Lidový tanec na Lašsku

Zdenka Jelínková

Další z rázovitých oblastí na východní Moravě je vedle Valašska a Slovácka Lašsko. Leží v severovýchodním cípu Moravy v povodí řek Ostravice, Ondřejnice, Odry a Lubiny na území mezi Ostravou a Frenštátem pod Radhoštěm. Jeho východní hranici tvoří na pomezí Moravy a Slovenska rozsáhlé beskydské pohoří Moravsko-slezské Beskydy, které právě v horské části Lašska v obvodu obce Ostravice dosahuje Lysou horou své největší výšky 1.323m. Západním směrem sahá Lašsko až k Moravské bráně. František Bartoš, moravský dialektolog, sběratel lidových písní a autor četných národopisných publikací z různých částí Moravy a Slezska, charakterizuje Lachy a Lašsko ve svém díle Deset rozprav lidopisných (vyšlo v Olomouci v roce 1906) v I. rozpravě, nazvané Slovanští kmenové moravští, na str. 6 takto: "Sousedé Valachů v severovýchodním cípě Moravy, vtěsnaní mezi obojím knížectvím Slezským v okolí měst Frenštátu, Štramberka, Příboru, Moravské Ostravy a Místku, jsou Laši. Kroj jejich, nyní už odložený, podobal se valašskému, ale nářečí jejich od valašského značně se liší, a to hlavně přízvukem polským na poslední slabice, nedostatkem dlouhých samohlásek a změkčováním slabik: ne, de te v ně, dě, tě... ."
Pojmenování "Laši" se objevuje v urbáři města Těšína již v roce 1755. Podle Richarda Jeřábka (Ethnische und ethno-graphische Gruppen und Regionen in den böhmischen Ländern -17. - 20. Jahrhundert. In: Ethnologia Slavica, Tomus XIX, 1987. Vyd. Slovenské pedagogické nakladatelstvo, Bratislava 1988, s. 154n.) jde o celkem ojedinělé pojmenování obyvatel Těšínska. Podle všeho užívali jej jen horalé v Moravskoslezských Beskydech jako označení obyvatelstva nížinných území v horním povodí řek Visly, Olše, Ostravice a později i Odry. Obojí označení Horalé -Goralé a Laši lze pak považovat za pojmy, vzniklé a rozšířené v souvislosti s tzv. valašskou kolonizací v západních Karpatech, (s. 155). Dnešní chápání oblasti Lašska jako rovnocenného protějšku Valašska, Hané, Horácka a Slovácka se ustálilo vlivem různých okolností, mezi nimiž hrály významnou roli zvláštnosti dialektologické a osobité rysy regionální lidové kultury vůbec. Z hlediska územního jde o nepříliš rozsáhlá území v okolí měst Kopřivnice, Štramberku, Příboru, Nového a Starého Jičína, odkud vede hranice k Hodslavicím, Veřovicím. Frenštátu, Kunčicím, Hukvaldům, Frýdlantu, Ostravici, Bílé, Frýdku-Místku. Od Příboru pak k Petřvaldu, Krmelínu, Staré Vsi n. Ondřejnicí až k branám Ostravy. Východní hranice horské části Lašska se kryje možno říci od Bumbalky až po Bílý Kříž s nynější státní hranicí se Slovenskem. Od Visalají a Malého Polomu vede hranice Lašska přibližně kolem Morávky, Pražma, Dobré k Frýdku-Místku a Sedlištím. V okolí Nového Jičína a Příboru se v některých případech překrývá území dnešního Lašska s tzv. Kravařskem.
Lašsko není jednolitou oblastí. Podle krajinného rázu, podle kroje, některých druhů tanců, ale především co do tanečního stylu a charakteru tanečních kroků se dělí na několik podoblastí: na valašskolašské pomezí směrem od Frenštátu a Trojanovic ke Kunčicím, Tiché, Kozlovicím a Hukvaldům, na horské Lašsko v pásmu celého beskydského pohoří a na Lašsko nížinné až k Ostravě. Střed Lašska tvoří Hukvaldy, rodiště Leoše Janáčka, skladatele a sběratele dokladů o lidovém tanci, zpěvu a o lidových hudcích, jak to tlumočí jednak jeho tvorba skladatelská (připomeňme si na tomto místě přede­vším jeho Lašské tance), jednak jeho četné studie o lidových písnich, tancích, hudcích atd. a na neposledním místě i jeho tvorba literární a publicistická (viz dva z jeho fejetonů z Lidových novin v příloze). Valašsko-lašské pomezí a horské Lašsko nesou výrazně stopy pastýřské kultury valašské. Podnes je zachována v Kozlovicích budova starého fojtství - sídla "valašských" - t.j. pastýřských fojtů a "valašského vojvody", u kterého se scházely všechny nitky pastýřského života a práv. Na blízkém Kazničově se konala v roce 1822 velká lidová slavnost s ukázkami paste-veckého hospodaření, výroby másla, sýra atd. s ochutnáváním jídel z "valašské" kuchyně a s lidovými tanci a zpěvy i hrou hudců. Slavnost se konala - jak líčí kronika obce Sklenova a Hukvald (srov. přetisk této zprávy v publikaci Jar. Štiky, Etno­grafický region Moravské Valašsko, Ostrava 1973, s.35) - za účasti všech hospodářských a správních úředníků na Hukvaldech a za přítomnosti olomouckého arcibiskupa, arcivévody Rudolfa, pána na Hukvaldech, známého svými černými myslivci.
Lašsko se vyznačuje velkým bohatstvím lidových písní a tanců a neobyčejnou tanečností a hudebností. Zeměpisně i kulturně tvoří most mezi Moravou a Slezskem, a tím též mezi Valašskem a Slezskem. Těsné sousedství se slovenskou stranou Beskyd a blízkost oblasti horních Kysuc a také Goralů z Hrčavy a Jablunkovska, se odrazila i v písních, tancích, hudbě a kroji horského Lašska, a to jak v jednotlivých tanečních a písňových druzích, tak i v taneční technice a ve stylu a způsobu provedení.
Po celém území Lašska od hranic Valašska a zčásti i Záhoří až po hranice Těšínska, Ostravska a v horském území Kysuc na slovenské straně Beskyd, propojeném zhusta rodinnými svazky i pracovními příležitostmi s moravskou stranou, bylo zaznamená­no hudebně i pohybově od druhé poloviny 19. století až téměř do současné doby několik set lidových tanců a tanečních písní včetně záznamů hry lidových hudců a s poznámkami ke hře jednotlivých nástrojů (cimbálu) nebo celé muziky (hudecké, cimbálové). Na těchto záznamech se podílela celá pléjáda sběratelů a zapisovatelů z řad jednotlivých hudebníků (A. Pustka z Kunčic), kantorů (V. Socha ze Lhotky p. Ondřejníkem, C. Hykel ze Štramberka), pracovníků ostravského rozhlasu (Věra Šejvlová, Jaromír Gelnar, Jaromír Dadák, Jan Rokyta), ale i z brněnského Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, dříve Státního ústavu pro lidovou píseň, úzce spojeného s osobností Leoše Janáčka (Ivo Stolařík, Jaromír Gelnar, Zdenka Jelínková, Marta Toncrová ad.). Nelze opomenout ani Františka Lýska. který po vzoru Josefa Mojžíška zapisoval i taneční nápěvy, včetně písní k "taňci", muzikantských dohrávek a tzv. závěrečných "zásmažek". (Viz Lýskovy sbírky v archivu ÚEF v Brně).
