Integrální součást tradiční lidové kultury zahrnující soubor hmotných artefaktů, technologických postupů a mezigenerační transmisí předávaných znalostí a zkušeností, pomocí kterých člověk zajišťoval své základní životní potřeby, tj. obživu a ochranu před nepříznivým přírodním prostředím. V systematice tradiční lidové kultury jde o následující kategorie: 1) forma zaměstnání a obživy (zemědělství, malovýroba, obchod), 2) obydlí, 3) oděv, 4) strava, 5) transport. Do lidové materiální kultury lze zařadit také kategorii  6) výtvarné kultury lidu, která je svým způsobem specifická a prochází napříč uvedenými kategoriemi.-  Pro agrární civilizaci byla primárním zdrojem obživy zemědělská výroba spojená s chovem dobytka a rukodělná malovýroba využívající při své mechanizaci přírodních energií (vodní, větrné). K charakteristickým znakům hmotných artefaktů náleželo použití místních přírodních materiálů, samozásobitelství, lokální a regionální specifičnost.  V důsledku civilizačního vývoje dochází k proměně materiální kultury (proces modernizace), v rámci které jsou starší, tradicí předávané a kodifikované formy nahrazovány novými, technicky pokročilejšími. Vedle spontánních inovací daných všeobecným civilizačním pokrokem řadu změn inicioval od ranného novověku stát a jeho aparát. S rozpadem agrární civilizace a nástupem civilizace industriální vyhraněné materiální projevy tradiční lidové kultury postupně zanikají. V důsledku nerovnoměrného společenského vývoje přetrvávají tyto formy v horských, komunikačně nepřístupných a málo osídlených regionech nebo v agrárních oblastech, jimž se vyhnula industrializace. Od 19. století jsou hodnoceny jako součást národního kulturního dědictví, proto se stávají předmětem sběratelského zájmu poučených jednotlivců a muzejních institucí. Formuje se hnutí na záchranu rukodělných technologií, rukodělné výrobky z přírodních materiálů jsou včleňovány s různým úspěchem do soudobé bytové a oděvní kultury. V druhé polovině 20. století se péče o vybrané jevy lidové materiální kultury stává součástí centrálně řízené státní kulturní politiky. Nově je tato problematika řešena po r. 1989.- Tradiční materiální kultura je objektem odborného zájmu etnologie, společenskovědní discipliny, která sleduje jednak problematiku geneze, typologie a systematiky historických jevů materiální kultury, jednak monitoruje současnou situaci, která je konglomerátem autochtonních reliktů, novodobých inovací a projevů moderní globalizované kultury.

Lidová kultura materiální (hmotná) (*.pdf)
Výňatek z publikace Metodika identifikace a dokumentace tradiční lidové kultury v ČR v kontextu koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu  na léta 2011-2015.

Lit: Československá vlastivěda, řada II. Národopis. Praha 1936.- Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968.- Vlastivěda moravská 10. Lidová kultura na Moravě. Brno – Strážnice 2000.

Všechna práva vyhrazena pro NÚLK Strážnice