska, Roudnicka ad. Dep. ÚEF ČAV Praha, sign. 22 A - 321.
11 Jiříček, K. M.: Rkp. Národní muzeum v Praze, sign III. E 15.
15 Kuba, Lud.: Lidové písně z Poděbradska. Poděbrady 1894.
27 Oliva, J. - Parderka, J. - Koblenc, Fr.: Severní Čechy v lidové písni. Ústí nad Labem 1980. Srov. recenzi J. Markla in: Národopisné aktuality 20, 1983, s. 208.
35 Suchý, Fr.: Lidové písně a tance z Polabí na Královéměstecku. Praha 1955.
44 Zich, Otak.: České lidové tance s proměnlivým taktem. Národopisný věstník českoslovanský 11, 1916, s. 6 - 53, 149 - 174, 268 - 311, 338 - 424.

Všechna práva vyhrazena pro NÚLK Strážnice