V čele všech stál přibližně od roku 1885 hukvaldský rodák, skladatel, sběratel, ředitel varhanické školy, hybná páka všeho kulturního dění konce 19. století až do své náhlé smrti v Ostravě v r. 1928. Leoš Janáček. Podílel se na organizování příprav a vystoupení jednotlivých moravských skupin včetně skupiny z Kozlovic s kunčickými lidovými hudci na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v r. 1895 a na jednotlivých regionálních přípravných výstavkách. S Lucií Bakešovou, Xaverou Běhálkovou a Martinem Zemanem začali sbírat a popisovat lidové tance na Moravě nejen po stránce hudební a písňové, ale i po stránce pohybové. (Viz Bibliografii a rukopisné archívní materiály v Brně aj.). Jejich společným dílem jsou tři sešity Národních tanců na Moravě (I. a II. sešit v Brně 1891, III. sešit v Brně 1893).
U lidových tanců si všímal nejen složky hudebně-rytmické, ale i pohybověvýrazové, stylu hry lidových hudců i tanečního stylu v jednotlivých regionech. Navštěvoval od mládí lidové hudce, tanečníky, zpěváky, taneční lidové zábavy a veselice. Seznamoval se s vesnickými muzikanty a zapisovateli tanečních nápěvů (Josef Pernický z Jasenice u Val. Meziříčí, kunčičtí hudci, lašstí cimbalisti). Obklopen řadou spolupracovníků, (k nim patřil např. JUC Vahalík, od něhož získal záznam 28 tanců ze Starojicka a další), pronikal stále hlouběji ke kořenům lidové tanečnosti a hudebnosti. Objevil na základě studia Sušilových sbírek a záznamů od dopisovatelů sběratele Františka Bartoše, s nímž spolupracoval po hudební stránce na druhé (1889) a třetí (1901) sbírce Národních písní moravských, řadu tanců a tanečních písní a dokladů o hudbě, hudcích a stylu jejich hry. Právě Janáčkovou zásluhou byl do třetí sbírky zařazen samostatný oddíl hudebních záznamů (ukázkově i partitur lidové hudby) lido­vých tanců horáckých, valašských, slováckých, hanáckých a lašských. (Mezi horáckými tanci jsou i některé záznamy tanců z Brněnska).
Janáček si ze všech lašských tanců nejvíce cenil tance, který v článku Osnovy hudební lidových tanců na Moravě (Český lid II, 1893, s. 494n) nazýval "starodávny", jinak též "valašský" nebo "zachodzeny". Neboť: "Jest z nejkrásnějších po stránce hudební a z nejpůvabnějších skupením a pohybem". (Jako příklad písní ke starodávnému uvádí písně z Petřvaldu a Košatky). - "Podobného založení jsou písně ke starodávnému jak v okolí Sedliště..., tak v Kosatce, Větřkovicích, v Kunčicích, v Jasenici atd. Hranici jihozápadní tohoto tance myslím si od Valašského Meziříčí ke Vsetínu. Jak daleko sahá tento tanec do Slezska, nemohu dosud sděliti." Dále srovnává starodávný s horňáckou starosvětskou -"ohnivou, vzrušivou". A v podrobné charakteristice starodávného konstatuje: ... "ve všech tvarech dojímá starodávný lašský a valašský těžkými sice nápěvy, ale mírností v rytmu a klidem v tempu; a přece stejným způsobem se rozšiřuje ve stejnou rapsodickou formu. - Jelikož i jedno základní točení, tzv. holubec mají společné, soudím, že byl to kdysi společný národní tanec, který vypěstovala do .... zajímavých konců různost kmenového ducha."
Připojme si další Janáčkovu charakteristiku lašského starodávného, jak ji otiskl v pojednání O hudební stránce písní moravských v Bartošově třetí sbírce z r. 1901, oddíl Plesové písně a hudba:
Starodávný lašský.
V starodávném i za písně tichý plynný krok procházkový se nezastavuje, proto potřebuje i píseň stálé pobídky. Příznačná sčasovka 3/4 ♪♪♩♩ v písních starodávného k vykročení ponouká. - V plesových pohybech starodávného není luskání, ďupkání; hlavní obraz skládá se v plynné vlnité točenky mírné rychlosti. - Po příznační sčasovce (t.j. rytmu - Z. J.) snadno pozná ti každou píseň starodávného ..." ( Následují příklady písní ke starodávnému z různých lokalit).
První pohybové záznamy lašského "starodávného" jsou rovněž dílem Leoše Janáčka. První je z Petřvaldu na píseň Bystra voda vylela, a byl otištěn v I. sešitu Národních tanců na Moravě v roce 1889. Podle Janáčkova popisu postupují jednotlivé dvojice za sebou po kruhu (muž uvnitř, žena vně) "na způsob polonézy". Dále pak následuje otáčení dvojice na místě v postavení pravými boky u sebe. Krok otáčení je mírně houpavý. Mužský krok (začíná vnější-levou nohou) se podobá "trojfázovému" kroku podobně jako u valašského; zjednodušeně řečeno: krok vnější -levou - s určitým nadnesením na prsty a poklesem na paty; vnitřní - pravou nohou - "velkým krokem" vpřed opět s vypnutím na prsty a poklesem na paty a s dotočením ("zvrtem") a zřejmě krok se zvrtem vnější vpřed s přísunem vnitřní noh (pravá) a s dopadem obou chodidel na paty ve třetí době taktu. Schéma kroku by tedy bylo toto: první část: krok vnější přes patu s nadnesením na přední část chodidla, proveden zvrtem; druhá část: krok vnitřní přes patu s nadnesením na přední část chodidla, proveden zvrtem; třetí část: krok vnější přes patu s nadnesením a s přisunutím vnitřní nohou a s dopadem obou nohou na celá chodidla. Tedy: Krok - zvrt vnější, krok - zvrt vnitřní, krok vnější, přísun vnitřní nohou. Dívka se zřejmě otáčí rychlými přísunnými kroky (vykročí levou, přisouvá pravou rychle - v každé čtvrti taktu jeden rychlý krok přísunný). Tedy podobně jako Máchovi v Krmelíně ještě v roce 1952 (viz filmový snímek ze Strážnice 1952).
"Starodavny", "taněc", "hladky", "shnily", "vyvodzany", "za-vodzany", "zavaďak", "Mesiaš" (o svatbě jím byly postupně zaváděny družby jednotlivé tanečnice tanečníkům, počínaje nevěstou první družbou ženichovi), patřil po celém území Lašska podobně jako ve Slezsku "taněc", "smyk", "povulny", "tělenci" k nejrozšířenějším tancům polonézového rázu s bohatým písňo­vým podkladem a s četnými hudebními dohrávkami a "zásmažkami".
Ústředním pohybovým prvkem starodávného ve všech jeho variantách je po úvodní polonézové procházce společné víření dvojice na místě kolem společné osy, nejčastěji v postavení pravými boky u sebe, někdy i se změnou směru víření. Vzájemné držení i krok víření může být několikerého druhu (viz jednotlivé popisy tanců k videokazetě). Ve starodávném buď oba partneři víří stejným krokem (trojdobým, rychlým přísunným - tři přísuny v taktu, nebo - zvláště v závěsu za pravé nebo levé lokty - třemi obyčejnými kroky v taktu, provedenými buď zvrtem při každém kroku, někdy i s mírným nadnesením při každém kroku). Nebo tanečník víří např. krokem "třífázovým", tanečnice třemi rychlými přísuny v taktu (Krmelín, Ostravice ap.). Tempo víření je rychlejší a po hudební stránce buď se víří po předcházející společné procházce např. ve druhé části nápěvu (Pod těšínskym mostem....). V tomto případě zůstává tempo stejné. Nebo na zvláštní instrumentální dohrávku, hranou pouze hudbou (hudec-kou nebo cimbálovou - původně s malým cimbálem), při které se tempo zrychlí (viz příklady). Krok procházky, při které se mohlo zpívat (pokud si tanečník případně první sloku písně nepředzpíval na počátku tance), na rozdíl od severovalašského vałaského, kde se provádí s mírným nadnesením při každém kroku (dvojice kráčí vpřed, D po pravici CH), je na Lašsku buď zcela hladký nebo s mírným výkyvem boků stranou (při postavení čelném, v držení dvojice navzájem za pokrčená předloktí, tanečnice zády, tanečník čelem do směru tance vpřed po obvodu kruhu). Nebo konečně v postavení dvojice levým bokem do středu (D po pravici Ch, v držení za vnitřní paže nebo CH objímá D pravicí kolem pasu, D položí levici ohnutou v lokti na jeho pravé rameno), postupuje dvojice vpřed třemi kroky v taktu (vykročí pravá noha) s malým, ostrým kmitem v kolenou po došlápnutí na celé chodidlo dolů s rychlým následným odpérováním zpět při každém kroku.
Starodávný, taněc, "kole duba", zachodzeny patří k tancům točivým polonézového rázu. Těžiště tance spočívá v prvních dvou uvedených figurách: procházce a víření na místě. Důležitou součástí je i předzpěv tanečních písní 3/4 taktu, výrazného rytmického vzorce: ♪♪♩♩ , případně jeho obměn a kombinací např. s třemi čtvrťovými notami, ale i čtvrtka a nota půlová atp. Písní tohoto rázu je velké množství a náležejí k největším hudebním skvostům jak na Lašsku, tak i u příbuzného tance ve Slezsku - taňce nebo smyku atp. Tyto písně se mohly zpívat při procházkové části nebo - jak jsme se zmiňovali - jako předzpěv muže na počátku tance první sloky. Podobně tomu bylo i na severním Valašsku. Připomeňme sdělení Jiřího Felixe ve Vlasti­vědě moravské - Frenštátský okres z r. 1908, oddíl Zpěv a tanec (s. 37), kde zjišťuje, že "Celá krajina od Frenštátu a Tiché až za Místek má společné lidové písně a tance. V kraji od Valašského Meziříčí na Čeladnou, Příbor až za Místek jest nejvíce a nejrozmanitějších tanců. Starý všeobecný tanec "starodávný" uchoval se sice v paměti, ale větší oblibě se těší místní tance vtipné v hudbě i pohybu....."
Z posledních slov Jiřího Felixe vyplývá, že začátkem našeho století začal "starodávný" v uvedených oblastech ustupovat do pozadí a k oblibě přicházely více tance figurální (zmíníme se o nich níže) a taneční hry. Přesto však písňové sbírky z Frýdecka, Štramberska a Kopřivnicka, okolí Hukvald i z horských území kolem Ostravice, Starých Hamrů až k Bílé na jedné straně a k Lysé hoře na straně druhé, pořizované v některých případech od konce 40. let (Socha, Bonuš, Šejvlová, Hykel, Hanzelka, Gelnar, Stolařík aj.) obsahují velké procento písní typu starodávného.
Tanec "starodavny" na Lašsku měl zcela jasnou strukturu: úvodní polonézovou část volnějšího tempa se zpěvem, ukončenou obřadní poklonou, a rychlejší část vířivou na hudební -instrumentální dohrávku. Takto se zpívaly a tančily jednotlivé sloky písně (jedné nebo i více písní). V závěru tance pak následovala zmíněná již "zásmažka" - kolový taneční dovětek. Podle Věry Šejvlové se v horské části u starodávného podle některých informátorů tančila i třetí - individuální část: D se otáčí na místě, CH při ní skáče, přidupává, tleská atp. jako při mužském tanci z Beskyd zvaném "skok", též "Ondrašův skok".
Starodávný se tančil jak o běžných tanečních zábavách, tak i s obřadním zaměřením. O svatbě se jím zahajovalo taneční veselí po příchodu ze zdavek do hospody. Měl zde funkci zaváďky (viz. jeho označení vyvodzany, zaváďák atp.). jímž byly uváděny do tance jak nevěsta, tak ostatní tanečnice formou zavádění družbou a jeho pomocníky. Obvykle se zahajovalo písní o zazraku na svatbě v Káni Galilejské s textem Mesiáš přišel.... Po jejím vyzpívání navazovaly další písně ke starodávnému,především se svatební tematikou. (Srov. např. Pustkovou rkp. písňovou sbírku z Kunčic p. Ondř.)
Stylově se lišil poněkud horský starodavny od starodávného z nížinného Lašska (Krmelín, Stará Bělá ap.) a z valašsko-lašské-ho pomezí. Dokládají to především sběry Věry Šejvlové, z jejíhož pera vzešla i vzácná a naprosto spolehlivá studie Tanec "Starodávný" v horním povodí Ostravice. In: Těšínsko 1963. s. 20 - 23 o horském typu starodávného. Nížinnými druhy se zabývala Eliška Krejčíčková (Krmelín, Stará Bělá a okolí), jejíž záznamy jsou podobně jako záznamy Šejvlové a Šimkové uveřejněný v naší publikaci.
Věra Šejvlová spolu s Jaromírem Gelnarem. Jaromírem Dadákem a Janem Rokytou zapsala pomezní dvoučtvrteční druh rychlého točivého tance, tzv. zvrtek, který přesahuje až na slovenské území. Bohatý písňový repertoár poukazuje na existenci horského, dynamického točivého tance předčardášového typu, s původním písňovým repertoárem a s pohybovou nomenklaturou, blízkou jednak "terchovské", jednak goralským polsko-slezsko-slovenským obertanym-obertasům. Zvrtky se skládají z dynamic­kého předzpěvu mužů - z počátku samostatně, později ve dvojici s tanečnicemi. Ústředním motivem je společné víření "zvrtaným krokem - v každém taktu dva "zvrty" a individuální část, při které muž cifruje (blíží se cifrám slovenským) a žena se točí zvrty na místě vpravo. A konečně se objevuje další figura - společná cifra CH a D.
Jiným párovým točivým tancem z pomezí je tzv. čardáš, zvaný též kysucký čardáš, který v některých případech tančí jen ženy společně v kole (ne v párovém členění) - jako tzv. "babsky". Takto jej tančívaly ženy o zábavě v hospodě na pomezí "U Janošca", který byl sám výborným houslistou. Písně, zpívané k těmto čardášům, stejně jako k babskému jsou rovněž ze starší písňové vrstvy, podobně jako u zvrtků. U čardášů, stejně jako u babského tanec začíná zpěvem ve volnějším tempu - dvojice nebo i ženy v kruhu a jednokročkově nebo dvojkročkově při tom přešlapují. Pak hudba opakuje několikrát nápěv a dvojice nebo kolo v pevném držení za zády se točí, cifrují atp. Tempo se zrychluje. Pak se opět zvolna zpívá a celý průběh tance se opakuje.
Zvrtky nyní zdomácněly i v nížinné části Lašska (viz. soubor Ondřejnica). Jsou ovšem umírněnější, nežli zvrtky horské.
Dalším výrazným tanečním druhem Lašska je mužský tanec skok, zvaný též Ondrašův skok (na píseň Ty, Ondrašu, synu milý) nebo hajduch.
Podle Věry Šejvlové, objevitelky a autorky popisu tohoto tance (viz. Věra Šejvlová, Ondrášův skok - sólový chlapský tanec severních Beskyd. Radostná země III, 1953, čís. 1, s. 22-31) "je skok mužský tanec s ostrým, výrazným rytmem. Od volného zpěvního úvodu se jeho tempo stupňuje až k velmi rychlému závěru, nebo se průběžně střídají sloky volné s rychlými." (Písničky z údolí Ostravice I. Vydalo Okresní vlastivědné muze­um ve Frýdku-Místku 1982. Vydavatelská poznámka v závěru sbírky).
Ke skoku se zpívají písně staršího původu, 2/4 taktu - na rozdíl od valašského odzemku, ke kterému se zpívá pouze jediná píseň s několika textovými obměnami. (Viz. Z. Jelínková, Lidový tanec na Valašsku. I. Valašský odzemek. In: Zpravodaj Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně, 1990, s. 25-33.). Podle Věry Šejvlové v cit. vydavatelské poznámce, jsou to písně, podobající se písním k archaickému párovému tanci zvrtku, avšak ostřeji rytmizované. S jejich rukopisnými záznamy, jejichž počet můžeme odhadnout na tři až čtyři stovky, je možno se setkat v tanečních a písňových sbírkách Věry Šejvlové, Štěpána Kotka, Františka Bonuše, Věry Šimkové, Ivo Stolaříka, Jana Rokyty, Jaromíra Gelnara, Jaromíra Dadáka, případně některých dalších hlavně z řad primášů a cimbalistů lašských muzik. Jak jsme již uvedli nahoře, vedle nejčastěji užívaného názvu tance skok se ještě objevuje např. název Ondraš nebo Ondrašův skok (podle písně Ty, Ondrašu, synu milý). Méně častý název je hajduch - hajduk. Joža Vochala v brožuře Lidové slavnosti Slezského národopisného sdružení "Sedlišťanů" 1924 (vyšlo ve Frýdku-Sedlištích 1924) na s. 10 uvádí mezi tanci ze Sedliště i Ondrášův tanec Hajduk ("Z vděčnosti k Ondrášovi tančili a až do dnešních dnů uchovali si Sedlišťané Ondrášův tanec Hajduk i s tanečním popěvkem" - následuje text písně U fojtova dvorka, která však k tomuto tanci nepatří). Výjimečně se objevuje i název Zbojnický skok.
Název tance hajduku salašáků na salaši připomíná - tentokrát asi ve vztahu k odzemku i J. H. A Gallaš (viz Romantické povídky, ELK 1941. Kap. O tělesné a mravní povaze Valachů) při popisu jejich zábavy při gajdách: "Všichni vesměs Valaši, zvláště pak salašáci, jsou hudby, zpěvu a tance velice milovní, ...... když gajdoš tu tak od nich nazvanou "do hajduka" zanotí, i tu mu zdá se, že každá žila v těle skáče a hraje .... když šuhaji při dudách křepčí a obušky šermují, což se od nich podle taktů děje..." (s. 212). Obrazem pastýřského života ať na Valašsku nebo na Lašsku až po Jablunkovský průsmyk jsou i vánoční pastýřské koledy a pastýřské hry. Zhusta se v nich objevuje i název tance: "A ty, Kubo, vem obucha, Ondro, zaduj do hajduka ...... Ve valašských koledách si pastýři poroučejí i "od země" nebo "valaský" či "po valasky", což jsou pouze synonyma pro "odze-mek" - či "Hajduk". Samotný pojem "gajduk" - "hajduk" znamená v mužském tanci u Huculů i na Ukrajině totéž, co ukrajinský pojem "prisjadky" - tj. dřepové figury v tanci - buď střídání dřepu a vztyku na jedné noze, druhá přednožena zevnitř, nebo skoky v dřepu se střídavým napínáním jedné a druhé nohy. Zatím pravděpodobně nejstarší zpráva o tancích Valachů, navštěvujících o výročních trzích Těšín a pijících pivo, které je podněcuje k hajduckým tancům je od Martina Zeilera v Topographii regni Bohemiae, Moraviae et Silesiae, a je z roku 1650, kdy toto dílo vyšlo ve Frankfurtu.
V koledách se kromě uvedených informací setkáváme i s dalšími prvky "valaských" skočných tanců: zatočiť obuchem. přeskakovat pníčky, převrátiť kozelka (přemet oporem o valašsku - obušek) a holuby třískat nebo křesat. V koledě z Baranského Beskydu chlapci dokonce za chůze po dědině "holuby treskaju" až "všecke krpce strhali, po boskem skakali." - Jde o jednu z nejstarších a nejcharakterističtějších tanečních figur - v jiných krajích východní Moravy označenou jako "holuba zabit". Při ní tanečník odrazem z jedné nohy vyskočí a v letu srazí obě chodidla k sobě buď "Jánošíkovsky" - kolena vytočena zevnitř, paty nebo chodidla sražena k sobě. Jindy odrazová noha unoží stranou (levá vpravo a naopak a druhá k ní v letu přirazí vnitřní stranou chodidla. U lašského skoku se tato figura provádí i odrazem obou chodidel z mírného stoje rozkročmo - chodidla se srazí k sobě vnitřní stranou asi 30 cm nad zemí a opět nohy dopadnout do mírného stoje rozkročmo. Může se tančit opakovaně po několik taktů v postoji v kroužku nejčastěji po čtyřech s otáčením kroužku vpravo stranou (jeden až dva "holubce" v taktu).
Ondraš - skok - řidčeji hajduk atd. se tančil hlavně v beskydské části Lašska. Tančil se jednak volně, bez rekvizity nebo s obuškem. Co do účasti pak buď pouze jeden tanečník sólově. Jindy dvojice chlapců čelem proti sobě. Pak tančili oba synchronně. Dalším útvarem byla zmíněná již čtveřice, ve které se objevují m.j. přeskoky dvou protějších tanečníků. Objevuje se i útvar v kole čelem dovnitř. (Viz popisy). Na pomezí a na slovenské straně se tančil poněkud figurálně odlišný kysucký hajduk. Ve společném tanci se střídal projev synchronní s impro­vizovaným. Nebo tanec končil volnou improvizovanou cifrou jednotlivých tanečníků.
Pohraniční horské hřebeny Beskyd od Bumbalky přes hřeben Zadních hor, Bílý Kříž, Lysou horu až k Jablunkovskému průsmyku byly křižovatkou kultur a vlivů moravsko-slezsko-slovenských. Setkávaly se zde na jedné straně prvky valašsko-lašské s prvky hornokysuckými a v okolí Jablunkova na pomezí polsko-slovensko-slezském s vlivy Goralů polských. Vedly k tomu odedávna vazby rodinné, příležitosti pracovní (např. práce v lese), pastevectví, kdysi snad i zbojnictví, ale i taneční zábavy např. v hospodě "u Janošča" na Beskydě aj. na hranici moravsko-slovenské. Těchto zábav se zúčastňovali obyvatelé z obou stran hranice z okolí Horného Kelčova, Konečné, Klokočova, Korně, ale i z Gruně, Bílé, Ostravice a z jednotlivých roztroušených usedlostí (pasek) z bližšího i vzdálenějšího okolí. Podobně tomu bylo i dále na Visalájích, na Morávce atd. I obsazení jednotlivých hudeckých nebo cimbálových muzik (s malým cimbálem), které při těchto zábavách hrávaly, bývalo smíšené (např. Krasuli z Bobku, muzika, ve které hrával J. Janošec z Beskydu atp.). Tak pronikly na Moravu nebo se paralelně vyvíjely na obou stranách hranice dvojdobé zvrtky s bohatým písňovým repertoárem, ale i kysucký hajduch jako protějšek domácího skoku a celá řada tanců figurálních a tanečních her. Slovenské figurální tance na kysucké straně např. jsou buď zcela shodné s lašskými protějšky nebo si jsou velmi blízké. (Kysucký tanec miksik je např. shodný s lašským řezankovým figurálním tancem smykem, jak jej zaznamenal Leoš Janáček v Sedlištích. Ve Slezsku jej znají jako škrobok a nebo myksik (Orlová). Podobně se tančí na slovenské straně požehnaný, sviňák, ševcovský a mnohé další. Stejná situace je i ve Velkých Karlovicích a v přilehlých osadách moravských i slo­venských (srov. z točivých tanců zvrtaný - protějšek zvrtku), nebo na Dolním Vsacku a v Půchovské dolině.
Vzácné svědectví o mužských tancích skoku - Ondrašovi -zbojníkovi - zbojnickém, ale též o odzemku ve svém rodišti a v nejbližším okolí podává vynikající tanečnice, zpěvačka a in­formátorka Veronika Matysková z Ostravice, narozená v r. 1881 na Morávce - Ježonkách v blízkosti slovenské hranice. Je to vzpomínka na skutečné zážitky z domácích besed i ze zábav, při nichž tančíval její otec Matouš Švrčina (nar. kol roku 1850, zemřel kolem r. 1905), výborný tanečník, se svými kamarády. Hrávala při tom muzika ve složení: malý cimbál - Juřica z Vrška, klarinet - Salát z Morávky na Visalajích (vedle hotelu), bas -Boháč ze Zlatníku a houslista byl až "z Bičinca."
"Tanec Ondraš je skok. K Ondrašovi byla jen jedna píseň -Ty, Ondrašu, synu milý. Podle ní se tanec jmenuje. Otec a ještě další tři chlapci se o zábavě u muziky postavili "do křiža", zazpívali si první sloku písně a potom tancovali: překládali nohy, dupali, jeden za druhým skákali, luskali holuby. Někteří tancovali na patách a břinkali podkuvkami nebo patami o sebe.....Kdo chtěl tancovat, zaplatil, zazpíval. Když byli dva nebo čtyři tanečníci, kteří tančili spolu, zpívali všichni. Potom následoval tanec. Tempo se zrychlovalo. Potom mohli zazpívat druhou sloku a tak se to opakovalo až do konce. Mladí, co se učili tančit, měli šable..... Též tancovali s obušky. To byly zvláštní figury: skákali a obušky převlékali pod koleny.... Zbojnický, to byl Ondraš. Tančil se jen na píseň Ty, Ondrašu, synu mily... Pravili: "Zahrajtě nam zbojnicky, nebo tež zbojnika, skok, Ondraš.... "Ten skok, to bylo krásné! Můj tatínek, ten tancoval rád skok! Tatínek ho uměl z domu, i čardáš. Někdy tančíval toho Ondraša jeden nebo dva -i doma, když přišli na besedu. To někdy přišel Kaňok co pochodí, ze Školin zpod Gruňa. Ten to uměl tancovat!"
"Odzemek je něco jiného než zbojnicky - skok - Ondraš. Tančíval jej v hospodě na Ježonkách Kaňák z Lubného - pochodil z Gruňa - sám, bez obušku. Muzika hrala a on tancoval po zemi - ty nohy měl skřivene.....Skákal po patách a po rukách.....Mladí skokali tež odzemek. Zazpívali - změnili notu na odzemkovu píseň a každý sám pro sebe tančil odzemek." (Zapsáno r. 197). Tímto posledním výrokem Veroniky Švrčinové je ovšem myšlen skok ve svých vrcholných cifrách: v tzv. "kozačku" a "medvědím skoku" (Viz přehled jednotlivých částí a prvků tance skok od Věry Šejvlové).
Protějškem starých třídobých párových tanců typu starodávného a dvojdobých zvrtků, stejně jako mužských skočných tanců karpatského typu - skoků jsou tance mladšího původu, tzv. tance figurální. Proti uvedeným tancům staršího původu, pro které byl příznačný široký písňový základ, se figurální tance tančí pouze na jediný taneční nápěv nebo píseň. Jednotlivé taneční figury se pak váží na hudební předlohu v pevném sledu. V tanci se buď nejčastěji opakují dvě taneční figury po celý tanec (pilky) nebo od začátku až do konce písně se odvíjí pohybová skladba, složená z různých figur a tanečních kroků od obyčejné chůze nebo běhových kroků až po kroky, známé z kolových tanců (šlapák, obkročák, polka, valčík, sousedská se všemi druhy a obměnami). Co do prostorového uspořádání a účasti tančících se dělí figurální tance na tance dvojic, trojic, tance řadové a v kolonách.
A právě tato skupina tanců, z nichž četné se šířily z Čech na Moravu a do Slezska od obrozenecké doby je na Lašku zastoupena nejpočetněji. Postupně téměř zcela vytlačily z tanečního repertoáru již zmíněné starší původní tance. Připomeňme si znovu Vlastivědu moravskou - Frenštátsky okres (Brno 1908), kde v oddílu Zpěv a tance (str. 37) poznamenává Jiří Felix, že: "starodávný" uchoval se sice v paměti, ale větší oblibě se těší místní tance vtipné v hudbě i pohybu". Jmenovitě pak uvádí tance: požehnaný, dvoják, troják, kyjový, kovář, kováříček, dynák, pilky a čeladenský. Tento výběr tanců (z toho kyjový je taneční hrou s přebytečným tanečníkem) je jen nepatrným a dosti jednostranným vzorkem bohatství lašských figurálních tanců, jejichž záznamy u jednotlivých sběratelů, doposud většinou s výjimkou Vincence Sochy a částečně Cyrila Hykla a Věry Šejvlové, nepublikovaných, dosahují počtu od několika desítek do stodvaceti i více. Srovnáme-li názvy figurálních tanců, jak z valašskolašského pomezí, tak z nížinného i horského Lašska se sousedními oblastmi (Valašskem, Slezskem těšínským i opavským a s moravsko-slovenským pomezím) a v mnoha případech i s přilehlými polskými územími, zjišťujeme, že určité druhy jsou buď pod stejnými názvy nebo i názvy jinými tančeny všude v uvedených teritoriích. Tance s poněmčenými lašskými nebo českými názvy nalézáme dokonce i v bývalých německých ostrůvcích, u nás např. na Kravařsku a v Polském Těšínsku v okrsku Bielsko-Biala. (Srov. Josef Lanz, Ostschlesische Volkstänze für zwei Violinen und Klampfe). Verlag Das junge Volk, Plauen 1924. Ostschlesiens Heimathefte. Herausgegeben von Viktor Kander. Zweite Fojlge). Tak zde např. náš požehnaný, slezský žegnany je znám jako Bischofstanz, náš smyk-miksik jako Schwager nebo Hühnerscharre, šátečkový jako Tejchlatanze, Šije, šije švec jako Schoustertanz, strašák jako Straschack atd. Zkrátka z celkem 15 tanců této sbírky se všechny shodují s našimi lašskými, slezskými nebo polskými tanci. Podobně ve sbírce Kuhländler Tänze od Fritze Kubieny ze 30 publikovaných tanců z Kravařska je nejméně 18 známých na Starojicku a Lašsku. Mezi nimi je rovněž Segentanz-požehnaný, Ruska-ruská polka, Hienerschorr-miksik, Mischlich - troják atd.
Nejvíce se o rozšíření povědomí o lašských tancích i figurálních a o četných tanečních hrách zasloužil Leoš Janáček se svými spolupracovníky řídícím učitelem Lužným z Kožlovic, JUC Vahalíkem sbírkou dvacetiosmi hudebních záznamů tanců podle starých hudebníků ze Starojicka a kunčický Josef Pustka. Tance z Kunčic se většinou buď zcela shodují nebo jsou velmi blízké tancům z Trojanovic a Frenštátu (viz sbírku Vlasty Genserové a rkp. sběry Z. Jelínkové a Fr. Bonuše v archivu ÚEF-ČAV v Brně).
Z velkého množství figurálních tanců a tanečních her z území celého Lašska jsme vybrali ty nejcharakterističtější a přihlédli jsme zároveň ke stylovými rozdílům např. mezi tanci horské a nížinné části Lašska atp.
Z párových tanců figurálních jsme se jednak zaměřili na tance, které nemají v jiných krajích obdobu (čeladensky, katanak, zbujan, galaty, Ignac Manda, štorc), jednak na tance typické pro jednotlivé části Lašska, popřípadě pro nejbližší sousední oblasti (severní Valašsko, Těšínsko, Ostravsko). Tak se zde objevuje množství variant kalamajky, mnohy s hudebně rozvitými dohrávkami, pilky, vojtek, z řemeslnických několik varantů dymáku-kovola, kohut, hulan, mazur, Pasala volky, šotyšky, jejichž odrůdou je i tragač, zeman, šatečkovy aj. K párovým tancům figurálním se řadí i některé figurované polky, z nichž nejvýznamnější je ruska polka v četných variantách. Její rozšíření sahá až k Ostravě, k Lipenskému Záhoří. Spálovsku a Vítkovsku a výjimečně i na Rožnovsku. Z trojicových tanců je to především požehnaný, známý též z valašsko-lašského pomezí včetně severního Valašska, ale i horského Lašska a Slezska. Četné jsou i křižáky (křižoky-kožuchy). tančené jednak čtyřmi dvojicemi, jednak čtyřmi trojicemi. Z řadových tanců je to např. Cigan z Krmelína atp.
Ve figurálních tancích se kromě kalamajkových holubcových poskoků, kroku poskočných v taktu dvojdovém i trojdovém a obyčejné chůze zrychlované v určitých případech až do běhu, objevují kroky polkové (hladké, pohupované, natřásané), kroky valčíkové (sousedské - mazurky, mazurkové vydupávané) a kroky obkročákové (hladké, houpavé, poskočné, někdy až s mocnými podupy a úklony).
Často se jednotlivé figurální tance z různých částí Lašska od sebe liší pouze stylem provádění tanečních kroků, dynamikou a rázností (srov. např. styl horského Lašska se stylem Lašska nížinného).
Průvodcem nejen točivých a mužských tanců, ale i tanců figurálních a tanečních her je zpěv tanečních písní. Při figurálních tancích se často zpívávalo, alespoň první sloka. U tanců ráznějších si tanečník buď jen tanec poručil nebo zazpíval kousek textu nebo celou sloku jako úvod a pak teprve na opakování nápěvu hudbou tančil.
Lašsko bylo krajem cimbalistů. Proto zhusta hrávaly k tanci cimbálové muziky (s malým cimbálem) nebo pouze muziky hudecké. Při domácích tancovačkách se hrávalo i na harmoniku (srov. Janáčkovu vzpomínku na Žofku Havlovu, tanečnici, která mu hrála některé Lašské tance na harmoniku).
Tance v této publikaci uvádíme pod stejným alfabelicko-číselným označením jako na videokazetě. V závorce pod názvem tance je uveden čas na videokazetě od počátku programu, a to v pořadí hodina-minuta-sekunda. Letopočty uvedené v závorkách za jmény interpretů, označují rok jejich narození.
Tance popisujeme podle platných zásad. Při pohybovém záznamu vycházíme z tělovýchovné terminologie, upravené a doplněné pro popisy lidových tanců. Takty označujeme arabskými číslicemi, jednotlivé doby písmeny a, b, c. Pokud se doby člení na osminy, používáme u jednotlivých písmen arabských číslic.

PŘÍLOHA
Leoš Janáček. Moje Lašsko
Lidové noviny, roč. XXXVI. 2.5.1928, č. 269.

Lubina s boku pásma radhoštského překotem padá do rokle. V Ondřejnici, když teče Měrkovicemi, taktak že husy se v ní koupají. Vody Odry v Košatce jak by pro hloubku už jen stály. Ostravice je jak kalená ocel. Kam vy, řeky zpěvného Lašska spějete?
Pod hukvaldským zámkem, v údolíčku, že bys kamenem ho přehodil, byla hospůdka "U Harabišů".
Okna jak z ohně sálavého do tmy vsazena. Uvnitř jizby krájej dým a výpary. Žofka Harabišová1) jde z ruky do ruky. Tanečnice. Čtyřicet pět let minulo... Jsem nakloněn nad tiskovou korekturou Lašských tanců. V notách, v taktech, sedí mi jizby napěchovaného lidu, zpocených, zčervenalých tváří: Vše se hýbe, klaní, vrtí. Vás všech už není z té letní noci divokého reje. Ani básníka P. Šťastného, ani profesora Baťka, ani paní Marie Junkové. Proč do světa má jít partitura těch Lašských tanců? Teď po tolika letech: Toho je příčina široká základna lidového umění. Připadá mi, že Vy, říčky Lašska, honíte se rytmy těch jeho tanců, z dávných věků až i dnes. Kraj krásný, lid tichý, nářečí měkké, jak bys máslo krájel. František Bartoš pravil: "Nemít český národ již spisovné řeči, laštinu bych na ni povýšil." Na paměť té letní teplé noci. klenby hvězdnaté nad ní, bublání Ondřejnice podobné třepotu milostnému, na paměť Vám, kteří jste byli svědky té teplé noci a již věčně dřímete - na chválu rodného kraje, mojeho Lašska, půjde partitura plna mihavých notiček, plna lašskovných nápěvků, švitořivých i zamyšlených, do světa. Ať rozsévá veselí a kouzlí na tvářích úsměv!

Brno, v létě 1928.

1) Žofka Harabišová, ve skutečnosti Žofka Havlová, dcera hajného, lidová tanečnice a zpěvačka, od níž Janáček zapisoval pravděpodobně již roku 1885 lidové tance. Jméno Harabišová odvodil Janáček nepochybně od názvu hospody, kde lidové tance poznal (hospoda "U Harabišů"). Janáčkovy studie o lidových tancích "Tance valašské a lašské", str. 596, "Osnovy hudební lidových tanců na Moravě", str. 186 ad. a studie "Osada pod Hukvaldy", str. 208, ukazují, že šlo skutečně o Žofku Havlovou. Srov. též J. Procházka, Lašské kořeny života a díla L. Janáčka", str. 118,9. (Jde o pozn. Jiřího Vysloužila v knize Leoš Janáček O lidové písni a lidové hudbě. Dokumenty a studie, SNKLHU Praha 1955, str. 182, kde je uvedený fejeton přetištěn. Strany v poznámce se vztahují k této publikaci.

Leoš Janáček . "U Harabiša". 1)
Lidové noviny, roč. XXXII, 30.XI. 1924, čís. 601

Údolí v obou koncích zúžené, jen co protéká Ondřejnica a vedle ní co probíhá silnice.
Levý bok: poslední svah Kazničova; pravý bok: sestupuje tu kterási pata Babí hůry. U rovného políčka přikrčuje se k zemi hospoda "U Harabiša". Na svahu Babí hůry dvě-tři chaty; k Měrkovicům mlýn. V počátku září stíny večerní se už brzo sem stahovaly a hustly. V okýnkách hospody blikalo už potměšilé červenavé světlo. A když noc zčernala, bylo tu jako na dně kotla. V jizbě namačkáno děvuch, "pacholků", bab s dečkami na rukou. Sběhli se z Měrkovic, Kozlovic za kunčickými hudci. Tělo na tělo. Vášeň tance. Vzduch byl dusivý a mokrý výpary. Stojíme u dveří. Míhání pohybů, lepkavé v potu tváře, křik, výskot, hudců tónový vztek: bylo to jako obraz, nalepený na průzračné šedi. Ustrnulý zrak básníkův, P. Vlad. Šťastného 2), a můj dychtivý sledoval var lašských tanců.
Konce jsme nedočkali. Bledý již měsíc svítil nám na cestu, na Ukvaly. Pro děvuchy a "pacholky" přišli si hospodáři.
To je již dávno. To bylo roku 1881. - Hospody "U Harabiša" již není...
1) Hospoda "U Harabišů", podle autobiografické poznámky Janáčkovy (srov. Veselý, str. 38) hostinec v údolí říčky Ondřej-nice. Janáček zde sledoval lašské tance. Udání roku neodpovídá pravdě, poněvadž Janáček začal soustavně zapisovat lidové tance až kolem roku 1885. Srov. poznám. 1) na str. 182.
2) P. Vlad. Šťastný (1841-1910), brněnský buditel, gymnazijní katecheta a následovník Sušilův. Přítel L. Janáčka, autor textu k Slavnostnímu sboru, který Janáček zhudebnil v r. 1897. (Fejeton včetně poznámky je otištěn ve stejné publikaci jako Moje Lašsko, str. 181).

Charakteristika hlavních tanečních druhů horského Lašska z pera Věry Šejvlové. Písničky z pera Věry Šejvlové. Písničky z údolí Ostravice I. - vydavatelská poznámka.

Skok - mužský tanec s ostrým výrazným rytmem. Od volného zpěvního úvodu se jeho tempo stupňuje až k velmi rychlému závěru, nebo se průběžně střídají sloky volné s rychlými.

Zvrtek - archaický párový tanec, jehož taneční písně se podobají skokům. Jen rytmus není tak výrazný a tempo je někdy volnější, Příbuznost nebo téměř shoda písní ke skokům a zvrtkům spočívá v jejich rytmických nepravidelnostech,   příznačných pro písně z celé východní Moravy a ze Slovenska. Nad dvěma dobami každého taktu se nápěv klene tak, že někdy dělí jednu dobu taktu na tři díly , někdy dělí celý dvoudobý takt na tři díly nebo na pět dílů. A ještě něco majjí tyto písně společného: téměř každá táhlá píseň se dá hrát a zpívat i v tanečním rytmu a tempu (snad s výjimkou balad).

Čardáše - z kysucké strany Beskyd jsou dvojího druhu. Jednak staré původní tance, které se podobají skokům a zvrtkům a liší se od nich hlavně nářečím. A pak čardáše mladší, ovlivněné cikánskými kapelami s příznačnými synkopami. Těm se říká "novouherské nuty".
Starodávný - třídobý tanec slavnostního rázu, se zcela pravi­delným rytmem v doprovodu i nápěvu. Zpívané sloky jsou zpravidla volnější, hrané rychlejší. Dva starodávné zařadil Janáček do svých Lašských tanců.

Pozn. Z. J.
Starodávný: Jde o tanec starého původu, který má kořeny hluboko v minulosti, patří do rodu trojdobých tanců polonézového rázu s dvěma základními figurami: polonézovou (procházkovou) částí dvojic obvykle za zpěvu některé z mnoha tanečních písní a z víření dvojice na místě kolem společné osy, prováděné často na instrumentální dohrávku v rychlejším tempu. Kromě severo-valašského "valaského" a lašských variantů patří k tomuto tanečnímu rodu slezské druhy tanec a smyk (Opavsko, Hlučínsko, Limkovsko až k Ostravě a Bohumínu (a taněc-tělenci na Orlovsku a volny-povulny na Těšínsku. Jeho příbuzenství s polskými tanečními druhy potvrzuje i název polský nebo polonéza, který se ve slezském území objevují souběžně s názvem taněc. Podobně jako hanácké kráčivé tance hanácká - cófavá pronikl i lašský tanec typu starodávného v 17. stol. do umělé hudby, jak lze doložit na skladbě velehradského cisterciáka, rodáka ze severovýchodní Moravy. Kristiana Hirschmentzela z r. 1698, nazvané Saltus Rusticanus (rkp. uložen ve Státní vědecké knihovně v Olomouci). Rozborem tohoto tance se zabývali především Jiří Sehnal v čl. Třídní rozdíly v tancích 17. století (In: Zprávy Krajského vlastivědného ústavu v Gottvaldově, 1959, 2/3, s. 41n) a Jan Trojan, Moravismy v hudbě 17. a 18. století. In: Morava v české hudbě. Brno 1985, s. 31n.

Vysvětlivky a poznámky
Tance jsou v tomto textu označeny stejným alfabeticko-číselným znakem jako na videokazetě. Pod názvem každého tance je uveden čas umístění tance na videokazetě od začátku programu, číslice označují hodinu, minutu a sekundu.
Zkratky v textu: CH = chlapec, D = dívka.
Doby v taktech jsou označeny malými písmeny (a, b, c). osminy písmeny s číslicí (a1, a2 atd.).
Popisy tanců zpracovaly Lenka Eliašová a Ludmila Fizková (tance A. 1 a A. 3-20), Eliška Krejčíčková (tance C. 2-9. C. 11-14 a C. 20), Věra Šejvlová (tance B. 2, B. 4-6, B. 9-12, B. 14-15, B. 18, B. 20-21, B. 23-26. B. 29-31 a oddíl E.), Věra Šimková (tance A. 2, B. 1, B. 3, B. 7-8, B. 13, B. 16-17, B. 19, B. 22, B. 27-28, C. 1, C. 10, C. 15.17, C. 19, C. 21 a D. 1-2) a Zdenka Jelínková (A. 21-23 a C. 18). Melodie písní a doprovodů do not přepsal Zdeněk Tofel, texty písní Jan Miroslav Krist, který také zaznamenal jména a data účinkujících. Se svolením autorek revizi tanečních popisů, jejich zpřesnění a doplnění provedla Z. Je­línková za spolupráce J. M. Krista. Úvodní studii, seznam prame­nů a literatury zpracovala Z. Jelínková. K vymezení Lašska v úvodní části videokazety bylo jako podkladů použito map. jejichž autorkou je dr. Zdena Vachová a které laskavě poskytlo Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku.

Všechna práva vyhrazena pro NÚLK Strážnice